Co jako jedinci nebo společnost můžeme udělat, abychom naši budoucnost aktivněji utvářeli a ne ji pouze pasivně vyhlíželi? Mnoho lidí a institucí, když jde o rozvíjení a zlepšování společnosti, zaostává za svými možnostmi. Velké množství lidí se také natolik věnuje práci a vydělávání peněz, že už jim skoro nezbude čas na to, aby si svůj život organizovali nezávisle na penězích a kapitálu.

Jiný problém, na který od svého pobytu v Kábulu nemohu přestat myslet, je válka a zkušenost, jak málo toho můžu proti ní udělat.

Anebo problém, který mě právě aktuálně velmi trápí, a sice slimáci. Noc co noc nám pustoší zahrádku se zeleninou a já jsem stále ještě nepřišla na účinný způsob, jak se jich zbavit, aniž bych je přitom musela zabíjet.

Dnes ráno jsem viděla video, podle kterého by proti slimákům měly fungovat nařezané stonky růží s trny, takže možná už zítra bude tento problém vyřešený. A tak to prostě s problémy je. Některé nás trápí roky, jiné se vyřeší za chvíli. Pro mě osobně je útěchou samo poznání, že ne všechny problémy trvají věčně.

Už vás nebaví číst jen špatné zprávy? Máte pocit, že televize, rozhlas a další média na vás chrlí jen tragédie? To sice změnit nemůžete, ale můžete změnit to, jak tyto informace vnímáte. Ukázky z knihy Svět je lepší, než si myslíte, Jak se vypořádat s mediální záplavou negativních zpráv publikujeme se svolením nakladatelství Grada. Autorkou knihy je německá novinářka Ronja von Wurmb-Seibel.

Možná na vás působí necitlivě, když zmiňuji válku a slimáky v jednom odstavci. Své příklady jsem si ale nevybrala náhodně. Pro život je typické, že se v něm vyskytují malé a velké problémy vedle sebe. Ne vždy se zabýváme těmi, které jsou objektivně nejdrastičtější.

Pokud by to bylo jinak, pak bychom den co den demonstrovali za ochranu klimatu a za mír či proti nespravedlnosti, místo abychom chodili do školy, do práce nebo jeli na dovolenou.

Vyjasnit si rozdíly

„Nikdo nemůže každou chvíli svého života věnovat boji proti všem diskriminujícím strukturám, za ochranu klimatu, proti násilí ve všech jeho podobách a proti nespravedlnostem tohoto světa,“ píše Kübra Gümüşay. „Každé naše jednání je kompromisem mezi ideály a realitou, ve které se nacházíme. Nemůžeme jednat jinak.“

Mně pomáhá, když si vyjasním rozdíly. Když si své problémy neroztřídím, rychle mě přepadne pocit, že se na mě valí hromada obrovských problémů, ale to jen proto, že působí obrovsky, jsou-li na jedné hromadě.

Když se však na ně podívám podrobněji, rychle zjistím, že některé z nich nejsou vůbec tak strašné, že na mnoho z nich během pár měsíců, někdy dokonce pár týdnů, nejpozději však během pár let budu moci zapomenout. A už tato myšlenka dokáže horu problémů notně zmenšit.

Je zde ještě jeden důvod, proč jsem si vybrala tyto příklady. Chtěla jsem ukázat, že neexistují správné a nesprávné problémy. Problém není horší nebo důležitější jen proto, že se dotýká našich emocí nebo morálky. Vždycky máme nějaký, který nás právě zaměstnává nejvíc.

V některých dnech to je ztráta milované osoby. V jiné dny to může být bolest zubů nebo špatné počasí. Moje zkušenost je, že zoufalství vždy pociťuji jako zoufalství – prakticky bez ohledu na to, jak závažná je událost, která tento pocit vyvolala.

Pocity nejsou racionální. Svůj původ mohou mít v racionálně vysvětlitelné skutečnosti, ale pocit zůstane vždy pocitem. Úzkost, zoufalství, osamělost – vždy je pociťujeme jako ohrožení, i když věci, které je vyvolaly, zrovna neohrožují náš život.

