Jerzy Popieluszko – Oběť komunistické nenávisti

Po vyhlášení válečného stavu v Polsku 13. prosince 1981 bezpečnostní složky zabily desítky odpůrců komunistického režimu. Svoji brutalitou vybočuje vražda katolického kněze Jerzyho Popieluszka, připomíná v textu pro HlídacíPes.org brněnský publicista Kristián Chalupa.

Vyhlášení válečného stavu v Polsku před 35 lety znamenalo na několik let částečné utlumení aktivit Solidarity a dalších opozičních uskupení. Nasazení armády a policejních složek však v žádném případě neznamenalo úplné umrtvení protirežimního hnutí, které dále vyvíjelo ve ztížených podmínkách svou činnost.

Čtěte též:

13. prosinec 1981 – vyhlášení válečného stavu v Polsku

Razantní použití ozbrojených složek v prosinci 1981 přineslo samozřejmě oběti na životech. Jejich odhad se pohybuje v počtu několika desítek civilistů. Nejznámějším zločinem zasahujících jednotek ZOMO (speciální oddílů policie) bylo zastřelení devíti stávkujících horníků z dolu Wujek ve Slezsku.

Brutální vražda

Mimořádně brutálně zavraždil komunistický režim tehdy sedmatřicetiletého katolického kněze Jerzyho Popieluszka, který se 19. října 1984 vracel z Bydhoště do Varšavy.

Jeho auto zastavili na silnici tři příslušníci ze 4. správy polského Ministerstva vnitra Grzegorz Piotrowski, Waldemar Chmielewski a Leszek Pękala, převlečení za dopravní policisty. Duchovního za hrubých urážek brutálně zbili, spoutali a vhodili do kufru svého Fiatu.

Popieluszkovu řidiči Waldemaru Chrostowskému se podařilo vyskočit z vozidla a tajným policistům utéct. Díky němu se veřejnost záhy o zločinném únosu dozvěděla. Kdy přesně Popieluszko zemřel, není známo.

Zmučený kněz byl pravděpodobně již po smrti, když mu sadističtí pachatelé přivazovali k tělu závaží, se kterým ho pak vhodili do přehrady na řece Visle u města Wlocławek. Tělo bylo po jedenácti dnech objeveno ve velmi zuboženém stavu.

©©

Režisér Rafal Wieczyński v roce 2009 natočil téměř tříhodinový hraný film s názvem Popieluszko – svoboda je v nás, který končí mučením kněze spoutaného do kozelce a jeho vhozením do přehradní nádrže.

Dobře mu tak, flaňdákovi!

Násilná smrt oblíbeného duchovního vyvolala v celé zemi obrovské emoce, které hrozily přerůst ve velké krveprolití. Jedna z tehdejších verzí událostí ostatně pracovala s tím, že cílem mučení a vraždy Jerzyho Popieluszka bylo vyprovokování střetů odpůrců komunistického režimu s ozbrojenými složkami.

Obě strany – zakázaná, ale stále aktivní a vlivná Solidarność vyzývala k zachování klidu a rozvahy, generál Wojciech Jaruzelski a ministr vnitra generál Czeslaw Kisczak slibovali vypátrání a přísné potrestání vrahů. Pohřeb otce Popieluszka za účasti stovek tisíc lidí se stal tichou manifestací proti režimu.

Přibližně čtrnáct dnů po pohřbu Popieluszka jsem cestoval rychlíkem z Brna na severní Moravu. V Lipníku nad Bečvou si vedle mne sedli dva muži ve věku kolem padesátky a začali se bavit o situaci v Polsku. Hned z prvních vět jsem pochopil, že se jedná o komunisty, kterým polská Solidarita ležela silně v žaludku.

Vrcholem jejich debaty byl pak výrok jednoho z nich, jímž ocenil likvidaci Jerzyho Popieluszka. „Je moc dobře, že toho hajzla a protikomunistického flanďáka sejmuli,“ řekl doslova. V tu chvíli jsem se již musel ozvat a s omluvou, že ruším jejich diskusi, jsem řekl, že vraždu tohoto kněze odsoudili přece i soudruzi Jaruzelski a Kisczak.

Záměrně jsem zvolil termín soudruzi. Oba se na mne nejdříve nevěřícně podívali a pak ten, který seděl hned vedle mne, nenávistně zasyčel, že určitě patřím k obdivovatelům polských kontrarevolucionářů. Druhý pak mírnějším tónem dodal, že moc nevěří ani Jaruzelskému, protože v podstatě téměř všichni Poláci nenávidí Sovětský svaz a komunismus.

