Povolání umývače oken a výloh během normalizace vykonávaly desítky intelektuálů, duchovních a dalších osobností, které se dostaly do střetu s režimem. Nacházely v něm překvapivou svobodu a nezávislost, která v jiných profesích chyběla. Ani tady ale nechyběl všudypřítomný „dohled“ Státní bezpečnosti.

„Nemusel jsem dělat žádné kompromisy s režimem, protože mi nebylo co vzít. Mohli mi vzít leda tak kýbl a hadr.“ Tak zdůvodňuje celoživotní skaut Jiří Zachariáš, proč si v době normalizace dobrovolně zvolil zaměstnání myče oken a výloh v podniku Úklid Praha.

Příslušníci Státní bezpečnosti mu u výslechů nabízeli místo redaktora v časopisu Pionýrská stezka, který roku 1971 nahradil zakázaného Junáka. Jiří Zachariáš však trval na svém: „Když je v zemi nepřítel, slušný člověk kariéru nedělá. Tak jsem se rozhodl pro ta okna.“ A ocitl se v dobré společnosti.

Docenti a doktoři v montérkách

Daniel Kroupa v roce 1976. Foto: Archiv Pavla Bratinky, se souhlasem Paměť národa

Filozof Daniel Kroupa začal s čištěním výloh pro podnik Úklid Praha roku 1971. „Byla to významná funkce, kterou nebylo snadné získat, protože čističi výloh byli poněkud uzavřenou společností. Mně vstup zajistil evangelický farář Svatopluk Karásek, který mi své místo přepustil a šel dělat kastelána na hrad Houska.“

Tak na svůj vstup do „privilegovaného“ prostředí myčů oken vzpomíná Daniel Kroupa ve fejetonu pro Český rozhlas. Potkal tu bývalé redaktory zrušených Literárních listů v čele s jejich šéfredaktorem Milanem Jungmannem, překladatele Luboše Dobrovského i skupinu historiků, mezi něž patřili Jaroslav Šedivý a Pavel Seifter: „Bez titulu a akademické ‚hodnosti‘ jsem mezi třemi desítkami pánů v montérkách byl výjimkou.“

V Úklidu pracovala i skupina katolických kněží včetně pozdějšího kardinála Miloslava Vlka: „Vybral jsem si tu práci, protože jsem nechtěl být osm hodin denně zavřený a kontrolovaný v nějaké fabrice,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa.

Miloslava Vlka v práci se stěrkami a hadrem zaučoval kněz a tajný salesián Karel Herbst, který oceňoval časovou flexibilitu tohoto povolání: v létě mohl i uprostřed pracovního týdne vyrazit za svými svěřenci na prázdninové salesiánské pobyty v takzvaných chaloupkách.

Dva myli okna, třetí psal knihy

Volná pracovní doba myčů oken byla v podmínkách socialistického hospodářství výjimečným bonusem, který zmiňuje každý, kdo touto profesí prošel. „Vůbec nikdo nás nekontroloval. Když byla práce hotová, mohli jsme jít domů,“ říká Jiří Zachariáš.

Mnozí intelektuálové se díky této svobodě mohli ve volném čase věnovat svým původním profesím. Například Jaroslav Šedivý v letech normalizace napsal a pod cizím jménem publikoval dvě historické knihy: Děkabristé, anatomie nezdařeného převratu a Metternich kontra Napoleon.

Jiří Zachariáš při natáčení pro Paměť národa v roce 2022. Foto: se souhlasem Paměť národa

Překladatel Luboš Dobrovský vzpomíná, jak si s dalšími dvěma kolegy rozdělovali úkoly: „Pracoval jsem s Rudolfem Zemanem a Pavlem Seifterem. Dělali jsme to tak, že vždy dva myli okna a jeden mohl zůstat doma a věnovat se svým věcem. Pavel Seifter byl redaktorem samizdatového historického sborníku, já jsem s Janem Lopatkou redigoval Kritický sborník a překládal jsem.“ Budoucí novinář Martin Fendrych se díky mytí oken seznámil s Rudolfem Zemanem a zapojil se do distribuce samizdatových Lidových novin.