Nemyslete si proto, že si musíte najít mimořádně tragický nebo společensky obzvláště významný problém. Jednoduše si vyberte takový, který vás momentálně nejvíce trápí. A jestli vašim přátelům, rodině nebo kolegům připadá banální nebo nedůležitý, směšný či impozantní – vám může být úplně jedno.

Jakmile najdeme svůj problém, můžeme se pustit do hledání ideálního stavu, kterého bychom v této věci rádi dosáhli. Tento stav je často pravým opakem našeho problému. Již žádné rasistické policejní kontroly, žádní krajně pravicoví poslanci v parlamentu, žádné války a žádní slimáci na zahrádce.

Dosažení opaku není často možné. Když lidé zemřou na nemoc, ve válce nebo při teroristickém útoku pravicových extrémistů, jakým byla například střelba v německém městě Hanau v roce 2020, nemůžeme je vrátit mezi živé, ať se budeme snažit sebevíc.

V takových případech můžeme svou představu ideálního stavu zaměřit na to, aby se změnily struktury, které smrt umožnily. To znamená na lepší výzkum nevyléčitelných nemocí, větší úsilí při mírových jednáních, přísnější zákony o střelných zbraních, lepší sledování sítí a buněk pravicových radikálů. Zkrátka usilovat o to, aby stávající příčina daného problému byla v budoucnu odstraněna.

Od špatného k trochu lepšímu

Také ideální stav je důležité si představit co nejkonkrétněji. A stejně jako neexistuje jeden jediný správný problém, neexistuje jediný správný ideální stav. Důležité je nalézt konkrétní stav, u kterého máte pocit, že váš problém je bezezbytku vyřešen.

Tak například v případě mé starosti, že mnoho lidí a institucí se nezasazuje dostatečně aktivně o lepší budoucnost, jak by ve skutečnosti mohli, by ideálním stavem byla společnost, ve které by její různí členové otevřeně diskutovali jako rovný s rovným o tom, o jaké budoucnosti sní.

Taková, ve které bychom našli zdroje a příležitosti žít tak, aby se tato budoucnosti mohla naplnit. Ohledně mého problému s tím, že lidé žijí jen s ohledem na vydělávání peněz, by ideální stav představovala společnost, jejíž členové by byli zajištěni tak, že by se ve věci příjmu a svého společenského postavení nemuseli cítit existenciálně ohroženi. Možnou cestou by mohl být například základní nepodmíněný příjem.

Mým ideálním stavem ohledně války by bylo: žádná válka, již nikdy a nikde. U tohoto posledního příkladu, pokud jste si toho nevšimli již dříve, se jasně ukazuje, že ideální stav je často stav, který se zdá být natolik perfektní, že si skoro netroufáme ho vyslovit, nemluvě o tom ho uvést jako reálný cíl.

To ale vůbec nevadí. Zda je ideální stav skutečně dosažitelný, není důležité. Nemusíme se trápit tím, že naše sny se nám ve skutečnosti nesplní. Hlavní je žít tak, aby se mohly vyplnit. Ideální stav si proto nepředstavujme jako cíl, ale spíše jako ukazatel cesty. Jako kompas, jenž nám ukazuje směr, kterým se máme vydat, abychom změnili věci okolo nás.

Máme-li před očima problém a jemu odpovídající ideální stav, pak známe začátek i cíl naší cesty. Co nám ještě chybí je cesta mezi začátkem a cílem, trasa z bodu A do bodu B, od „špatného“ k „trochu lepšímu“, v ideálním případě dokonce k „dobrému“. Ze současnosti do vytoužené budoucnosti. Touto cestou je právě ono X v našem vzorci.

X je nejdůležitější část našeho vzorce. X je rozdíl. X je to, co byste si měli odnést z této knihy. X je to, co v příštích měsících a letech budete neustále hledat, v různých situacích a kontextech, ale vždy ze stejného důvodu: abyste neuvízli v moři negativity a neutopili se v něm. X je naším záchranným kruhem.