Cesta do Československa byla koncem 80. let pro Dela Kajumiho zlomovým životním okamžikem. Nejde jen o to, že zde vystudoval, později se i oženil, zůstal a získal české občanství. Podstatné pro něj bylo, že se díky studijnímu pobytu před prahem dospělosti vyhnul tomu, že by musel v době probíhající sovětské války v Afghánistánu narukovat. Až po letech se do rodné země opakovaně vrátil – jako jeden z tlumočníků české armády.

Pokud jde o profesní život, je lepší se s Delem Kajumim raději nepotkat – už od roku 1995 totiž slouží u středočeské záchranné služby. „Moje práce je složitá, krásná, smutná i veselá. Když někomu zachráníte život, máte radost, ale všechny a vždycky zachránit nedokážeme. K životu smrt patří,“ konstatuje muž, který své zdravotnické znalosti předával i afghánským vládním jednotkám v rámci svého působení na misích české armády v Lógaru.

V rodném Afghánistánu pracoval pro českou armádu primárně jako tlumočník a znalec místního prostředí. Téma je to pro něj dodnes. Část někdejších místních tlumočníků totiž našlo azyl v Česku a Kajumi se jim snaží v nové situaci pomáhat.

Několik bývalých spolupracovníků české armády v Afghánistánu stále zůstává a Del Kajumi je – spolu se spolkem Vlčí máky – jeden z těch, který chce, aby se na ně v Česku nezapomnělo. A aby se v ideálním případě i oni dostali do bezpečí.

Když raketa trefí kotec

Střední zdravotní školu začal Del Kajumi studovat koncem 80. let v Kábulu. Když se v roce 1989 naskytla příležitost v rámci mezivládních dohod odletět na studia do tehdy ještě komunistického Československa, rád toho využil.

„Studoval jsem tu akutní medicínu a plán byl, že se po studiích vrátím domů. Ale s ohledem na změny v Afghánistánu i tady jsem se po roce 1989 rozhodl tu zůstat. I díky tomu, že jsem se na studiích seznámil se svou pozdější manželkou,“ říká dnes třiapadesátiletý muž, který se i po třiceti letech života v Česku cítí být stále rozkročen mezi střední Evropou a Afghánistánem.

I když dobře ví, že ve válce umírají lidé, za asi nejtěžší zážitek svého působení u české armády považuje okamžik, kdy raketa vystřelená na vojenskou základnu trefila kotec se služebními psy.

„V Afghánistánu mám pořád část svojí rodiny. Cítím vůči své rodné zemi i jistý dluh, ale snad jsem ho trochu vrátil tím, že jsem byl třikrát na misi NATO v Lógaru. Pomáhal jsem jak českým, tak afghánským vojákům. Nebyl jsem jen tlumočník, ale školil jsem policisty a vojáky v první pomoci. Pro české vojáky zase byla cenná moje znalost místního prostředí a kultury,“ říká.

Na svou první misi s českou armádou odletěl v roce 2009, do Afghánistánu se pak vrátil i v letech 2012 a 2013. „Jsem přesvědčen, že naše působení, a tím myslím i ostatní afghánské tlumočníky, pomohlo chránit životy českých vojáků, protože jsme pomáhali pochopení toho, co si v tom kulturně zcela odlišném prostředí lze dovolit a co už ne,“ podotýká a nabízí příklad:

„Třeba rozdávat lidem datle může vypadat jako hezké gesto, ale nesmí to být v době ramadánu. Respektive – je třeba to umět načasovat. Je v tom velká symbolika. Nabízet je přes den by bylo vnímané jako zesměšňování náboženství, zatímco večer je to už v pořádku.“

První mise, kdy v Lógaru strávil nepřetržitě sedm měsíců, měla nepříjemný dopad na jeho osobní život. Po 19 letech se mu po návratu do Česka rozpadlo manželství. Z něj má Del dvě už dospělé děti; znalcům influencerů a sociálních sítí by mělo být známé jméno jeho syna Adama Kajumiho.

