Nasoukal se do „atombordelu“, tak se říkalo protichemickému obleku, a vyrazil. Bez ochranného overalu by se jeho mise dost možná proměnila v pomalou sebevraždu. Jan Štursa sice právě šel do „přísně chráněné krajiny“, ale ošetřované jedovatými chemikáliemi…

Jan Štursa v roce 2023. Foto: se souhlasem Paměť národa

Byl tajemníkem Vědecké rady Správy Krkonošského národního parku (KRNAP), z tohoto titulu Jan Štursa v našem nejvyšším tuzemském pohoří monitoroval následky likvidace obří ekologické katastrofy, která v 70. a 80. letech minulého století nenávratně poznamenala severočeské hory.

Je to tady

Kolem roku 1975 se Jan Štursa procházel se svým kamarádem a přírodovědcem Tomášem Sýkorou z libereckého muzea údolím řeky Smědá v Jizerských horách. Znenadání se na něj kolega obrátil se slovy:. „A je to tady! Podívej se na ty usychající smrky…“ ukázal na skomírající jehličnany.

Lesy, 80. léta. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

Lesy byly tehdy ničeny nánosy škodlivých emisí z továren v NDR, Polsku i z těch tuzemských. Ročně jich na zem spadly desítky tisíc tun. Oslabený smrkový porost se pak stal snadným terčem pro některé druhy hmyzu, obaleče modřínového především. Pro malé motýlky a jeho housenky se Krkonoše staly rájem. Přemnožení obaleči předtím jako první devastovali nejzápadnější Krušné hory.

„Na základě toho se pak zvyšovaly komíny, aby se ty hnusoty rozptýlily po větším území,“ poznamenal lesník Petr Kadleček, který od roku 1967 pracoval v polesí v Harrachově. Tento projekt ale problém jen oddálil. Siřičité emise vlivem západních větrů začaly ovlivňovat území dál na východ.

„Tehdy už probíhala velká apokalypsa v Krušných horách. Lesy odumíraly. A Jizerské hory i Krkonoše následovaly.“

Petr Kadleček v prosinci 2023. Foto: se souhlasem Paměť národa

„V té době jsme byli na okraji toho smutně proslulého černého trojúhelníku nejvíce znečištěné části Evropy,“ zmínil Jan Štursa, který ve správě Krkonošského národního parku pracoval od roku 1965 po absolvování Přírodovědecké fakulty UK.

„Odborníci tvrdí, že v Krkonoších to bylo poznat už v roce 1972, ale tehdy jsme to my ještě tak neregistrovali,“ připustil harrachovský lesník Petr Kadleček. O čtyři roky později o počínající hrozbě už mezi experty pochyboval málokdo.

„Obaleč modřínový žere hlavně smrky. Na jaře zlikviduje na výhoncích všechno zelené jehličí, potom se z korun stromů spouští po vláknech dolů. V lese jich viselo tolik, že by se mohly rozhrnovat rukama,“ líčil narušení rovnováhy v citlivém ekosystému Petr Kadleček.

„Když se podíváte na smrkový les dnes, je zelený. Tehdy smrk měl barvu žlutou, jakoby tabákovou,“ nastínil.

Netrpěly pouze stromy

„Obaleč byl prvním signálem, že lesy odcházejí. Smrky ožral a oslabil, jeho trus z nich doslova pršel. Vypadalo to děsivě,“ popsal situaci další z pamětníků Václav Myslivec, který od roku 1972 pracoval ve Východočeských státních lesích.

S rodinou bydlel v Krkonoších ve Vítkovicích, ale jeho dvouletý syn dostal ze špatného ovzduší těžké astma a Myslivcovi se museli přestěhovat z dnešního pohledu paradoxně do níže položené Jilemnice.

Komunistický režim přišel s drastickým řešením. Klín vytloukal klínem a na škůdce vyrukoval s chemií. „My jsme měli jen určitou šanci do toho zasahovat odborně, ne vždy jsme byli vyslyšeni. Naše názory velmi často zůstávaly v šuplících ministerských či jiných úředníků,“ povzdechl si Jan Štursa.

Na ten den si pamatuje dodnes. „Byl pátek navečer. Kolegové přišli z lesa a říkali, že je to špatné, že housenice se už spouštějí na vláknech dolů do země, a jakýkoliv postřik bude zbytečný,“ vzpomínal Jan Štursa.

Letecké postřiky, červen 1980. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

Jedovatá směs zabíjela

„Následující pondělí se na území tehdy špičkově chráněného národního parku rozjela největší chemická válka v dějinách střední Evropy. Na mnoha místech Krkonoš byla vybudována polní letiště. Na nich přistávaly ,anduly‘ a helikoptéry. Do svých útrob dostávaly barely s jedovatým koktejlem ze dvou látek: Actellic a Ambush. Byly v určitém poměru smíchány a v podobě aerosolu se ze vzduchu vypouštěly do krkonošské přírody. Tehdy se zaručovalo, že směs nebude působit na žádné jiné teplomilné organismy, šlo ale o klam,“ zdůraznil.

Letecké postřiky, červen 1980. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

Při oné obhlídce se o tom navlečený do „atombordelu“ sám přesvědčil.

„Běhali jsme kolem horských potoků a říček a viděli, že v okamžiku, kdy jedovatý špunt protekl, a chemikálie se dostala do půdy nebo špunt dopadl přímo do vody, veškeré jepice, pošvatky, chrostíci a vše živé v ekosystému kolem potoka zahynulo,“ popsal zkázu Jan Štursa.

