Setkání prezidentů Donalda Trumpa a Vladimira Putina v srpnu 2025 na Aljašce. Foto: Profimedia

Když Americe vládl Reagan. Trumpův tlak na kapitulaci Ukrajiny je paradox dějin

Napsal/a Aleš Rozehnal 24. listopadu 2025
FacebookXPocketE-mail

ANALÝZA. Ukrajina by neměla na dosah vítězství proti Rusku, ani kdyby dostávala více peněz a více zbraní, pravil viceprezident USA J. D. Vance u příležitosti amerického návrhu kapitulační smlouvy… Pokud by stejně uvažoval v 80. letech minulého století Ronald Reagan, Rusové by se možná nikdy nestáhli z Afghánistánu a rozpad sovětského bloku by se opozdil o mnoho let, nebo by k němu vůbec nedošlo.

Zahraničněpolitický přístup Donalda Trumpa k ruské agresi proti Ukrajině je úplným opakem toho, co v 80. letech představoval Ronald Reagan vůči ruské agresi proti Afghánistánu. Reagan viděl Sovětský svaz jako zásadní civilizační hrozbu a afghánskou válku jako nástroj, jak Moskvu přitlačit ke zdi.

Pro Reagana byla podpora afghánským mudžáhidům ideologickým tažením. Ve válce nešlo jen o území u Hindúkuše, ale o střet dvou světů. Operace Cyclone, výcvik partyzánů či dodávky Stingerů měly SSSR nejen zastavit, ale i vyčerpat a donutit jej stáhnout se z globálního mocenského bojiště.

Prezident, který čelil silnému a ozbrojenému východnímu bloku, usiloval o jeho porážku, zatímco prezident, který čelí autoritářskému nacionalismu v mnohem slabší podobě, neusiluje ani o strategickou převahu, ani o ochranu evropské bezpečnosti.

Konflikt na Ukrajině, který je z evropského pohledu zásadní, protože na Ukrajině se rozhoduje o podobě evropské bezpečnosti na další generace, vnímá Trump spíše jako obtížnou položku na účtu.

Tam, kde Reagan pomáhal oslabit protivníka, Trump hovoří o tom, že Amerika má vlastní problémy a západní Evropa si má poradit sama.

Je to paradox dějin. Prezident, který čelil silnému a ozbrojenému východnímu bloku, usiloval o jeho porážku, zatímco prezident, který čelí autoritářskému nacionalismu v mnohem slabší podobě, neusiluje ani o strategickou převahu, ani o ochranu evropské bezpečnosti.

Jeden prezident viděl Ameriku jako štít demokracie, druhý ji vidí jako firmu, která by neměla platit cizí účty.

Globální SSSR, regionální Rusko

Rozdíl síly Sovětského svazu a dnešního Ruska je přitom propastný. Sovětský svaz byl v 80. letech jednou ze dvou supervelmocí světa. Dokázal ovlivňovat dění na třech kontinentech, udržoval širokou síť spojenců od Německé demokratické republiky přes Kubu až po Vietnam a Angolu, a měl aparát, který mohl soutěžit s USA v kosmu, ve zbrojení i v ideologii.

Varšavská smlouva a RVHP byly pilíře paralelního světového řádu, který se pokoušel být alternativou k západnímu liberalismu.

Sovětský svaz byl sice neefektivní, ale ekonomicky obrovský a průmyslově široký. Ekonomika současného Ruska je přibližně stejně velká jako ekonomika Itálie.

Dnešní Rusko je naproti tomu mocností regionálního typu. Jeho vliv nepřesahuje postsovětský prostor, a i tam se spíše než o oprávněné vedení opírá o hrubou sílu, jako je okupace částí Ukrajiny, přítomnost ruských vojáků v Gruzii, tlak na Arménii a podobně.

S výjimkou Běloruska nemá Rusko žádné skutečné spojence, jen skuliny, kde se jeho přítomnost hodí režimům, které se ocitly v izolaci (Sýrie, KLDR), případně africkým juntám, které potřebují zbraně a vojáky na práci, kterou nesvedou jejich vlastní armády.