Naštěstí jsem za chvíli vystupoval ve Studénce, což mě ochránilo ode další bezpředmětné debaty se dvěma zarytými komunisty…

Plukovník Kukliński a podplukovník Vojtásek

Přibližně o třináct let později jsem o boji Poláků za svobodu hovořil ve zcela jiném duchu s bývalým důstojníkem naší rozvědky, který se na protest proti sovětské okupaci v roce 1968 hned druhý den dal do služeb francouzské tajné služby SDECE.

František Vojtásek totiž v té době působil jako zpravodajský důstojník na československém velvyslanectví v Paříži. Potkali jsme se u Ústavního soudu v  roce 1997, kdy se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, a tím své rehabilitace za dlouholeté věznění. Vojtásek byl v roce 1978 zatčen a o rok později odsouzen na doživotí.

Rozvědčík Vojtásek nakonec u Ústavního soudu uspěl. V roce 2006 vrátil ministr obrany Františku Vojtáskovi také hodnost podplukovníka.

Během našeho asi půlhodinového rozhovoru před zahájením líčení přišla řeč i na polského plukovníka Ryszarda Kukliňského, který těsně před vyhlášením válečného stavu v Polsku utekl i s rodinou za pomoci CIA do USA s důležitými tajnými dokumenty. Pro americkou CIA pracoval již deset let a patřil k jejím nejvýznamnějším agentům ve východní Evropě.

Vojtásek, který byl stejný ročník narození jako Kukliński (1930) mi tehdy řekl, že ocenění jeho polského „kolegy“ v Polsku je podstatně složitější záležitost, protože u severních sousedů se na rozdíl od nás těší armáda značné úctě.

©©

Z tohoto důvodu bude značná část polské společnosti označovat Kuklińského za zrádce národa, a to i lidmi protikomunistického zaměření. Podplukovník Vojtásek měl pravdu.

Plukovník Kukliński, který zemřel v roce 2004 na Floridě, je pohřben ve Varšavě. Trest smrti mu byl sice zrušen, ale jeho hrob se stal opakovaně cílem útoků.

Ryszard Siwiec, první živá pochodeň

Vztahy mezi Čechy a Poláky nebyly vždy ideální. Problematické byly například v letech po vzniku samostatného Československa v roce 1918 či v době kolem Mnichovského diktátu o dvacet let později. Pro Čechy a Slováky pak byla bolestná i účast Polska v invazi Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu v srpnu 1968.

Vždy ale zároveň existovaly hluboké vazby a vzájemné sympatie mezi mnoha občany naší země a sousedního Polska mj. v kulturní oblasti. Jako příklad za mnohé slouží spolupráce mezi Teatrem 77 z Lodže a brněnským Divadlem na Provázku, která začala koncem 70. let.

Jiným příkladem sympatií projevených tehdejšímu Československu byla vůbec první „živá pochodeň“ v sovětském bloku, která vzplála 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí.

Na protest proti okupaci Československa se zde před zraky desetitisíců přítomných a vedení polského státu upálil devětapadesátiletý Ryszard Siwiec, který o čtyři dny později na následky popálenin zemřel. V nemocnici byl pod dozorem Státní bezpečnosti.

©©

Po tomto bývalém členu Zemské armády (Armia krajowa) a vysokoškolsky vzdělaném otci pěti dětí je dnes v Praze na Žižkově pojmenována ulice. Posmrtně obdržel také od prezidenta Václava Havla Řád T.G. Masaryka a slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče Řád bílého dvojkříže, což je nejvyšší slovenské vyznamenání udělované cizincům.

Handlíři vs. Švejkové

Mezi mnoha lidmi na obou stranách hranice přežívaly i nadále různé stereotypy či nepochopení. Poláci byli u nás často vnímáni jako „handlíři“ nebo dokonce jako lidé, kterým se nechce pracovat. V bouřlivém období po vzniku Solidarity se snažili komunističtí propagandisté právě tento názor ještě více šířit mezi našimi občany.

Nezávislé hnutí Solidarność, které sdružovala počátkem 80. let až deset milionů lidí, nahánělo totiž mocipánům v Praze hrůzu. Na druhou stranu v Polsku nás zase často vnímali jako Pepíky, kteří jenom popíjejí pivo, chtějí mít svůj klídek a nikdy nebojují za svobodu.

