Válkám nikdy nezabránily mezistátní smlouvy, ale schopnost a odhodlanost států se potenciálnímu napadení bránit, jak dnes vidíme i na příkladu Ukrajiny. Slabost habsburské monarchie v roce 1740 a její spoléhání se na „pera diplomatů“ místo na zbraně přivedla pruského krále k anexi bohatého Slezska. A to je pro nás poučení z bitvy u Chotusic, jejíž 280. výročí si právě připomínáme. Kdyby tehdy Marie Terezie měla moderní armádu a její otec se nespoléhal pouze na smlouvy, evropské dějiny by se ubíraly jiným směrem.

17. května 1742 v bitvě u Chotusic (Čáslavi) pruský král porazil rakouskou armádu. V této bitvě bojoval i maršál Josef Václav z Liechtensteina, který si tehdy všiml, jak důležitou roli v ní hrálo pruské dělostřelectvo. Proto navrhl Marii Terezii reformovat rakouskou „artilérii“ a v letech 1744-1756 její reformu úspěšně provedl.

„Královna bitev“, jak se dělostřelectvu také říká, byla nejlepším druhem zbraně až do zániku monarchie a v této tradici pokračují čeští dělostřelci dodnes. I v současnosti je dělostřelectvo nejdůležitější složkou armády, jak ukazuje válka na Ukrajině, kde polní děla, houfnice a rakety působí 80 % škod a ztrát.

Rakousko však potřebné reformy armády i státu dlouho odkládalo a přiměly ho k nim až zmíněné vojenské porážky. V určitých ohledech až do letoška opakovali stejné chyby i současní světoví státníci. Změnila to až Ruskem rozpoutaná válka a svobodný svět začal jednat, pomáhat Ukrajině a konečně i zbrojit.

Pragmatická sankce

V roce 1740 se ujali trůnů dva panovníci, kteří se zásadně zapsali do dějin střední Evropy. Nejprve 31. května na pruský královský trůn nastoupil Fridrich II. (1712-1786), později zvaný „Veliký“. Po náhlé smrti císaře Karla VI. na habsburský trůn usedla 20. října jeho dcera Marie Terezie (1717-1780).

Když si Karel VI. uvědomil, že už asi nezplodí mužského dědice, vydal 19. dubna 1713 dokument „Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské“ (zkráceně zvaný „pragmatická sankce“).

Z hlediska práva se jedná o zásadní a nezrušitelný dokument. Císař se jeho vydáním snažil zajistit dědictví celé monarchie pro svou nejstarší dceru.

Karlova vláda a diplomaté pak v dalších letech vynaložili nemalé úsilí, politické a územní ústupky (i úplatky), aby dosáhli uznání pragmatické sankce nejen dědičnými zeměmi, ale především evropskými státy. Dědičné země ji uznaly postupně do roku 1726 (Čechy a Morava roku 1720), dále ji uznaly Španělsko (1725), Prusko, Rusko, Anglie, Nizozemí, Polsko.

Síla pera nebo meče?

Když v roce 1735 císařský vyslanec maršál Josef Václav z Liechtensteina (1698-1772) jednal v Berlíně, dobře si všiml tamní moderní armády. Proto Vídeň varoval, ať nespoléhá na „pera diplomatů“, ale ať raději zbrojí a pošle do Čech 40 000 vojáků jako prevenci možného pruského útoku. V roce 1739 dědictví Habsburků v ženské linii schválila i Francie, ale i odtud vyslanec Liechtenstein varoval svou vládu, aby raději zbrojila, protože francouzská vláda nemusí své závazky dodržet, jak se dozvěděl v kuloárech ve Versailles.

Naopak nástupnictví Marie Terezie nikdy neuznali bavorský vévoda Karel VII. a saský kurfiřt Friedrich August II., kteří se oženili s dcerami Karlova staršího bratra, císaře Josefa I. (1678-1711). Protože jejich země neměly sílu, aby o habsburské dědictví bojovaly samy, hledaly spojence. Francie o válku ale neměla zájem a také nová ruská vláda (po smrti carevny Anny) měla jiné priority.

Evropský konflikt nečekaně zažehl panovník, od kterého to nikdo nečekal – pruský král Fridrich II. Prusko bylo malou, druhořadou zemí s pouhými 2,2 milionu obyvatel. Jeho jádro tvořily Braniborsko, Pomořansko a okolí Halberstadtu a Magdeburgu. Východní Prusko bylo odděleno územím Polska, a navíc si na ně dělalo vytrvale zálusk Rusko.