Sám si dával velký pozor. „Chodili jsme po lese a navzájem se varovali, aby na nás nedopadl zásah přímo z letadel. I přesto to bylo nesmírně kruté. Řada z nás to totiž docela tvrdě odskákala. Jsou dokonce jasně evidované případy, že několik lidí z personálu letišť či z řad lesníků z různých důvodů zemřelo,“ konstatoval Štursa o diskutabilním řešení ekologického problému.

Válka se škůdci

„První zásahy byly proti obaleči a později proti ploskohřbetce, to bylo jak vojenské tažení. Meteorologové museli hlásit předpovědi počasí kvůli postřiku lesů. Používaly se vrtulníky a letadla. Letová pole se značila bílými, žlutými nebo červenými prapory. Červenými se značilo územi kolem vodotečí, aby se tam nestříkalo. Hasiči nám pomáhali plnit nádrže u letadel a vrtulníků,“ vyprávěl Petr Kadleček.

Letecké postřiky, červen 1980. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

K celkové zkáze lesů podle něj přispěla i extrémní změna počasí na Silvestra roku 1978. Teploty se poslední den roku pohybovaly na jarní úrovni nad deseti stupni nad nulou. Jenže během noci začalo prudce mrznout. Teplota klesla až na minus dvacet stupňů. „Pro přírodu šok. Myslím, že od té doby to šlo mnohem rychleji z kopce. Bylo vidět, že stromy začaly opadávat a chřadnout. Na sněhu bylo jehličím úplně nastláno. Lyžaři kvůli tomu zuřili,“ podotkl Petr Kadleček.

Lesy nad Harrachovem v první polovině 80. let 20. století, kdy je zničily průmyslové škodliviny. Zdroj: archiv Petra Kadlečka, se souhlasem Paměť národa

Po obaleči se na oslabené dřeviny vrhl i kůrovec. „Když dnes chlapi vybírají lapače, jejich obsah se vejde do skleničky. Tehdy chodili lapač vybírat s kýblem. To bylo neskutečný,“ vyprávěl Václav Myslivec.

Brzy začala masivní těžba poškozených lesů. „Tehdejší režim se asi primárně nezabýval záchranou a obnovou lesa, ale zabýval se záchranou ohrožené dřevní hmoty jako suroviny, která se kupodivu nevyvážela do Sovětského svazu, ale do Rakouska a Německa kvůli devizám.

„Když to zjednoduším, les se prostě zhruba v nadmořských výškách nad 800 metrů vykácel.“

Takto tehdejší těžbu popsal ekolog František Pelc, který se významně zasadil o pozdější obnovu lesů v sousedních podobně postižených Jizerských horách. V letech 1985 až 1988 se celkem v Krkonoších vytěžilo přes 420 tisíc metrů krychlových dřeva. V nejhorším roce skoro 110 tisíc. V 80. letech se tak Krkonoše změnily k nepoznání.

Lesy, 80. léta. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

„Kam jsme jezdili zamlada ještě s rodiči a kde byly všude lesy, tam najednou začaly být holiny, paseky a průseky. Pamatuju si, jak jsme tohle intenzivně vnímali. Vidět takhle Krkonoše mě strašně ničilo a trápilo,“ přiznala rodačka z Vrchlabí Blanka Paulů, reprezentantka v běhu na lyžích, která v Krkonoších vyrůstala.

Kvůli těžbě v horách vznikla řada cest, kterými se sváželo dříví. Takhle například postavili nad Harrachovem na přelomu 70. a 80. let známou Terex-Janouškovu cestu, dnes hojně využívanou běžkaři.

V roce 1984 byl KRNAP generálním shromážděním Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) v Madridu zařazen mezi dvanáct nejohroženějších národních parků světa. V letech poté se sázely nové stromy. Do hor vyráželi na brigády zaměstnanci továren nebo mladí lidé ze středních a vysokých škol.

Řízkování krkonošského smrku. Zdroj: KRNAP, se souhlasem Paměť národa

Revoluce na horách

„Bohudík pak pomohla nová společenská doba. Nejen atmosféra ve společnosti, ale i čistší vzduch, protože největší energetické zdroje v Polsku, Německu, ale i u nás se buď odstavily, protože byly ekonomicky nekonkurenceschopné, nebo se technologicky vylepšovaly, takže se imisní zátěž začala snižovat. Začátkem 90. let se v přírodě stal malý zázrak a stromy začaly zase plodit, přirozeně,“ konstatoval turnovský rodák František Pelc.

„Někdy studentům říkám, že je to jako s ještěrkou. Když se jí odebere kousek ocásku, doroste jí. Když ještěrce ale odeberete ocásek celý, je to na hranici přežití…“

„A když ji rozpůlíte uprostřed tělíčka, nepřežije nikdy. A my jsme se pohybovali, troufám si tvrdit, někde mezi půlkou tělíčka a odebráním celého ocásku,“ zhodnotil František Pelc vážnost situace. Krkonošská „ještěrka“ přežila. A KRNAP v současnosti patří se zhruba 13 miliony návštěv ročně mezi nejvyhledávanější národní parky na světě.

Smrky, které vyrostly na holých plochách poté, co lesníci odtěžili v 80. letech uschlé stromy. Zdroj: archiv Petra Kadlečka, se souhlasem Paměť národa

Autor textu Hynek Preisler působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Výpovědi pamětníků: Petra Kadlečka, Václava Myslivce, Vlastimil Pilouse, Jana Štursy a Blanky Paulů zaznamenali dokumentaristé Paměti národa Severní a Východní Čechy.