Zhruba 8500 bojovníků Islámského státu měly posledních osm let v několika věznicích na severovýchodě Sýrie pod kontrolou kurdské Syrské demokratické síly (SDF). Poté, co se v lednu dostaly do ozbrojeného střetu s centrální syrskou vládou, vyvstala otázka, co se stane se zadržovanými teroristy, kteří můžou představovat bezpečnostní riziko prakticky pro celý svět.

Kurdové hrozili, že se bez jejich dohledu bojovníci z věznic rozutečou. Sedm tisíc z nich nakonec převezli američtí vojáci do Iráku, kde budou souzeni podle protiteroristického zákona. Dovolí to ale mezinárodní společenství?

„Kvůli střetům s frakcemi napojenými na Damašek uprchlo z věznice Šaddádí až 1500 bojovníků Islámského státu,“ tvrdil 20. ledna mluvčí SDF Farhad Šámí.

Kurdové odhodláni bránit svou autonomii šli do ozbrojeného střetu s Damaškem a „nezabezpečené věznice s islamistickými bojovníky“ byly jedním z hojně citovaných argumentů, proč je vládní převzetí severovýchodu Sýrie spravovaného Kurdy vážným bezpečnostním rizikem. Realita se ale nakonec ukázala být méně dramatická.

Syrské ministerstvo vnitra vydalo prohlášení, že z věznice Šaddádí uprchlo 120 vězňů, z nichž se 81 podařilo posléze dopadnout. Kontrolu nad inkriminovanými věznicemi převzaly po podepsání příměří oficiálně syrské vládní síly a větší část vězňů z nich byla mezitím americkými vojáky převezena do sousedního Iráku. Část z nich už dokonce stanula před soudem.

Zákon o boji proti terorismu umožňuje soudcům vznést obvinění proti široké škále osob, včetně některých, které nebyly zapojeny do konkrétních násilných činů.

„Pod dohledem předsedy irácké Nejvyšší soudní rady zahájilo několik soudců specializujících se na boj proti terorismu vyšetřování 1387 zadržených, kteří byli do Iráku přivezeni ze syrských věznic,“ uvedla tisková kancelář irácké nejvyšší soudní instance. Co tedy pravděpodobně tyto vězně čeká a proč se proti tomu vymezují některé lidskoprávní organizace?

Kontroverze u iráckých soudů

Počáteční vyšetřování zahájil vyšetřovací soud v bagdádské čtvrti Karkh. Přelíčení pak mají probíhat v rámci specializovaných protiteroristických soudů, kde zasedají soudci zaměření výhradně na případy týkající se protiteroristického zákona.

Ten v Iráku povoluje i trest smrti a na jeho základě byly k nejvyššímu trestu v minulých letech odsouzeny stovky vězňů obviněných ze spolupráce s Islámským státem.

Právě možnost udělení hrdelního trestu ale paradoxně může podle analytiků některá soudní řízení komplikovat. Zvláštní soudy totiž často čerpají z důkazů a svědectví nashromážděných Vyšetřovacím týmem OSN pro prosazování odpovědnosti za zločiny spáchané Daeš (UNITAD).

Tento mezinárodní tým zvládl do skončení své působnosti v září 2024 nashromáždit přes 52 terabytů dat týkajících se zločinů páchaných Islámským státem na území Sýrie a Iráku.

Díky UNITADU jsou zmiňované specializované irácké soudy vybaveny moderními digitálními laboratořemi, díky nimž můžou iráčtí odborníci analyzovat důkazy například z notebooků, pevných disků a telefonů zabavených členům Islámského státu a propojovat konkrétní zadržené osoby s konkrétními místy a zločiny.

UNITAD také nashromáždil data z 68 odkrytých masových hrobů. Ta pomáhají s identifikací obětí a iráckým státním zástupcům umožňují například rozšířit obvinění z „členství v teroristické skupině“ na konkrétní případy vraždy a únosu.

UNITAD také zaznamenal výpovědi tisíců svědků. Především u nich ale nastává největší zádrhel. Část svědků nedala souhlas s použitím jejich výpovědí iráckými soudy. OSN, pod které UNITAD spadal, navíc nesmí ze svého mandátu sdílet důkazy v trestních řízeních, jejichž výsledným rozsudkem by mohl být trest smrti.

Udílení trestu smrti je pak problematické především v případech „zahraničních bojovníků“ Islámského státu, protože se proti němu staví některé západní lidskoprávní organizace. Ty upozorňují, že by měli být souzeni ve svých zemích původu a vyjadřují také pochybnosti o férovosti soudních řízení.

