Vyhrocené situace zpravidla nejlépe odhalují lidský charakter. Tento postřeh platí i pro média – právě ve chvílích, kdy musejí informovat o krizových momentech, lze nejsnáze rozpoznat jejich profesionalitu, etické zásady a ideovou profilaci. Pokus o otravu bývalého plukovníka ruské vojenské výzvědné služby Sergeje Skripala, který se odehrál v britském Salisbury 5. března 2018, je jednou z takových situací.

Skripalova otrava a následné dění byly v českých médiích sledovány relativně intenzivně. Podle dat získaných pomocí ICT nástroje >versus< vyvinutého International Republican Institute se slovo Skripal objevilo v 2377 textech publikovaných mezi 5. březnem a 3. dubnem na internetových zpravodajských portálech.

Může za to novičok

K takto intenzivnímu pokrytí události jistě přispěla i skutečnost, že Česká republika byla do dění okolo Skripalovy otravy přímo zatažena ve chvíli, kdy mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí prohlásila, že použitá otravná látka – novičok – mohla pocházet i z této země.

Při analýze způsobu, jakým o případu informovala média, lze na české mediální scéně identifikovat dva názorové tábory, jež spolu mají pouze málo společného.

Většinový, manistreamový, který se opíral (téměř výhradně) o prohlášení politických činitelů a agenturní zpravodajství a byl ve vyznění svých zpráv relativně unifikovaný.

A menšinový, „alternativní“, který do společenské debaty přinášel různorodé (a mnohdy protichůdné) argumenty zpochybňující oficiální verzi.

Počet textů zmiňujících slovo „Skripal“ na českých zpravodajských webech

Tématická jednolitost pokrytí kauzy Skripal mainstreamovými zpravodajskými weby (většinou spojenými s tištěnými deníky) byla dána zejména tím, že jejich klíčovým zdrojem byla Česká tisková kancelář (ČTK).

Tato skutečnost se změnila až poté, co se o toto téma začali více zajímat domácí političtí aktéři. I přesto však značná míra závislosti mainstreamových médií na ČTK (která je veřejnoprávním médiem podobně jako Česká televize a Český rozhlas) může být do jisté míry riziková ve chvíli, kdy by se někdo pokusil jejím zpravodajstvím manipulovat.

Názory se rychle měnily

Alternativní média (v daném kontextu je použití tohoto pojmu na zcela na místě, jelikož tyto webové portály publikovaly texty obsahující interpretace, které se výrazně lišily od té mainstreamové) o kauze Skripala začala informovat se zpožděním.

Výraznější prostor jí začal být věnován až po 12. dubnu. Většina textů věnujících se tomuto tématu nebyla zprávami popisujícími aktuální dění, ale komentáři zaměřujícími se na různé souvislosti kauzy.

Tématicky byla diskuze relativně fragmentována a názory prezentované na jednotlivých platformách se velmi rychle měnily. Jednotlivé platformy byly velmi provázané, a tak běžně docházelo k tomu, že komentář publikovaný na jedné z nich v rámci 24 hodin převzalo několik dalších.

Většina textů věnujících se kauze Skripal byla dílem malé skupiny autorů, publikujících na těchto platformách pravidelně.

Přestože se jednotlivé texty lišily svou argumentací, panovala shoda na tom, že za pokusem o otravu Skripala nestojí Rusko. Většina autorů se nesnažila spřádat složité konspirační teorie, ale vystačila si s poukazováním na údajné nedostatky oficiální verze.

Nejčastěji zmiňovaný argument poukazoval na skutečnost, že Rusko na rozdíl od jiných aktérů nemělo z otravy bývalého špiona co získat.

Objevily se teorie, dle nichž se Skripala pokusili otrávit ruští oligarchové žijící v Londýně či britští agenti, kteří chtěli narušit průběh ruských prezidentských voleb, Američané snažící se vyvolat válku v Evropě či islámští teroristé, kteří hodlají posílit nesoulad panující mezi Západem a Ruskem.

Koruna prezidenta Zemana

V některých textech byla tato teze doplňována tvrzeními zpochybňujícími ruský původ použitého plynu. Objevovaly se odkazy na text New York Times, dle něhož laboratoře nacházející se v Uzbekistánu, v nichž měl být novičok vyvíjen, pomáhali po konci studené války likvidovat američtí specialisté.

Objevovaly teze o tom, že tento plyn měly mít k dispozici nejen Spojené státy americké, ale také Írán, teroristé nebo Velká Británie (která jej údajně testovala v laboratořích Port Down nedaleko Salisbury).

Dle některých textů měla být výroba novičoku ve skutečnosti naprosto triviální, a mohl jej tak mít k dispozici de facto kdokoli. Velmi časté byly také zmínky o údajné nedůvěryhodnosti britských prohlášení týkajících se případu, a to zejména s poukazem na nepravdivé odůvodnění invaze do Iráku v roce 2003.

Zatímco rozličné konspirační teorie rezonovaly spíše v bublině alternativních médií a do veřejného prostoru je vnášely spíše okrajové společenské figury (jako například dnes už bývalý člen vedení Komunistické strany Čech a Moravy Josef Skála), relativizace celé události byla mnohem rozšířenější.

Vágních komentářů ve stylů „bůh ví, jak to vlastně bylo“ a „vzpomeňte si na Irák“ se ve veřejném prostoru objevila celá řada.

Korunu této vlně relativizací nasadil prezident Miloš Zeman, který nařídil kontrarozvědné službě BIS, aby pátrala po tom, zda se novičok skutečně v České republice nenacházel.  A to i přesto, že se proti tvrzení, že by právě z Česka mohla použitá jedovatá látka pocházet, již dříve ohradil ministr zahraničí.

Kauza Skripal tedy opět ilustrovala nejen to, že v českém mediálním prostoru existují (minimálně) dva názorové tábory, které spolu mají pouze málo společného, ale také skutečnost, že pocit nedůvěry vůči oficiálním zdrojům informací je značně rozšířený i mimo prostor alternativních mediálních platforem.

A to je věc, která by nás měla znepokojovat výrazně více než desítky alternativních vysvětlení obklopujících pokus o otravu bývalého ruského rozvědčíka.

Autor pracuje jako projektový koordinátor v Prague Security Studies Institute (PSSI). Text vznikl v rámci projektu #DemocraCE realizovaného periodikem Visegrad/Insight.