„Víte, jak je pro nás jednoduché zinscenovat dopravní nehodu, v níž budete viníkem? Skončíte v kriminále. Víte, jaké to bude mít dopady na rodinu?“ Nebo: „Vy máte šestiletého syna. Až jednou bude chtít na školu, myslíte, že to bude možné s vaším posudkem?“ Tyto a podobné výhružky Státní bezpečnost používala ještě i koncem osmdesátých let k nátlaku na vytipované kandidáty tajné spolupráce.

V roce 1987 si je od StB vyslechl třeba klinický psycholog Vladimír Řehan. Byl podle svých slov „ideální oběť“ – jeho bratr emigroval do Německa a on sám byl bývalým komunistou vyloučeným ze strany v rámci normalizačních čistek.

Tajní si ho na služebnu pozvali opakovaně, vícekrát jejich „návštěva“ proběhla také v jeho zaměstnání v psychiatrické léčebně. Vytáčel se, žádal o čas na rozmyšlenou, postupně si prý začal připouštět myšlenku, že závazek ke spolupráci podepíše. Nechtěl přivést svou rodinu do průšvihu a bál se. Manželce dokonce navrhl, že se s ní rozvede, což ona odmítla.

Vladimír Řehan ve Šternberku. Foto: se souhlasem Paměť národa

Nakonec se svěřil svému příteli a učiteli Janu Papicovi. „Ten mi řekl větu, která mi utkvěla v hlavě: ‚Dělící čára není mezi komunisty a nekomunisty, ta je mezi slušnými lidmi a kurvama, tak si vyber.‘ Takže jsem se šprajcl, a když za mnou estébáci znovu přijeli, řekl jsem jim: ‚Víte co? Já jsem nad tím přemýšlel a v žádném případě nepodepíšu.‘“

Státní bezpečnost pak Vladimíra Řehana nechala na pokoji a nikdy ho už nekontaktovala. Tak jako jiným se i jemu vyplatilo projevit rozhodnost a sebevědomí. Právě ty se ale tváří v tvář represivním složkám totalitního systému nacházely jen obtížně. Mafiánské praktiky, psychologický nátlak, výhružky, vydírání i násilí – to vše patřilo k běžným praktikám komunistické státní policie.

Padlo i to, že mě hodí do Macochy

Své o tom ví také Vladimír Kříž, kterého StB sledovala od konce sedmdesátých let kvůli jeho kontaktům se zahraničím a s cizími diplomaty na našem území. V roce 1984 mu odebrali pas a brzy poté si pro něj přijeli tři tajní. „Sebrali mě a autem odvezli do hlubokého lesa k Brnu, myslím si, že to bylo někde u Macochy, protože v tom lese zastavili a dosti ošklivě mi vyhrožovali. Nutili mě ke spolupráci a řekli, že si mám vybrat mezi kriminálem, blázincem, a padlo dokonce i to, že mě hodí do Macochy…“

Vladimír Kříž krátce po vynuceném podpisu spolupráce emigroval. Na snímku s Josefem Škvoreckým v Torontu. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Kříž tehdy v lese závazek ke spolupráci pod nátlakem podepsal. S myšlenkou na Fausta, který podle pověsti upsal svou duši ďáblu – a také na Švejka – se ale rozhodl estébáky přechytračit. Prohlásil, že za svůj podpis také něco chce: aby mu vrátili pas a mohl s manželkou odjet na dovolenou do Rumunska. „Chvíli se radili a říkali: ‚No, tak to můžete, do Rumunska můžete, tam nám neutečete.‘“

Po této zkušenosti už Vladimír Kříž v Československu nehodlal zůstat ani o den déle, než bylo nutné. Udavačem se stát nemínil. „Chtěli by po mně, abych pro ně něco udělal, já bych to neudělal a asi bych dopadl velmi špatně. Měl jsem jen dvě možnosti. Utéct, nebo se nechat zavřít,“ vysvětluje. „Dorazil jsem domů, řekl jsem ženě, ať mi udělá silný kafe a že odjíždíme.“

Když mu poté policie skutečně vrátila jeho cestovní dokument, neváhal a s manželkou vyrazil do Rumunska. Odtamtud pak dobrodružně překročili hranice do Jugoslávie. Neobešlo se to bez dramatické honičky, dvoutýdenního pobytu v jugoslávském vězení a osmi měsíců v uprchlickém táboře v Rakousku. Nakonec se ale dostali do USA.