„Odcestovat pryč na půl roku je pro osobní život problematické. Je to věc, která trápí i hodně válečných veteránů. Potíž bývá i se zpětnou adaptací. To, že řadu měsíců žijete v prostředí, kde neustále hrozí výbuch, raketový útok, střelba a každé auto stojící u krajnice může skrývat výbušninu, ve vás zanechá šrám,“ komentuje to zpětně. „Bral jsem to ale jako službu dobré věci a tak jsem pak odjel i na další dvě mise.“ Za svou službu získal několik medailí jak od NATO, tak od české armády a jak říká, je na ně hrdý.

I když dobře ví, že ve válce umírají lidé, za asi nejtěžší zážitek svého působení u české armády považuje okamžik, kdy raketa vystřelená na vojenskou základnu trefila kotec se služebními psy. „Jeden český pes byl těžce raněn. Bylo zajímavé vidět, jak traumatizující zážitek to byl i pro zocelené vojáky. Ale dopadlo to dobře: pes byl letecky dopraven do Německa, byl operován a zachráněn.“

Nyní už je Del Kajumi opět ženat, svou současnou ženu si přivezl z Afghánistánu. Na svou rodnou zemi a na novou vládu Tálibánu se dívá se smutkem: „Není tam vláda, ale skupina teroristů. Lidi jsou tam naprosto zoufalí. Nemají práci, nemají budoucnost. Panuje systém: kdo není s námi, je proti nám.“

„Mrzí mne, že celá ta práce tam hlavně vinou Američanů, kteří to tam vzdali, nakonec přišla vniveč. Dvacet let práce, spousta peněz a taky spousta životů,“ říká.

Jak to bylo na Bulovce

Někteří z afghánských tlumočníků ve službách Armády ČR strávili dlouhou řadu let. „Jsem rád, že se mnoho z nich podařilo dostat do bezpečí, že dostali azyl v Česku i jinde ve světě. Bohužel ale někteří z nich v Afghánistánu zůstali. A to přesto, že část z nich byla zařazena do programu přesídlení už v roce 2015, ale nakonec to nedopadlo,“ říká Kajumi.

První várka afghánských spolupracovníků do Česka bez větší publicity skutečně dorazila už bezmála před deseti lety. „Tehdy se armáda pochlapila a umožnila příchod několika rodin. Pomáhal jsem jim v integraci, zejména v kontaktu s lékaři a nemocnicemi, když to bylo potřeba,“ vzpomíná Kajumi.

„Bohužel je tu azylový systém hodně rigidní a s integrací se tu pracuje ve stylu – přivezeme je a ono to nějak dopadne. To moc nefunguje, přitom je v našem zájmu, aby se ti lidé plně integrovali. Je potřeba se jim intenzivně věnovat ve výuce jazyka, pochopení zákonů, kulturních zvyklostí a zákonitostí. Tím se eliminuje spousta potenciálních problémů,“ říká i z vlastní zkušenosti z počátku devadesátých let, kdy se díky intenzivní přípravě naučil obstojně česky už za rok.

Po první etapě se ale přijímání afghánských armádních spolupracovníků zastavilo. Jednak to bylo období vrcholu nepopulární migrační vlny, bezprostředně ale rozhodnutí o zastavení repatriací souviselo s incidentem v nemocnici Bulovka.

Normálně tu pracují, studují, podnikají, žijí rodinným životem, jen minimum z nich bere nějaké sociální dávky.

„U toho jsem byl od začátku do konce. Bylo to jasné nedorozumění z důvodu jazykové bariéry,“ říká. Incident se týkal osmnáctiletého syna jednoho z afghánských tlumočníků a zdravotní sestry.

