Bilance roku 1915 nebyla pro Rusko vůbec příznivá. Z perspektivy československých dobrovolníků se začátek následujícího roku ale jevil slibně. Rozkazem štábu hlavního velitele ruské armády ze 13. ledna 1916 byla Česká družina přejmenována na Československý střelecký pluk. Rozkaz byl v praxi proveden k 2. únoru.

Pro prap. Jana Syrového osobně byl počátek roku rovněž mimořádně významný. Šlo o výsledek událostí, k nimž došlo v noci z 31. ledna na 1. února 1916. Tehdy se u obce Galuzija (dnes Ukrajina) ve Volyňské oblasti na řece Styr uskutečnila výzvědná akce, které velel prap. Jan Syrový.

K dispozici měl 32 dobrovolníků 4. roty České družiny. Pod jeho velením se jako podpora nacházela též výzvědná rota ruského Largokalužského pluku. Celá skupina se dostala do střetu s nepřítelem, který ji počal svírat do téměř nepropustného obklíčení. Prap. Jan Syrový zachoval i v této těžké situaci rozvahu a se svými muži se dokázal probít z obklíčení.

Text je ukázkou z knihy „Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud“. Publikujeme jej se souhlasem autorů i nakladatelství Tvář.

Autoři: Jaroslav Rokoský, Karel Straka, Radim Chrást

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Tváře. 

Následně bylo ale zjištěno, že na bojišti zůstal těžce raněn jeden z českých dobrovolníků. Prap. Jan Syrový se rozhodl pro záchranu tohoto muže a se svou skupinou se z bezpečí vydal opět na místo boje. Zraněný na místě ale již nebyl. V tu chvíli bylo Janu Syrovému již známo, že protivníkem jeho skupiny jsou polští legionáři v rakousko-uherské branné moci, podporovaní speciálními výzvědnými oddíly německé armády.

Toto zjištění bylo učiněno na základě stejnokrojů padlých nepřátel a jim odebraných dokladů. Českoslovenští a ruští výzvědčíci se však opět dostali do akutního nebezpečí obklíčení a úplného pobití celé skupiny. Jan Syrový ale opět prokázal vysokou míru pohotovosti a velitelského rozhledu, když začal nahlas vydávat rozkazy v polštině, kterou ovládal, a tak nepřátele zmátl v noční tmě natolik, že pro jeho vlastní skupinu vznikl únikový prostor, jímž se dokázala v pořádku stáhnout do bezpečí. Vylíčená událost znamenala opravdový přelom.

Bylo to vůbec poprvé, kdy jméno československých dobrovolníků a zpráva o jejich úspěšném boji zazněla v úředních zprávách hlavního velitele ruské armády, odkud ihned putovala prostřednictvím tisku do celého světa. Zmíněné prvenství náleželo prap. Janovi Syrovému a jeho mužům.

(…) Válka postupně spěla k dovršení třetího roku svého trvání. Rok 1917 měl být zásadní pro československý národní odboj a současně individuálně i pro Jana Syrového. Jeho život měl dostat novou, nečekanou a nepředvídatelnou dimenzi.

Vojáci s právem hlasovat

Prudká dynamika ruského vnitropolitického vývoje ovšem vedla spolu s ustavením Prozatímní vlády ke spontánnímu vzniku rad neboli sovětů. Tyto občanské výbory nevznikaly pouze z civilního obyvatelstva měst a venkova. Sověty se utvářely také v armádě, která se tím stávala zpolitizovanou se všemi z toho plynoucími negativními důsledky, které hluboce poznamenaly její morální stav a vůli pokračovat v boji.

Sověty dokázaly vyvinout natolik zásadní tlak na Prozatímní vládu, že ta počátkem května Miljukovovu nótu odmítla. Reorganizovala se, přičemž došlo pod tlakem sovětů k rezignaci ministra zahraničí.

Prozatímní vláda přijala program s následujícími body. Usilovala o zavedení demokratických svobod, kontroly hospodářství a realizaci agrární reformy. Její úsilí mělo směřovat k uskutečnění voleb do Ústavodárného shromáždění podle všeobecného a rovného hlasovacího práva.

Vládní prohlášení ovšem obsahovalo také příslib ukončení války. I zde vláda pod vlivem sovětů projevila zájem ukončit separátně válku s Ústředními mocnostmi v duchu provolání o míru bez anexe nebo odškodnění a na základě svobodného rozhodnutí lidu.

Uvedené politické kroky měly naprosto rozkladný účinek na armádu, v níž začalo docházet k porušování elementárních kázeňských a služebních principů. Její příslušníci se na četných schůzích radili, zda uposlechnout vydané rozkazy. Vyjadřovali se k personálnímu obsazení velitelských funkcí a k setrvání velitelů na příslušných místech.

Masových rozměrů dosáhla za těchto okolností dezerce. Šířila se pasivita, úpadek kázně a s tím spojený naprostý rozklad morálky. Pod dojmem těchto skutečností lze konstatovat, že příslušníci Československé střelecké brigády představovali ve svém celku jakési tvrdé jádro, které stále více svou vynikající mentalitou a nezdolným odhodláním kontrastovalo s ruským vojenským prostředím.