Podepiš a maminka dostane léky…

Ne každý byl ochoten všeho se vzdát a vše opustit. Kdo chtěl vystudovat nebo si udržet „lepší“ zaměstnání, tomu se manévrovací prostor značně zužoval. Třeba kněz Alois Kánský, jehož se StB snažila naverbovat už od jeho nástupu na teologickou fakultu v roce 1973, si podle svých slov nedokázal představit, co by dělal, pokud by přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

„Jako kněze by mě nenechali učit, nemohl bych dělat vůbec nic, jenom fyzické práce, a tehdy jsem ještě vypadal jinak, byl jsem slabý. Jasně, že lidi by se mě ujali, ale tak jsem tehdy neuvažoval. Prostě jsem měl obavy.“

Po dvou letech zpracovávání tak estébákům podepsal zdánlivě nevinně formulovaný závazek ke spolupráci. Zhruba řečeno prohlášení, že bude chránit zájmy socialistické vlasti – a v případě, že by se dozvěděl o jejím ohrožení, bude informovat příslušné orgány. Samozřejmě ale věděl, co to znamená. „Měl jsem z toho mindrák jako každý, kdo to udělal,” přiznával po letech.

„Omluva pro to není, omluvou snad může být, že když je vám devatenáct, tak se na život díváte trochu jinak. A když vám říkají, že maminka by mohla být zachráněna, že mají nové léky…“

Tajná policie totiž používala vedle biče i onen pověstný cukr. U výslechů se obvykle střídali přinejmenším dva estébáci: „zlý“, který vyhrožoval, a „hodný“, který vydírání doplňoval bájením o tom, co vše by mohlo být, pokud se dotyčný podvolí – a v Kánského případě rozdmýchával naději, že svým podpisem pomůže těžce nemocné mamince.

Svou maminku Alois Kánský nezachránil, žádné nové léky nedostala, zato se pak roky trápil. Začal se stranit společnosti, záměrně přerušil styky s lidmi, kteří policii zajímali – třeba s disidentem a knězem bez souhlasu Václavem Malým. „Když jsem byl někam zvaný, nešel jsem. Ve vědomí toho, že pak nebudu mít co říct.“ Byť se nepřestal vídat s Tomášem Halíkem, a estébáci se ho na něj opakovaně vyptávali, nikdy se od něho nedozvěděli, že Halík je tajně vysvěcený kněz.

Ať se přihlásí, komu jsem ublížil

Tak jako i jiní v podobné situaci se snažil nesdělovat příslušníkům nic podstatného. Ti ale dokázali využít i zdánlivě nepodstatných poznatků pro zastrašování ostatních. Jak upozorňuje třeba Jiří Navrátil, kterého po revoluci soud očistil z nařčení ze spolupráce s StB, právě zdání vševědoucnosti, které pak tajná policie budila, bylo pro její oběti velmi znepokojující:

„Policajt se zeptá: ‚Viděl jste, já nevím koho, třeba nějakého redaktora Vondráčka?‘ A já řeknu: ‚Jo, byl jsem s ním na obědě.‘ A oni se pak s úsměvem zeptají: ‚A copak jste měli?‘ A ty řekneš: ‚Knedlo vepřo zelo, ale já jsem si dal nealko, protože jsem řídil.‘ A nic. Jenže oni pak toho Vondráčka dostanou na to samé místo, začnou ho vyslýchat a řeknou mu: ‚Prosím vás, vždyť my víme všechno! Vždyť my víme i to, že jste se 24. dubna na svatého Jiří sešel s Jiřím Navrátilem. Byli jste v té a té hospodě, dali jste si knedlo vepřo zelo a pili jste nealko. Vždyť my víme úplně všechno, tak co se nám tady caplujete!“

Kněz Alois Kánský se po sametové revoluci za svou spolupráci s StB veřejně omluvil. Těžké chvíle prožil v roce 1991, kdy vyšlo najevo, že byl agentem. „Celá léta lidem něco říkáte, oni si vás váží a věří vám – a teď tohle. Přemýšlel jsem skutečně o všem včetně toho, že skončím se životem. Byl jsem sám. Ale vzchopil jsem se, pomodlil a v neděli jsem to pak řekl na všech bohoslužbách. Provázel jsem to větou, že jestli jsem někomu ublížil, ať se mi přihlásí. Nikdo se nepřihlásil.“

„Nějak to s nimi uhrát“

Podobně trpké okamžiky prožil i Jiří Imlauf, kterého StB dotlačila ke spolupráci v roce 1988 poté, co ho vyslýchala kvůli účasti na vzpomínkové akci u zdi Johna Lennona v Praze. Bylo mu dvaadvacet a studoval pedagogickou fakultu, estébáci ho zlomili výhružkou, že dokážou zařídit, aby ho ze školy vyhodili. Když závazek ke spolupráci podepisoval, uvědomoval si podle svých slov, že dělá něco, co dělat nemá.

