Jurečkovo ministerstvo prošláplo cestu, kterou téměř nelze projít

Jak skutečně v praxi ona „prošlápnutá cesta“ vypadá, ilustruje například soupis obvyklých požadavků veterinární správy při oficiálních auditech, které tyto orgány kontroly u zpracovatelů mléka (tedy třeba u výrobců sýrů) provádějí. V nich se mimo jiné požadují doklady o plánech školení zaměstnanců provozu, nebo dokonce o systému výměny prádla, doklady o systému likvidace a odvozu odpadů, plány zakreslení míst odběru vzorků, doklady o schválení biocidů v systémech čištění a sanitace, zakreslení toku surovin a odpadů, systémy kontrol pracovních měřidel, a k tomu samozřejmě množství dalších dokladů, takže takový audit zabere klidně i dva pracovní dny.

Zpracovatelé mléka kromě toho musí vést on-line záznamy teplot v chladicích boxech a dalších prostor spojených se zpracováním mléka, vést výrobní deník o množství zpracovávaného mléka a počtu výrobků, provádět stěry z používaného nářadí a nádob či provádět pravidelné rozbory mléka na přítomnost mikroorganismů či somatických buněk. Ve výčtu by se dalo ještě dále pokračovat, to však není rozhodující.

Rozhodující je, že z výše zmiňovaného opravdu jen částečného výčtu běžně kontrolovaných dokladů, vzorků a činností rozhodně nevyplývá, že by se ministerstvo zemědělství snažilo podnikání zpracovatelů mléka a obecně všech zpracovatelů zemědělských surovin, alespoň těm menším, ulehčit. Naopak, počet kontrol a jejich rozsah spíše roste, a je třeba zdůraznit, že kontroly veterinářů nejsou zdaleka jediné, kterým musí ve své pracovní době zpracovatelé zemědělských surovin, ale i zemědělci – prvovýrobci, čelit.

Do podnikání se nikdo nehrne

Právě v tom je podle všeho jedna ze základních příčin, že do zemědělství nebo do výroby potravin se léta již nikdo zrovna nehrne. A těch, kdo se do podnikání pustili, a když zjistili, co je čeká, svůj úmysl přehodnotili, jsou stovky, ne-li tisíce.

Že by přitom bylo ministerstvo zemědělství včetně samotného ministra nějakým hybatelem snižování byrokracie, nelze říci ani náhodou. Není to jistě jen vinou ministerstva – značná část požadavků, občas hraničících se šikanou, je výsledkem vlastních aktivit dozorových orgánů, které mezi sebou soupeří o to, kolik prohřešků odhalí, aby se tak zavděčily vrchnosti a vykazovaly před ní činnost, která je fakticky legitimizací jejich existence.

Celá řada povinností také obecně vyplývá z legislativy EU. A celá řada dalších povinností a požadavků směřuje na zemědělce a zpracovatele zemědělských surovin z jiných resortů, než je ministerstvo zemědělství. Jestli je ale někdo skutečně hybatelem snižování byrokracie, nebo se o to alespoň snaží, pak je to Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR). To z její iniciativy vznikla před lety Antibyrokratická komise ministerstva zemědělství, a předseda ASZ ČR byl a také je jejím předsedou.

Komise též za dobu své existence dokázala množství různých požadavků, evidencí či povinných školení odvrátit. Bohužel, k cílenému snížení administrativy spojené s podnikáním v zemědělství a potravinářství je třeba i dobré vůle na straně kontrolních a dozorových orgánů, z nichž mnohé působí v gesci ministerstva zemědělství, a je tak také věcí politické vůle ministra a ministerstva, jak aktivní resortní instituce v tomto procesu budou.  Což znamená především zapojit „zdravý selský rozum,“ protože výroba potravin samozřejmě pod nějakou mírou kontroly být musí. Jde o to, pod jak velkou.

Jak velký je ještě malý?

Opticky se přitom ministerstvo zemědělství intenzivně snaží o image „ochránců malých“ dlouhodobě, jde ale zejména o to, jak „velcí“ by ti „malí“ měli být. To docela dobře ilustruje poslední novela zákona o potravinách 180/2016 Sb., která osvobozuje od povinného uvádění výživových údajů na obalech potravin „malé výrobce“.

Jenže „malým výrobcem“ je ve smyslu zákona ten, který zaměstnává maximálně 10 zaměstnanců – avšak přímo spojených s výrobním provozem. Do uvedeného počtu se tak nezapočítávají administrativní pracovníci nebo třeba řidiči, takže takový malý podnik může mít klidně několik desítek zaměstnanců. To ovšem pojetí „malého výrobce“, například na rodinné farmě, vůbec neodpovídá a soudím, že takto nevnímá malého výrobce ani nezemědělská a nepotravinářská veřejnost.

Možná proto o svém pojetí „malých podniků“ ministerstvo zatím cudně mlčí, protože reálně preferuje velké subjekty, což by se do jisté míry ukázalo i na tomto případě.