Jiří Zachariáš zdůrazňuje, jak důležitá byla v tomto prostředí kolegialita: „Vztahy mezi námi byly už dávno ukované skautskou výchovou a v tomto povolání automaticky pokračovaly. Každý z nás by tomu druhému dal poslední košili.“

„Jak se vede, pane doktore?“

Práce myče oken a výloh měla v jistých kruzích pozoruhodnou společenskou prestiž. „V těch posledních dvanácti letech jsem se na Proseku a v Ďáblicích stal poměrně známou figurou,“ vzpomínal historik a později diplomat Jaroslav Šedivý. „Chodil jsem s kýblem, tyčí a stěrkou a potkával jsem lidi, kteří mě zdravili: ,Dobrý den, pane doktore! Jak se vede, pane doktore?‘“

Díky pochůzkám po Praze objevoval život v prostředí, které do té doby neznal, a udělal si spoustu užitečných známostí: „Nejlepší společnost jsem potkával vzadu za krámem v jednom řeznictví na Proseku a v druhém v Ďáblicích. K dispozici tam bylo perfektní maso a někdy zajímavé debaty – s houslovým virtuosem, se známým historikem velkých českých osobností, kapelníkem velkého big bandu a dalšími.“

Kněz a salesián Jan Vývoda myl pražská okna téměř dvacet let. Foto: Archiv Jana Vývody, se souhlasem Paměť národa

Jaroslav Šedivý o těchto zážitcích vyprávěl svému příteli, spisovateli Milanu Kunderovi, který je později využil ve svém románu Nesnesitelná lehkost bytí. Také jeho hrdina lékař Tomáš je vyhozen ze zaměstnání a chodí po Praze s kýblem a stěrkou: „Prodavačky velkých obchodů ho oslovovaly ,pane doktore‘ (pražský tam–tam perfektně fungoval) a ptaly se ho na rady týkající se jejich rýmy, bolavých zad a nepravidelné menstruace. Pozorovaly ho skoro s ostychem, když polil sklo vodou, nasadil kartáč na tyč a začal umývat výlohu.“

Zejména před vánoci byli zaměstnanci podniku Úklid často posíláni umývat okna i do soukromých domácností. Jaroslav Šedivý vzpomínal, jak ho jistá dáma přivítala ve svém bytě slovy: „Nezlobte se, víte, všechny moje kamarádky – všechny – už měly nějakýho doktora na okno, jenom já ne. A jedna mně poradila vás.“

I tuto situaci zachytil Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, byť vyprávění Jaroslava Šedivého poněkud vyšperkoval: „Když se jeho bývalí pacienti dověděli, že Tomáš umývá okna, volali do jeho podniku a objednávali si ho. Přivítali ho pak s lahví šampaňského nebo slivovice, napsali mu do výkazu, že umyl třináct oken, a dvě hodiny si s ním povídali a přiťukávali na zdraví.“

Dozor StB a tisíce oken za trest

Každodenní manuální práce pod širým nebem samozřejmě nebyla jeden velký večírek. Podnik plný disidentů navíc přitahoval pozornost Státní bezpečnosti. Daniel Kroupa vzpomíná, že příslušníci zasáhli, například když se mezi myči oken začaly šířit opisy Seifertovy básnické sbírky Morový sloup.

Po podpisu Charty 77 se do vážnějších potíží v zaměstnání dostal Luboš Dobrovský. Státní bezpečnost mu začala v práci dělat škodolibé naschvály: „Například mi k běžnému mytí výloh přidali dva hotelové domy, v nichž bylo asi 2400 oken. Zvládl jsem to jen s pomocí přátel.“

Jaroslav Šedivý během natáčení pro Paměť národa v roce 2013. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Policajti ale začali chodit po obchodech a kontrolovali, jestli jsem výlohy umyl zvenku i zevnitř.“

Nakonec došlo i na obvinění, že si účtoval neodvedenou práci, takže mu hrozil soud za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Naštěstí jsem měl doma potvrzené doklady, které ukázaly, že jsem vykonal ještě víc práce, než kolik jsem účtoval. Soudce obvinění překvalifikoval na poškozování plánovaného hospodářství. Odsoudili mě k podmíněnému trestu. Ta doba byla plná stresu, rodina trpěla, ale jakmile začal soud, byla to sranda, protože bylo jasné, že si se mnou neporadí.“

Jiří Zachariáš se před rokem 1989 setkal v práci s potížemi jen jednou – a to ještě s potížemi poněkud paradoxního rázu. Jeho parta myčů dostala za úkol vyčistit skleněné obložení na budově ÚV KSČ. Jednalo se o rizikovou práci ve výšce asi dvaceti metrů. „Mně ale jako jedinému řekli: ty na Ústřední výbor strany nesmíš. Byl jsem docela rád.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.