KOMENTÁŘ. Má nebo nemá prezident republiky právo odmítnout návrh na jmenování ministra? Mnozí lidé mají v té otázce jasno a zastávají silný názor, aniž by se zdržovali argumentací. Svůj pohled i zkušenost nabízí právnička, signatářka Charty 77 a v letech 1998–2003 vedoucí trestněprávního oddělení kanceláře prezidenta Václava Havla Lenka Marečková.

Je užitečné podívat se, co praví o postavení prezidenta a jeho pravomocech Ústava České republiky, a především připomenout základní zásady, z nichž Ústava vychází a které ukazují, jak máme číst a z jaké pozice vykládat její ustanovení.

Tato východiska lze najít především v preambuli Ústavy ČR, kde se hlásíme k nedotknutelným hodnotám lidské důstojnosti a svobody, potažmo Listiny základních práv a svobod.

Zásadní význam pak má čl. 1 Ústavy ČR, který stanoví že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“

Neúcta k lidským právům a svobodám je tedy již sama o sobě porušením Ústavy. A pokud kdokoli zpochybňuje jejich význam a důležitost (třeba tím, že propaguje totalitní režimy či se projevuje jako rasista), zpochybňuje tak samotný demokratický řád, na němž je náš stát založen.

Jasná role prezidenta

Neuškodí ocitovat znění preambule – už proto, jak často na ně někteří, zejména prokremelští politici zapomínají:

„…věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“.

Ústavní Listina základních práv a svobod tyto myšlenky rozvádí jako neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana, jako návaznost na obecně sdílené hodnoty lidství.

Parlamentní shromáždění, „pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány,“ vkládá „naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů…“

Stejně jako premiér nemá povinnost vyhovět každému návrhu prezidenta, pro který je zakotvena nutnost souhlasu předsedy vlády, nemá ani prezident republiky povinnost vyhovět každému návrhu premiéra.

Pokud jde přímo o roli prezidenta, je třeba vycházet především z čl. 54 Ústavy, která jej (nikoli předsedu vlády nebo kteréhokoli z ministrů) označuje za „hlavu státu“ a v dalších ustanoveních mu svěřuje řadu pravomocí. Ústavní slib spojený se vznikem mandátu prezidenta republiky zavazuje, aby „zachovával Ústavu“ a svůj úřad zastával (tedy jednal) „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.

Podle čl. 68 jmenuje prezident republiky předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

To je nutné vykládat nikoli jako závaznou povinnost prezidenta jednat vždy podle požadavků předsedy vlády, nýbrž jako zábranu, aby prezident nejmenoval konkrétního člena vlády svévolně, bez premiérova návrhu. Všichni dosavadní prezidenti se tohoto výkladu drželi.

Obavy z kompetenční žaloby

Funkce prezidenta republiky rozhodně není čistě protokolární, vyplývá to již z citované povahy úřadu a jeho ústavního vymezení. Je nadán řadou pravomocí, které musí vykonávat v souladu s Ústavou a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Stejně jako premiér nemá povinnost vyhovět každému návrhu prezidenta, pro který je zakotvena nutnost souhlasu předsedy vlády, nemá ani prezident republiky povinnost vyhovět každému návrhu premiéra.

Jde o jednu ze zásadně důležitých ústavních pojistek: premiér a prezident musí nalézt shodu.

Namísto využití jediného řádného právního prostředku, který mají k dispozici, pouze zpochybňují Ústavní soud – a do omrzení a bez věcného odůvodnění opakují, že prezident ohýbá ústavu.

Představa, že prezident by neměl mít právo na vlastní názor, že by měl při jmenování ministrů pouze vykonávat servis pro předsedu vlády, je nejen nesprávná, ale přímo absurdní – viz znění prezidentského slibu.

Tak, jako kdokoli jiný, i prezident republiky může jakýkoli návrh přijmout nebo odmítnout – i kdybychom měli vycházet jen ze samotného jazykového výkladu.

Motoristé i premiér Andrej Babiš to dobře vědí. Proto nepodávají kompetenční žalobu k ústavnímu soudu. Mají strach z jeho rozhodnutí, který navíc prezentují jako nedůvěru k ústavním soudcům, jako obavu z jejich předpojatosti.

