Když politici předbíhají politickou satiru. To, co dělá vláda, už nejde trumfnout, říká kreslíř Marek Douša
ROZHOVOR. Kreslíř a humorista Marek Douša vydává po letech svou první autorskou knihu. Ze Šluknovského výběžku, kde se už léta věnuje lokální novinařině, glosuje neúprosné tempo, s nímž současné politické špičky odsuzují satiriky do role pouhých statistů. „Dá se proti tomu bojovat jemností. Ale publikum kolikrát nemá na jemnosti čas. Takže musíš jít kladivo, kladivo, kladivo – a upřímně – je to marný boj,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
- Jak se daří humoru a satiře v zemi, kde nás politici dnes a denně zásobují věcmi, které satiru daleko předbíhají?
Máš pravdu a je to zvláštní. Já ve své tvorbě jen profesionálně reaguju na požadavek z časopisu Reflex, kam kreslím, ale že bych se tím z dlouhé chvíle nějak obšírněji zabýval, kreslil si nebo si psal, to už vlastně nedělám. Jediná výjimka teď byla pandemie, kdy jsem byl, řekl bych, plodnější. To už byly tak neskutečné věci, že to přelezlo i hranici, na kterou jsme zvyklí. Už mě to ale opustilo, nevím, jak na to reagovat. Udělat vtip nebo satiru, je jedno, jak tomu budeme říkat, je vlastně trochu marná práce. Vtipkuješ s kamarády v hospodě a říkáte si, že to už snad není možný, ale že by člověk vytáhl do boje, to už asi ne.
- Máme za sebou dva nebo tři měsíce, kdy se kromě neustálých vtípků na sociálních sítích začala pod vlivem těch zmatených a absurdních nařízení a zákazů šířit atmosféra určité pospolitosti, trochu připomínající underground, garážové párty. Je to doba, kdy znovu začínají vznikat „partičky“?
Já jsem dost na té vesnici a jsem tam jako v noře. Ale teď, když už jsem zase trošku na cestách, tak vidím, že se dali lidi zase dohromady. Ale není za tím jen politika, která je samozřejmě příšerná, ale i komercionalizace. Takové to otupování – já říkám už asi deset let, že jediná šance je návrat do garáží. Tam může konečně zase něco vzniknout a asi už vzniká.
- Na druhou stranu je to underground takový dost facebookový.
To se asi nedá nic dělat, je taková doba. Ale co my víme, co dělají mladí, my už jsme oba starý.
- Ale má to i vážnou podobu. Kritici postupu úřadů za koronakrize jsou umlčováni, padají trestní oznámení. Ve sněmovně se vláda klaní komunistům, protože je potřebuje k vládnutí. Dá se mluvit o normalizaci?
Já si myslím, že jo. Cítím to hrozně naléhavě, ale nevím dost dobře, co s tím teď dělat. Máš to i na úřadech. Tam se kdokoli bojí o čemkoli rozhodnout, aby náhodou nedostal pojeb. Stoupá to výš a výš a jediný, kdo rozhoduje, je Andrej. A když se mu dokáže, že rozhodl špatně, řekne, že on to nebyl o že to byl někdo jiný. Úplně se vytratila odvaha nést odpovědnost. Na druhou stranu jsou tu nějaké záblesky, zatím mají kroky vlády publicitu, nejenom třeba prostřednictvím České televize, ale hlavně na sítích. To je nový moment, který ale může být i zrádný, vlastně jsme všichni dobrovolně načipovaní. Takže až Velký bratr rozhodne, tak budeme všichni v čudu.
- Ale zase nebudeme muset podepisovat Poučení z krizového vývoje, protože budou dobře vědět, kdo už je poučen, a kdo ještě ne.
Jasně. Nicméně tím, jak se změnily technologické možnosti, může to být i pozitivní. Když jsi na vesnici jako já a byl bys tam úplně sám, můžeš si to jít rovnou hodit. Kdežto takhle máš aspoň pocit, že o pár kilometrů dál jsou lidi, kteří to cítí stejně. To je určitá naděje, světýlko.