Rozdíl v ekonomické základně je stejně viditelný. Sovětský svaz byl sice neefektivní, ale ekonomicky obrovský a průmyslově široký. Ekonomika současného Ruska je přibližně stejně velká jako ekonomika Itálie.

Rusko je navíc ekonomikou výhradně surovinového typu. Jeho bohatství stojí na ropě, plynu a těžbě. Rozsáhlá odvětví technologického a civilního průmyslu buď zanikla, nebo se nikdy neobnovila. Tam, kde SSSR technologicky stagnoval, dnešní Rusko technologicky zaostává.

Armáda tento rozdíl jen potvrzuje. Sovětské síly měly globální přítomnost, miliony vojáků, tisíce tanků a celou konvenční infrastrukturu, která umožňovala operace v Africe, Asii i Latinské Americe. Rusko je sice jaderná velmoc, ale jeho konvenční síla je omezená, což ukázala i válka na Ukrajině.

Ukázal to nedostatek vycvičených jednotek, nedostatek přesné munice, logistické kolapsy, závislost na Íránu a KLDR. Z armády, která měla být druhá nejsilnější na světě, se stala armáda, která sotva ovládá souseda, jehož ekonomika je několikanásobně menší.

Taktické vítězství, ne strategický úspěch

Nutnost přijmout kapitulaci nevyplývá ani ze situace na frontě. Pozice Ukrajiny se sice neustále zhoršuje, ale z vojenského hlediska nelze považovat ovládnutí okupované části ukrajinského území po roce 2022 za skutečný úspěch.

Ruské cíle z počátku roku 2022 byly mnohem ambicióznější. Bleskové dobytí Kyjeva, svržení ukrajinské vlády, rychlé ovládnutí celé země a vytvoření nového geopolitického uspořádání, které by Ukrajinu vymazalo jako samostatný stát, se neuskutečnilo.

Ruské síly získaly určitou plochu území, ale nesplnily žádný z hlavních politických ani vojenských cílů, které byly stanoveny na začátku invaze.

Ruská armáda nedokázala obsadit Kyjev, selhala u Charkova, neuspěla v Sumách ani u Černihivu a nedosáhla ani Oděsy, jejíž ovládnutí by Ukrajinu zcela odřízlo od moře. Z velkých měst, která byla původně v plánu, Rusko nezískalo žádné.

Mariupol je výjimka a navíc šlo o totálně zničené  město dobyté za cenu extrémních ztrát. Strategicky proto Rusko dosáhlo jen minimální části toho, co zamýšlelo.

Území, které získalo, má navíc omezený význam. Jedná se převážně o řídké, slabě osídlené stepní oblasti Chersonu a Záporoží a o části Donbasu, kde postup probíhal velmi pomalu a za cenu obrovských ztrát.

Tyto oblasti postrádají silná obranná postavení, strategické průmyslové kapacity i velké dopravní uzly. Největším ruským ziskem je pozemní koridor na Krym, avšak ani ten nevyváží ztracené šance na zásadní průlom.

Pokud porovnáme získané území s obětmi, je obraz ještě méně příznivý. Rusko během války utrpělo enormní lidské i materiální ztráty v podobě statisíců mrtvých a raněných, zničených elitních jednotek, tisíců tanků a obrněné techniky. Armáda musela také několikrát přejít k improvizované mobilizaci.

Územní zisky Ruska po roce 2022 představují spíše taktické vítězství než strategický úspěch. Ruské síly získaly určitou plochu území, ale nesplnily žádný z hlavních politických ani vojenských cílů, které byly stanoveny na začátku invaze. Očekáváno bylo bleskového vítězství, ale realitou je vleklá poziční válka a obrovské ztráty.

V kontextu cílů, nákladů a strategických dopadů jde o selhání mnohem výraznější, než naznačuje pouhá plocha dobytého území.

Reaganův tlak na Sovětský svaz přinesl rozpad východního bloku a přinesl svobodu a demokracii státům střední Evropy. Co přinese Trumpův tlak na kapitulaci, je ve hvězdách.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)