Jednodušší a zřejmě i „praktičtější“ je nechat odpovědnost na Iráku, který pak problém věznic přeplněných islamistickými radikály řeší zvýšeným počtem rozsudků trestů smrti.

Například organizace Kurdské centrum pro mezinárodní právo (KCIL) sídlící v Německu uvedlo v loňské zprávě, že protiteroristický zákon uplatňovaný iráckými soudy je příliš vágní.

„Zákon o boji proti terorismu umožňuje soudcům vznést obvinění proti široké škále osob, včetně některých, které nebyly zapojeny do konkrétních násilných činů, ale jsou považovány za osoby, které IS pomáhaly, včetně například lékařů, kteří pracovali v nemocnicích provozovaných Islámským státem nebo kuchařů, kteří pro bojovníky připravovali jídlo,“ píše ve své zprávě KCIL.

Podle ní jsou tresty doživotí i smrti udělovány v rámci protiteroristického zákona nejen za vraždu, ale i za financování, plánování nebo pomáhání při teroristickém činu.

Kdo má na co právo?

Podle protiteroristického zákona budou souzeni i vězni převezení do Iráku ze Sýrie letos v lednu a v únoru. Ze zmiňovaných sedmi tisíc jich podle kurdských zdrojů tvoří pět tisíc právě cizinci.

Vzhledem k tomu, že většinu z nich země jejich původu odmítly nebo nejevily zájem repatriovat, stává se Irák jejich „opatrovníkem“ a tudíž je může i soudit podle svých zákonů. Telefonicky si to ještě letos potvrdil americký ministr zahraničí s iráckým premiérem.

A aby nebylo pochybností, vydala irácká Nejvyšší soudní rada definitivní stanovisko, že všichni podezřelí, bez ohledu na svou národnost nebo původní hodnost v rámci Islámského státu, spadají nyní pod výhradní pravomoci irácké justice. Ta to vysvětluje i tím, že má právo soudit osoby, které páchaly zločiny na území Iráku a Sýrie a jejichž zločiny přímo ovlivnily iráckou bezpečnost.

Takže jakkoli několik lidskoprávních organizací apeluje zvláště na evropské vlády, že by měly za své občany převzít odpovědnost, ty se tomu většinově brání s argumentací, že návraty těchto občanů představují bezpečnostní i politické riziko.

Jednodušší a zřejmě i „praktičtější“ je nechat odpovědnost na Iráku, který pak problém věznic přeplněných islamistickými radikály řeší zvýšeným počtem rozsudků trestů smrti. Jakkoliv na cizincích je z velké části nevykonává kvůli potenciální diplomatické třaskavosti.

Co s ženami a dětmi bude dál, zatím nikdo nepředestřel. „Cizinky“ podle některých médií doufají v udělení milosti a v návrat do zemí původu.

Bojovníky v iráckých věznicích ale problém Islámského státu pro Evropu nekončí, protože ve dvou táborech na severovýchodě Sýrie stále přežívá mezi 25 tisící až 30 tisíci členů Islámského státu s rodinnými příslušníky.

Podle OSN šedesát procent z nich tvoří ženy a děti, zhruba třetina z nich jsou „cizinci“ z celkem 62 zemí. Podle švýcarské neziskové organizace Global Community Engagement and Resilience Fund, která v obou táborech působí, má Damašek, který nad nimi převzal kontrolu od Kurdů, v úmyslu obě místa do roka vyklidit a uzavřít.

Co s ženami a dětmi bude dál, ale zatím nikdo nepředestřel. „Cizinky“ podle některých médií doufají v udělení milosti a v návrat do zemí původu. Ty ale o jejich repatriaci většinově nestojí, což dokládá i příběh mediálně nejznámější islámské nevěsty a obyvatelky tábora Al-Rúdž Shamim Begunové.

Ta do Islámského státu uprchla jako patnáctiletá školačka z Velké Británie, aby se provdala za jednoho z bojovníků. Po porážce chalífátu v roce 2019 opakovaně žádala britské soudy o povolení k návratu domů. Nejen, že je nedostala, ale britské soudy ji zbavily i občanství, takže se už ani nemá kam vrátit.

Podle řady novinářů, kteří tábory Al-Rúdž a Al-Húl navštívili, se jedná o místa s velmi špatnými životními podmínkami, plná násilí, kde vyrostla celá generace mladých mužů a žen bez vzdělání, s pramalou nadějí na dobrý život a v případě mnoha z nich o to silnějším odhodláním navázat na „boj svých otců“.

Pro mezinárodní společenství obyvatelé těchto táborů představují výzvu, kterou bude nutné řešit, a to raději dřív než později. Než místo „humanitárního problému“ s bezpečnostním rizikem začnou představovat problém zásadně bezpečnostní.