Když čeští senioři mluví o médiích, u části z nich je cítit jistá nedůvěra vůči práci novinářů. Výjimkou nejsou obraty jako „kdo ví, jak to je“ nebo „stejně se pravdu nikdy nedozvíme“. Média naopak často seniory vykreslují výhradně jako terč řetězových e-mailů, ačkoli na základě řady výzkumů je náchylnost k manipulativnímu obsahu ve všech věkových skupinách dost podobná. Novináři také nemluví jazykem, kterému by senioři rozuměli.

Autor tohoto textu se za poslední tři a půl roku zúčastnil jako lektor více než čtyřiceti vzdělávacích setkání se skupinami napříč generacemi – většinou šlo o žáky, studenty, učitele či právě seniory.

Řeč byla o novinářské profesi či dezinformacích. Účastníci v seniorském věku se zpravidla vyznačovali velkou zvědavostí a touhou poznat, co jsou novináři skutečně zač.

Vyslyšet informační potřebu seniorů

„Nedůvěra nebo naštvanost vůči médiím a novinářům ze strany seniorské veřejnosti nepramení nutně z toho, že by vnímali novináře jako podplacené šiřitele manipulací nebo že by nedejbože byli součástí nějaké konspirace, ale z toho, že prostě ta média na ně se svou produkcí už nemyslí,“ shrnuje Jaroslav Valůch, vedoucí programu mediálního vzdělávání se zaměřením na seniorskou populaci v organizaci Transitions.

Naší snahou je ukázat, že mediální svět je sice z řady úhlů a důvodů kritizovatelný, třeba právě ve vztahu k seniorům, ale na druhou stranu je tady také nastupující generace mladých lidí, kteří chtějí novinařinu dělat jako službu veřejnosti a že je tady jistá naděje a možný posun.

„Vše se zrychluje, dynamizuje, je audiovizuální, všude jsou reklamy, mluví se jazykem, kterému nerozumí. A chybí témata, která jsou pro ně důležitá. Nejsou vyslyšeny jejich informační potřeby,“ řekl už dříve v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Když se řekne „obsah pro seniory“, lidé si často představí bulvární žurnalistiku nebo lifestylové časopisy s přílohou v podobě televizního programu. Podle ředitele centra Elpida a šéfredaktora čtvrtletníku Vital pro seniory Jiřího Hraběte jde ale o typický stereotyp.

Senioři nechtějí konzumovat to, čemu se v žurnalistice říká „mediální obsahy nízkého vkusu“. Jde spíš o výběr témat a přizpůsobení formátu sdělení potřebám starších dospělých. A to v českých médiích až na pár výjimek chybí.

„My používáme třeba větší písmo, a vzhledem k tomu, že jsme čtvrtletník, tak se snažíme psát delší texty a jít do hloubky tématu. Jsou to třeba rozhovory s osobnostmi, kterých se vedle běžných témat ptáme i na jejich vztah ke stáří a jakým způsobem ho prožívají,“ popisuje Hrabě. Jeho časopis volí témata, která jeho čtenáři sami řeší.

Všichni jsme manipulovatelní

Obraz seniorů jako konzumentů médií je přesto v Česku stále zkreslený. Mluví se o nich například jako o příjemcích a šiřitelích manipulativních řetězových e-mailů či se zpochybňují jejich schopnosti pracovat kriticky s informacemi.

V podstatě před každými volbami se také objevuje názor, že senioři mohou rozhodnout volby ve prospěch populistů. A to i přesto, že na základě řady výzkumů je náchylnost k manipulativnímu obsahu ve všech věkových skupinách dost podobná.

Je pravda, že když jim to pošle známý, ke kterému mají důvěru, tak mají větší tendenci pak věřit i tomu sdělení a přeposlat ho. Ale i tak je mezi nimi dost těch, kteří tomu známému odpoví: ‚Hele, tohle mi neposílej, protože to není pravda. Podívej se na toto a uvidíš, jak to skutečně je‘.

„U žádné věkové skupiny se neprokázala vyšší míra odolnosti vůči konspiracím. Věk tedy nelze považovat za faktor, který dostatečně vysvětluje míru důvěry ke konspiračním teoriím,“ vysvětlují autoři tři roky starého výzkumu „Hlasy střední a východní Evropy“ organizace Prague Security Studies Institute ve spolupráci s nevládní organizací Globsec.