Od Sorry ke Kurvafixu
- Vypadá to, že jsi novodobý zapadlý vlastenec. V 90. letech jsi odešel z Prahy do Šluknovského výběžku, nikdo tehdy nevěděl, co to výběžek je, kde je, a spousta lidí to nejspíš neví dodnes. Jak to tam vypadá s kulturou?
Když jsem na venkov přišel, měl jsem velký oči a ambici a snahu a energii. Dělal jsem filmový festival a výstavy a takovéhle věci, a když to mělo mít úspěch, musel jsem si diváky dovézt. Ono to tak funguje pořád v podstatě stejně. Takže moje východisko z toho je, že dám dohromady třeba tři až čtyři lidi, posadím si je do auta nebo někdo posadí do auta mě a jedeme je jedno kam. Tam si to užijeme, stojí nás to zlomek toho, než kdybychom dělali nějakou velkou akci, a máme z toho všichni radost. Zatímco když děláš sám, těžko se shánějí peníze, těžko se shánějí lidi, najednou ti zaprší na koncertě, to je taky tvoje vina, takže je to těžký. Ale jsou tu zase mladí, kteří to budou pořád zkoušet. Pamatuju si pankáče, kteří dělali u nás v hospodě festival a divili se, že jim tam nepřišlo 5 tisíc lidí. Tam jde o to, jestli tě to zlomí hned nebo jestli máš vůli vytrvat – a potom si tedy posadíš čtyři lidi do auta a zase je odvezeš někam ty. Ale jsou tam šikovný lidi, mladý lidi, hezký lidi a potom je tam ještě jedna věc: Měli jsme na našich webech studenty, dělali to s námi, a když odcházeli na vysoké školy, říkali, že by se strašně rádi vraceli. Ale teď už vědí, že když se vrátí, nebudou mít uplatnění, který by je jako saturovalo – a nemyslím jenom finančně, ale i tím, že dělají něco, z čeho by měli pocit, že to k něčemu je.
Marek Douša je novinář, kreslíř a karikaturista. Dlouhá léta publikuje své vtipy v časopise Reflex, spoluzakládal a spoluvytvářel „nekorektního“ následovníka Dikobrazu – časopis Sorry aneb PRavá DEmokratická Legrace. Na severu Čech, konkrétně ve Šluknovském výběžku, vytváří několik lokálních webových novinářských projektů.
- Mluvíš o webech – kolik máš aktuálních projektů?
Kdysi, to už je určitě deset let, vznikl web výběžek.eu, který měl jednoduše mapovat tamní dění. Bylo to celkově neslaný, nemastný, ale potom přišel rok 2011 a doba velkých nepokojů na Šluknovsku. Hodně se to nastartovalo, člověk měl pocit, že informuje i pro zbytek republiky. Byla to i taková trošku novinářská ješitnost, že to někam prodáš. A tím, že to naskočilo, jsem sehnal jednoho kolegu, druhého kolegu a začali jsme se tomu věnovat víc. Potom ale přišla taková věc, že ten výběžek tě začne pochopitelně trošku nudit. Když jedeš pátý rok po sobě na stejný 1. máj, to už prostě není nic moc. Takže jsem trošku odskočil, dělali jsme Ústí, Liberec, Drážďany, Českou Lípu a to okolí a najednou se stalo, že to výběžany nezajímalo. A to, co se děje tam, zase těžko vysvětlíš lidem tady v Ústí. Takže jsme udělali další web, který se jmenuje naseveru.net. Pak zase bylo hodně turistických věcí, ty jsme z toho taky vyndali, takže máme Cokoli v okolí.cz. A pak jsem já. Já mám ještě svůj web kurvafix.cz, což je věc, který jsem se chtěl věnovat nejvíc, ale mám na ní nejmíň času. Je to takový moje soukromý Sorry.