Jiří Imlauf. Foto: se souhlasem Paměť národa

Že i kdyby se mu – jak věřil – podařilo „nějak to s nimi uhrát a na nikoho nic neříct“, ocitá se v pasti, ze které nebude snadné se dostat. „To vlastně byla jedna z jejich nejmocnějších zbraní: strach, že mě někdo někdy viděl tam jít. Věděl jsem, že je to chyba.“

Když pak o rok později vypukla sametová revoluce, cítil se podle svých slov strašně: „Nevstupoval jsem v žádné angažmá, protože jsem věděl, co mám za sebou. Jen jsem pořád doufal, že už je to minulost.“

Počátkem devadesátých let se jeho přátelé dozvěděli, že je evidován jako tajný spolupracovník. Snažil se pak své selhání vysvětlit několika blízkým lidem a později o něm promluvil i pro Paměť národa. Zpětně mu připadalo nepochopitelné, že se upsal represivním orgánům kvůli studiu, které ho navíc vůbec nebavilo:

„Byl to mix nejrůznějších vlivů. Od toho, že rodiče trvali na tom, že musím studovat, přes povahové rysy až po naivní pocit, že to dokážu nějak uhrát.“ To vše se podle něho spojilo v „úchylnou závislost“ na představě, že školu musí za každou cenu dodělat.

Byť se Jiří Imlauf své viny nezříká, vysvětluje, že vyrůstal ve spíše konformním prostředí, kde se o politice nemluvilo. Neznal underground, netušil prý, že „někde hrají lidé a při tom na ně vlítnou policajti“. Na policejní nátlak tak nebyl vůbec připravený.

V tomto smyslu měli lidé z undergroundu určitou „výhodu“ – byť mnohdy pochopitelně draze vykoupenou. Ve svých postojích měli většinou jasno a předem věděli, co čekat od výslechu nebo jak nejlépe nátlaku čelit. Ve známém disidentském bytě Němcových v pražské Ječné ulici mohl poměrů neznalý člověk získat poučení, že nejlepší zpravidla bývá u výslechu pokud možno vůbec nevypovídat.

Jestli jsi fízl, vypadni

Ani nevypovídání však pochopitelně nutně neznamenalo záchranu. V prostředí disentu a undergroundu se pohyboval i Josef Rössler, člen několika hudebních kapel a častý návštěvník bytu v Ječné. V roce 1976 StB odposlechla jeho telefonát do Ječné a při následné domovní prohlídce u něho našla marihuanu. Výslech trval celý den, chtěli po něm spolupráci, jinak že případ předají kriminálce. „Já jsem byl za celý den úplně mimo, tak jsem jim to podepsal.“

Josef Rössler v 70. letech. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jakmile se venku ale trochu vzpamatoval, došlo mu, jaké může mít celá věc následky. Z Bartolomějské šel tedy do Ječné a se vším se svěřil Daně Němcové. Společně našli řešení: Josef o svém podpisu musí říct všem svým známým. To se jistě donese i estébákům – a uvidí se.

„Byla to jediná možnost, jak se z toho dostat. V podstatě jsem to udělal velice dobře,“ hodnotil z odstupu let. V následujícím půlroce ho jeho „styčný“ estébák několikrát telefonicky sháněl, on se ale vždy vymluvil, že nemůže přijít. Pak StB zjistila, že se totálně dekonspiroval, a v podstatě mu dala pokoj: „Byl jsem ale v té době úplně hotovej. Ten rok byl šílený. Dostal jsem z toho žaludeční vředy.“

Měl obavy ze zatčení jako pomsty estébáků. „Každé zazvonění telefonu nebo nečekaná návštěva ve mně vzbuzovala hrůzu.“ Nepříjemné bylo i to, že stín pochybnosti na něm ulpíval i v očích jeho přátel. „Někteří mi nevěřili a byl jsem napůl vyvrhel,“ říká. „V té době se zrovna z kriminálu vrátil Magor, vím, že jsem byl v Ječné, čekalo se, až ho někdo přiveze, a přišla ke mně Věra Jirousová a říkala mi: ‚Jestli seš teda fízl, tak se seber a vypadni. Jestli ne, tak tady můžeš zůstat.‘ Tak jsem zůstal.“

StB pak sice splnila svou výhružku a předala jeho případ kriminální policii – Rössler musel k výslechu kvůli držení drog – ale ukázalo se, že „tráva“ byla neškodná, a kriminalisté navíc prý estébáky „moc nemuseli“, takže soudní řízení nakonec bylo zastaveno.

Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.