S tímto zjednodušeným pohledem polemizuje řadu let přední polský publicista a spisovatel Mariusz Szczygiel. Podle jeho názoru Poláci asi Čechům závidí, že již tady a teď mají život, který milují.

„My milujeme jiný život, ten, který nemáme, život po smrti, život, který se teprve chystá někde za obzorem, v nebi nebo v jiném rozměru.  Závidíme a zároveň se nám to velice líbí. A to oceňujeme. Umíte něco, co nepříliš dobře umíme my,“ dodal spisovatel Szczygiel.

Česko-slovensko–polská solidarita

V červenci 1988 vyšlo první číslo informačního buletinu Československo-polské solidarity, které informovalo o aktuálním stavu aktivit nezávislých skupin v Polsku a u nás.

V textu se rovněž připomíná historie prvních setkání v Krkonoších v roce 1978, kterých se z české strany mj. zúčastnili chartisté Václav Havel, Jaroslav Šabata, Petr Pospíchal a za Poláky pak například aktivisté výboru na obranu dělníků KOR Adam Michnik a Jacek Kuroń.

Petr Pospíchal, který se o dění v sousedním Polsku zajímal od útlého mládí, byl v roce 1987 za činnost na poli neoficiální československo-polské spolupráce uvězněn. Díky velké podpoře v Polsku byl pak po několika měsících z vazby propuštěn.

Pro HlidaciPes.org Pospíchal uvedl, že již v době stávek na polském pobřeží se v roce 1980 zasadil o to, aby Charta 77 zaslala mezipodnikovému výboru stávkujících v Gdaňsku pozdravné poselství. Připomněl zároveň, že vztahy mezi polskými odpůrci režimu a našimi disidenty byly vždy poměrně frekventované.

V 80. letech byly tyto styky snazší než v době 70. let. V Polsku byla hodně populární Havlova esej Moc bezmocných, ale i jeho některé hry.

©©

Dalším propagátorem československo-polské spolupráce byl také bývalý mluvčí Charty 77, pozdější ředitel BIS a nyní advokát Stanislav Devátý, s nímž jsem na zmíněné téma vícekrát hovořil. Rovněž Devátý se podle vlastních slov vždy zajímal o jakékoliv projevy protikomunistického odporu v zemích východní a střední Evropy.

V polské opozici pak viděl přirozeného spojence v boji za svobodu u nás. Devátý využil svých kontaktů v Polsku a v polovině září 1989 odešel do ilegality. Hrozil mu totiž vysoký trest vězení za pobuřování. K soudu v Brně se již nedostavil a s pomocí polských přátel přešel tajně hranice do Polska, kde se skrýval až do svého návratu 10. prosince. Symbolicky na Den lidských práv.

Kryl, Hutka a Nohavica ve Wroclavi

Režisér, scénárista, herec a publicista Břetislav Rychlík velmi těžce prožíval vyhlášení válečného stavu v Polsku v roce 1981. „Polsko bylo pro nás vždy velkým povzbuzením. Člověk vnímal, když se od padesátých let rvali s těmi komunisty, dokonce byli ochotni nechat do sebe střílet a něco pro tu svobodu dělat,“ říká Rychlík.

Připomněl, že má v Polsku řadu přátel. Zmínil přitom bohemistu, překladatele a znalce díla Václava Havla Andrzeje Jagodzinského, dále divadlo Teatr 77 z Lodže, ale i své hostování s dalšími kolegy na prknech divadelních scén ve Varšavě a v Gdaňsku v roce 1987.

Jakýmsi vyvrcholením neoficiální československo-polské spolupráce byl počátkem listopadu 1989 festival nezávislé československé kultury ve Wroclavi, na kterém vystoupila reprezentativní sestava exilových, ale i v Československu žijících, umělců. Byli to například písničkáři Karel Kryl, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Jaromír Nohavica či Pavel Dobeš.

Na wroclavský festival se různými cestami, někdy i přes sousední NDR, dostaly stovky československých mladých lidí.

Stanislav Devátý, který v té době bydlel v utajení ve Wroclavi, jako divák na koncerty a další akce z bezpečnostních důvodů nechodil. Podílel se ale na festivalu jako jeho spoluorganizátor a také překladatel různých textů.

Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.