- Když zmiňuješ Sorry. Celá ta generace kolem časopisu sdružovala dost různorodé lidi. Slyšel jsem historky, že vám starší bardi typu Jana Vyčítala měli za zlé, že váš humor je už příliš za hranou. Jak to vůbec mohlo fungovat dohromady?
Sorry samotné bylo dohromady třeba osm lidí. Asi bychom to i dokázali spočítat, ale myslím, že o moc výš bychom se nedostali. To bylo jádro, které pracovalo nejvíc. Potom byl třeba Míša Hrdý, který z nás byl z nejzkušenější, byl dikobrazák, ten šel do hospody jeden den s námi, druhý den s Vyčítalem nebo jeli na čundr. A je pravda, že právě tihle starší kluci měli výhrady, že už je to moc a že to je přes čáru. Ale vlastně nám fandili a občas jsme je přesvědčili, aby pro nás něco nakreslili. Potom přišli takoví ti mladší, což už je dneska srandovní, protože jsme všichni skoro stejně starý, přišel Jirka Koštýř, Marek Setíkovský a Borek Pralovszký. Takže nás moc nebylo a fungovalo to, protože jsme měli čas, chodili jsme po těch restauracích a tam jsme si to říkali a cestou jsme vymýšleli. Jak ale přišly rodiny a rozvody a domy a podnikání, tak se to trošku rozředilo. Současná situace je taková, že to sice funguje jako značka, ale práce, která tam byla tenkrát, teď už myslím není. Ale je tam zase to, o čem jsme se bavili před chvílí – jsou ty internety, možnost publikace je mnohem snadnější. Já to spíš vnímám tak, že jsou izolovaný pokusy, ale že by byla chuť spolupracovat, to jsem si nevšiml.
Marek Douša o politicích a o tom, jak předbíhají politickou satiru
- Tím se vracíme vlastně na začátek našeho povídání. Může vůbec dneska uspět humor, který jde daleko za hranu, kterou tady v 90. letech daleko překračovalo Sorry nebo Česká soda?
To, co se děje, už vlastně nemůžeš trumfnout. To, co oni říkají, jak se vyjadřují, co můžeš udělat? Dobrý, tak někam napíšeš ho*no, někam napíšeš pí*a, přejdeš tu hranici, což já třeba nerad dělám, ale občas se to stane. Obecně se proti tomu dá bojovat jemností, tím, že to bude trošku sofistikovanější. Ale zase to publikum, který si to čte a prohlíží, kolikrát nemá čas tam hledat nějaký jemnosti. Takže musíš jít kladivo, kladivo, kladivo – a upřímně – je to marný boj.
- Už jsi to trochu načal, tobě by měla konečně vyjít první autorská kniha. Sice léta kreslíš do Reflexu, ilustroval jsi knihy jiným lidem. ale na tu vlastní pořád čekáš. Na Hithitu ti teď běží kampaň na knížku Čárymáry, v níž budou jak starší věci, tak ty, které jsi nakreslil právě v době pandemie.
Pandemie by měla být povinně každý rok třeba měsíc, aby člověk měl čas dodělat, co léta nestihá. Já jsem začal vlastně mazat staré disky, protože tam je spousta fotek, které už nikdy nepoužiju, a najednou tam vždycky byla složka knížka nebo moje knížka nebo tak podobně a v ní nějaký střep, třeba 10 obrázků. A jak jsem těch střepů našel víc, tak jsem si říkal, že už je toho asi dost, aby taky nebylo za ty roky. Začal jsem ty věci dávat na síť, na Facebook a mělo to docela slušný ohlas. Tak si říkám, proč to nezkusit. Je to na Hithitu a snad to klapne, protože každý chce mít knížku.
Projekt HlídacíPes.org – Ústí nad Labem byl podpořen základním grantem Active Citizens Fund.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Jan Ruml o svém těžkém úraze: Život jsem nevzdal. A taky o Česku a politice
Takhle to dál nejde. Německý starosta kritizuje nečinnost Berlína v migrační politice
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)