Namísto využití jediného řádného právního prostředku, který mají k dispozici, pouze zpochybňují Ústavní soud – a do omrzení a bez věcného odůvodnění opakují, že prezident ohýbá ústavu.

Přitom k rozhodnutí o ústavnosti či neústavnosti prezidentových kroků nejsou povoláni, navíc je zřejmé, že oni sami ústavu „ohýbají“ svými výklady, a tím, že ji přizpůsobují svým přáním a ambicím, což Petr Macinka doplnil o výhrůžky nejvyššímu ústavnímu činiteli.

Macinkovo pálení evropské vlajky

I podle bývalého ústavního soudce Stanislava Balíka a bývalého předsedy ústavního soudu Pavla Rychetského by premiér měl podat kompetenční žalobu: ústavní soud by věc vyjasnil, odstranil by pochybnosti o výkladu ústavy.

Vyjasnění si však vláda nepřeje, bojí se, že soud rozhodne ve prospěch prezidentova postupu. Pro Motoristy (kteří vystupují se souhlasem premiéra) je výhodnější mlžení a nedůstojný nátlak.

Není to však jednání „v zájmu všeho lidu“ ani se neřídí „osvědčenými principy právního státu“, není to jednání ve shodě s ústavou. Případně to vyjádřila bývalá soudkyně ústavního soudu Ivana Janů: Ten, kdo předem tvrdí, že ústavní soud je neobjektivní a podjatý, v zásadě neuznává právní stát.

Není už důležité, kým kdo z nás byl kdysi, ale kým jsme dnes. A pokud máme čelit nátlaku, zda se dnes, ne kdysi, chováme pevně a čestně a v souladu se svým svědomím.

Porovnáme-li znění ústavy a různé veřejné projevy Filipa Turka, v nichž je jasně viditelná neúcta k ústavním hodnotám, adorace nacismu a schvalování trestného činu na dítěti, pak je jasné, že pan Turek nemůže být bez porušení ústavy jmenován ministrem čehokoli. A prezident má v duchu svého slibu usilovat o to, aby se ministrem nestal.

Lze se však pozastavit nad jmenováním Petra Macinky, u něhož možná důvody pro stejný postup nebyly tak silné, přinejmenším ne v době, kdy ke jmenování došlo.

Již tehdy ale leccos napovídalo (výzva k pálení vlajky EU, obhajoba používání krajně pravicových symbolů a komentářů), že vzhledem ke svému jednání a výstupům na veřejnosti se pohybuje mimo mantinely ústavních hodnot, podobně, jako někdo, kdo má tak vytříbený smysl pro humor, jako pan Turek.

Jak může být někdo, kdo se chová nejenom hloupě a nedůstojně, bez známky sebeúcty, protože jinak by se k takovému jednání nemohl uchýlit – nejenom ministrem této vlády, ale vůbec i poslancem, když tak rozsáhle tak zjevně nectí ani svůj vlastní slib?

Kým jsme dnes

Kdysi jsem byla vůči současnému prezidentovi republiky ostražitá, s ohledem na jeho a svoji minulost.

Sama jsem se kdysi rozhodla jít velmi odlišnou cestou: již ve dvaceti letech jsem za sebou měla svoje první věznění, za veřejnou recitaci svých básní, protože dřívější režim jsem vnímala jako pokrytecký, nespravedlivý, založený na lži, nátlaku a bezpráví.

Reprezentovali ho mimo jiné lidé, kteří se nedrželi žádných hodnot, ignorovali je kvůli vlastnímu prospěchu, kariéře, touze po moci.

Dnes jsem však velmi ráda, že hlavou státu, zejména za současné geopolitické situace, máme právě Petra Pavla.

Z tohoto hlediska totiž není důležité, kým kdo z nás byl kdysi, ale kým jsme dnes. A pokud máme čelit nátlaku, zda se dnes, ne kdysi, chováme pevně a čestně a v souladu se svým svědomím.

Ten, kdo se tu chová jako kdysi bezectní komunističtí kádři, není prezident. Ten je v tomto sporu naopak tím, kdo Ústavu ctí.

Autorka je právnička, signatářka Charty 77, v letech 1998–2003 vedoucí trestněprávního oddělení kanceláře prezidenta Václava Havla.