Podobně se příliš neliší úroveň mediální gramotnosti napříč věkovými skupinami. Větší rozdíly lze podle průzkumu STEM pozorovat „mezi muži a ženami, pracujícími a nepracujícími seniory nebo mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním a bez maturity“. 

U skupiny nad padesát let klesá především technická stránka mediální gramotnosti, tedy schopnost držet krok s technologickými novinkami. Mladší generace zase mají větší problém s porozuměním textu či se znalostmi vlastnictví médií.

Řetězové e-maily jako přehnaný strašák?

Není ani pravidlem, že by senioři byli vždy snadný terč dezinformací ve zmiňovaných řetězových e-mailech. Ty jsou často označovány za bezmála mystickou zbraň, která má sílu ovlivňovat veřejné mínění a s tím i demokratické procesy, konkrétně volby.

Ve svých vzdělávacích aktivitách se na podvodné zprávy zaměřují organizace Elpida a Transitions, které učí seniory ověřovat informace. E-mail je pro mnoho z nich primární komunikační kanál v digitálním prostředí. Posílají si kreslené vtipy, roztomilé obrázky, různé názorové texty i smyšlené příběhy a v některých případech také konspirace. Podobně jako to jiní dělají na sociálních sítích.

Většina z nich však podle zkušeností ze zmíněných vzdělávacích programů není aktivními šiřiteli závadného obsahu a naopak se v množství zpráv snaží zorientovat. „Když jim přijde zpráva, kde je hodně barev a vzbuzuje silné emoce, jako strach nebo lítost, tak to řada z nich prostě smaže,“ říká Jiří Hrabě.

„Je pravda, že když jim to pošle známý, ke kterému mají důvěru, tak mají větší tendenci pak věřit i tomu sdělení a přeposlat ho. Ale i tak je mezi nimi dost těch, kteří tomu známému odpoví: ‚Hele, tohle mi neposílej, protože to není pravda. Podívej se na toto a uvidíš, jak to skutečně je‘,“ dodává.

Kam se ten svět řítí…

Lekce mediálního vzdělávání pro seniory často začínají vysvětlením redakčních procesů a rozlišením klasické žurnalistiky od manipulací. Následuje přehled internetových nástrojů, jako jsou vyhledávače obrázků nebo databáze hoaxů. Dnes tak část seniorů, kteří se díky podobným kurzům naučili v online prostředí orientovat, sama informace z e-mailů ověřuje a posílá zpět svým známým.

Důvody, proč se senioři chtějí v oblasti médií vzdělávat, se liší. Mezi ty nejčastější patří snaha pochopit informační chaos, ve kterém je náročné se zorientovat, natož něčemu přímo uvěřit. Pro někoho je motivací naučit se něco nového, seznámit se s dalšími lidmi či zkrátka produktivně trávit volný čas.

„Nepochybně tam chodí i se snahou porozumět světu mladých. Mají v rodinách děti a vnoučata, kteří s nimi komunikují prostřednictvím technologií a posílají jim různé věci, kterým nerozumí, tak se v tom zcela přirozeně chtějí trochu vyznat. Chtějí jim být nablízku, pochopit je a porozumět, jak mladí vnímají svět a proč pro ně jsou některé věci tak důležité,“ shrnuje své zkušenosti z podobných kurzů Jaroslav Valůch.

Na přednášky proto cíleně zve často jako hosty i mladé novináře. „U staršího publika běžně vidíme nejistotu, kam se ten svět řítí, a obavu, co to ta mladá generace zase dělá. Stereotypy o mladé generaci nejsou nic nového a byly součástí společnosti nejspíše vždy, ale teď jsme s těmi rozdíly konfrontováni v mnohem větším množství,“ říká.

Důsledkem toho je podle něj frustrace a velká nedůvěra vůči nejen mladé generaci, ale právě třeba i novinářům. „Naší snahou je ukázat, že mediální svět je sice z řady úhlů a důvodů kritizovatelný, třeba právě ve vztahu k seniorům, ale na druhou stranu je tady také nastupující generace mladých lidí, kteří chtějí novinařinu dělat jako službu veřejnosti a že je tady jistá naděje a možný posun.“

Projekt Propasti a mosty mezi generacemi podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.