„Když komunikoval se zdravotní sestrou, nerozuměli si a on ji vzal za ruku, aby jí ukázal, že má problém se svojí postelí. Udělal se z toho pak sexuální útok, chytili se toho někteří politici. Byl dokonce pár měsíců ve vyšetřovací vazbě, hrozilo mu až několik let za pokus o znásilnění a nakonec byl ale u soudu všech obvinění zproštěn. Jenže o tom už se nemluvilo. Ta rodina tu žije dodnes, pracuje, ten chlapec tu vrcholově sportuje.“

Bez větších potíží se tu usadily i další rodiny někdejších spolupracovníků české armády: „Normálně tu pracují, studují, podnikají, žijí rodinným životem, jen minimum z nich bere nějaké sociální dávky. Mají snahu, chtějí tu žít a nevím o nikom, kdo by tu byl nešťastný. Faktem je, že větší potíže se zapojením mají manželky, musí se učit těžký jazyk a hůře se jim hledá uplatnění.“

Kajumi ale upozorňuje na jeden zatím přehlížený problém, který je skrytý v budoucnosti: „Ti starší nemají šanci tady splnit lhůtu odpracovaných 35 let, aby jednou měli nárok na důchod. A to i proto, že se jim nepočítají roky odsloužené pro českou armádu v Afghánistánu, i když někteří pro ni pracovali i osm let.“

Záruka jménem armády

Kvůli výše zmíněnému případu z Bulovky se v roce 2015 ze dne na den celý program přesídlení zastavil: „Mělo tehdy přiletět celé jedno letadlo, všichni byli připraveni, zabaleni a pak se dozvěděli, že nic nebude.“ Ve stavu „možná to někdy obnovíme“ zůstával program až do roku 2021, kdy Tálibán v Afghánistánu zahájil úspěšnou ofenzivu a jednotlivé země včetně Česka rozhodly o převozu svých lidí i vybraných místních spolupracovníků do bezpečí.

„Po roce 2021 mi někteří z bývalých tlumočníků opakovaně volali, žádali o pomoc. Mimochodem pro českou armádu pracoval i můj bratr, který v Afghánistánu zůstal. Měl přiletět, ale v chaosu při evakuaci zůstal na letišti. Podobných případů je mnoho: seznamy se pořád měnily, doplňovaly, měnily se instrukce,“ popisuje Kajumi komplikace při překotné evakuaci z Kábulu.

„Osobně jsem pořád v kontaktu s nějakými deseti dvanácti tlumočníky, kteří zůstali v Afghánistánu. Lidem se tady bohužel dost špatně vysvětluje, v jaké situaci žijí a jak jsou ohroženi.“

„Pořád mám naději, že se mi sem rodinu podaří dostat. Psal jsem kvůli tomu dopisy prezidentovi, na ministerstvo vnitra, obrany i zahraničí. Od všech jsem dostal krásné dopisy, ale vždy se závěrem, že nemohou nic dělat. Jediné, co přitom chci, jsou víza, nechci po nikom peníze, o rodinu bych se postaral.“

Jak už dříve popsal HlídacíPes.org, české instituce a úřady už mají téma repatriace někdejších místních spolupracovníků kábulské ambasády a české armády za uzavřené, jak plyne i z dřívějšího vyjádření ministerstva vnitra: „Všechny afghánské spolupracovníky, kteří splnili podmínky pro zařazení do programu, měli zájem a úspěšně prošli bezpečnostním screeningem, jsme i s jejich rodinami přepravili do ČR.“

Na to, že v Afghánistánu naopak stále ještě je koho zachraňovat, upozorňuje vytrvale spolek Vlčí máky, které se věnuje pomoci českým vojenským veteránům, mezi něž řadí právě i zahraniční spolupracovníky armády.

„Osobně jsem pořád v kontaktu s nějakými deseti dvanácti tlumočníky, kteří zůstali v Afghánistánu. Lidem se tady bohužel dost špatně vysvětluje, v jaké situaci žijí a jak jsou ohroženi,“ říká předsedkyně sdružení Mirka Pašková.

Del Kajumi má o řešení problému svou představu: „Nejlepší by bylo udělat seznam prověřených jmen, předat jej české ambasádě v Íránu, která by jim – pokud by se tam dostali – dala víza a oni by přijeli na své náklady a žili by tu úplně stejně, jako ti, co sem přišli dříve. Rozhodně je lepší, když by sem legálně přišli lidé, kteří pro tuhle zemi už něco udělali a teď je jejich život v ohrožení. Za řadu z nich se mohou lidé zaručit, nehledě na to, že zárukou má být už jejich předchozí práce pro českou armádu.“