Konec života na bojišti

Ppor. Jan Syrový vedl na pozice svou 7. rotu II. praporu 1. československého střeleckého pluku. On i jeho muži dobře věděli, že únorová revoluce přivodila rozklad ruské armády. Každý den vídali projevy této morální zkázy. V pásmu nasazení brigády spatřili vskutku vrchol následků nejnovějšího vývoje v zemi. Od ruských jednotek přebírali úsek v katastrofálním stavu.

Polní opevnění byla neudržovaná a zanedbaná. Totéž se týkalo překážkového systému, který byl na řadě míst narušen, protože se Rusové dokonce chodili takzvaně bratřit s příslušníky protilehlých rakousko-uherských jednotek, což byl rozšířený jev na porevoluční východní frontě.

Vyskytly se i případy, kdy ruští vojáci před předáním svých postavení zakopali střelivo. Kulomety, které zůstávaly po ruských jednotkách v postaveních, byly bezprostředně po převzetí úseku v nepoužitelném stavu, nejednou záměrně poškozené. Šikovné české ruce je ale brzy uvedly do chodu.

(…) Ppor. Jan Syrový měl po celé dlouhé době na frontě vyřešenu otázku bytí a nebytí. Zažil až příliš mnoho z toho, co přináší a způsobuje válka. Zblízka viděl, jak vypadá konec života na bojišti. Uvědomoval si, že vše může být dílem okamžiku, očekávatelného i zcela nepředvídatelného. Na tyto věci při nástupu na pozice nemyslel. Neměl ani čas se takovými myšlenkami zaobírat.

Čekal jej útok, a do něho musel vést své muže jistě a sebevědomě. Kerenského ofenziva byla spuštěna 29. června 1917. Začala mohutnou dělostřeleckou přípravou. Vojska XLIX. armádního sboru měla vyrazit do útoku zrána 2. července. Čas vyražení Československé střelecké brigády byl stanoven na 9. hodinu ranní.

Ppor. Jan Syrový stále kontroloval svou rotu a dbal na udržení spojení se štábem i sousedními rotami. Úkol jeho roty i celého II. praporu spočíval v podpoře a ochraně levého boku I. praporu. Úderné skupiny II. praporu byly připraveny k vyražení z opěrného bodu, zvaného lunet Káťa, jenž se nacházel pouhých 600 kroků od předního okraje rakousko-uherské obrany.

Intenzivní dělostřelecká palba nepřítele narušovala telefonní spojení, a tak se Jan Syrový rozhodl pro osobní kontakt s velitelem sousední roty Otakarem Husákem, jenž se těsně před útokem zdržoval na polní pozorovatelně. Otakar Husák zanechal očité svědectví o okamžicích, které poznamenaly příští život Jana Syrového.

Syrový, koňská nátura

Na osudové ráno 2. července 1917 vzpomínal takto:

„Zkušený a chladnokrevný voják brzy prohlédne celý systém, a když je na jeho místě řada, v čas se uklidí a po přejití salvy zase vrátí. Sem tam dopadly i patnáctky. Dohovoříval jsem se s Hladůvkou, který pozoroval, a s rotami telefonicky, byly ale již poruchy, dráty potrhané střelbou. Proto asi přišel ke mně z nejbližší roty Syrový, krátce před devátou hodinu, kdy jsme se měli zvednout a zaútočit. Sedl si vedle mě na schod. Právě mně předávali z pluku poslední rozkazy; teď už rozhodovala jen ručička hodinek. Odkládám telefon a v tom cítím, letím, padám na cosi teplého, tma, dusím se. Na mně někdo leží; cítím, po břiše teče něco horkého, lepkavého. Mám jedinou myšlenku: tak tohle tedy je ta smrt! Je mi nevýslovně sladko. V tom cítím bolest na hlavě a krku. Namáhavě tam sahám, Syrový leží přese mne, pomalu se zvedá a potácí ven.“

Na okamžiky první pomoci Janu Syrovému na obvazišti v obci Cecová rovněž vzpomíná Otakar Husák:

„Hned za mnou ošetřoval Dr. Haering se svým pomocníkem Měšťanem Syrového, který zatím přišel. Jeho zranění nezdálo se býti vážné, seděl jsem mezi ním a traversou, ve které granát vybuchl. Z koutka pravého oka crčel mu potůček krve, ale nějaká střepinka prosekla se mu zadem do oka a zničila celou zadní stěnu a nerv. V návalu práce a v rychlosti nemohl s tím lékař nic dělati, nebral ale naději, že se oko zachrání. Teprve Dr. Girsa v Kyjevě v Kirilovské nemocnici zjistil, že oko je ztraceno. Pamatuji, jak mi to vyprávěl. Narkotisovaný Semka (říkali jsme tak Syrovému) ležel na operačním stole, když mu Dr. Girsa vytlačil oko a zjistil, že je třeba je vyndati, aby se neohrozilo druhé. Na to se ozve Semka a povídá: „děkuji“ a vstává se stolu; mezi tím se probudil. Byla to koňská nátura.