Co ale pruské království mělo, byla dobře vycvičená a vyzbrojená armáda o 80 000 mužích, schopné velitele a geniálního stratéga – svého panovníka. Mělo i plnou státní pokladnu, která dokázala armádu financovat. Fridrich II. chtěl dostat svou zemi mezi evropské velmoci, a toho se rozhodl dosáhnout získáním hospodářsky vyspělého Slezska. Vláda Marie Terezie byla v té době oslabena – to byla ideální šance, kterou Fridrich II. nechtěl propásnout (jako dnes Rusko v případě Ukrajiny), za pár let by Rakousko mohlo být silnější.

„Skvělé dílo šarlatána“

Když Marie Terezie zdědila trůn, jak se později sama trefně vyjádřila, byla bez zkušeností, bez armády, bez peněz a bez schopných vojevůdců. Pruský král sice na Slezsko neměl žádné legitimní nároky (jako je dnes nemá Rusko na Ukrajinu), ale nároky „vytvořil“ ministr zahraničí hrabě Heinrich von Podewils. Jeho zdůvodnění král ocenil slovy: „Skvělé! To je dílo vynikajícího šarlatána.“

Rakousko spoléhalo na „pera diplomatů“ a na armádu, která sice měla 108 000 vojáků, ale ti byli rozmístěni na celém území monarchie a jejich výzbroj byla nedostatečná. Vojsku chyběly peníze, protože monarchie byla vyčerpána válkami a neprovedla reformy jako jiné země.

Pruská armáda vtrhla do Slezska 16. prosince 1740 bez vyhlášení války a slabou rakouskou armádu rychle vytlačila. K Prusku, Sasku a Bavorsku se nakonec přidala i Francie. Kořist už byla „rozporcována“ předem: Bavorsko mělo dostat Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy, Sasko by získalo Moravu a Prusko chtělo zbytek Slezska a Kladsko. Marii Terezii nakonec zachránila pomoc Uher a statečnost tamních vojáků. Díky tomu válka s Pruskem a jeho spojenci skončila koncem roku 1742. Pokračovala ale v letech 1744-1745 druhou slezskou válkou, pro Vídeň opět neúspěšnou.

Teprve nyní se vídeňská vláda pustila do reforem, které zaostávající monarchii pozvedly a přinesly vzdělanější poddané (vojáky a úředníky), více peněz státní pokladně (daně, evidence obyvatel, katastr) a lepší státní správu. Maršál Leopold von Daun reformoval armádu a maršál Josef Václav z Liechtensteina na polygonu u Týna nad Vltavou vytvořil nejlepší dělostřelectvo tehdejší Evropy. Marie Terezie sice Slezsko a Kladsko už nikdy zpět nezískala, ale strategickým vítězstvím nad pruským králem v bitvě u Kolína 18. 6. 1757 vrátila Rakousko mezi evropské velmoci.

Být připraven na budoucí, ne minulou válku

Podceňování významu armád a neschopnost je připravit na „válku budoucí“ bohužel pokračuje dodnes. Příkladem mohou být války prusko-rakouská (1866), prusko-francouzská (1871), či 1. a 2. světová válka, kdy Prusko (Německo) zavedlo modernější zbraně nebo taktiku (např. blesková válka). Jeho protivníci byli připraveni na válku minulou (zákopovou s pevnostními liniemi), ale ne na tu budoucí (s rychlými manévry tanků podporovaných letectvem).

Ochotu a schopnost se bránit před 2. světovou válkou v Evropě navíc rozleptala neochota politiků a občanů zbrojit, po hrůzách 1. světové války sice pochopitelná, ale krátkozraká, jak nás učí historie. Ta byla přiživovaná subverzí Moskvy s jí řízenými komunistickými stranami, které brojily proti zvyšování výdajů na obranu (zejména ve Francii). Ruku v ruce s tím působila i propaganda Berlína, prezentující Německo jako mírumilovnou a utlačovanou zemi (Versailleský mír).

Západoevropští politici se nechali ukolébat a když v březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko a „dobrovolným“ referendem (pod dohledem gestapa a SS) mu „anšlus“ schválilo přes 90 % obyvatel, nezmohli se na odpor. Paříž i Londýn ještě byly schopny „pro mír pro tuto generaci“ Hitlerovi obětovat Československo, zejména když to byl údajně jeho poslední požadavek. Mnichovský diktát nepřišel z Berlína, ale Hitler ho chytře předložil prostřednictvím Mussoliniho, který tento „návrh“ velmi rád přednesl Británii a Francii jako „nezávislý mírotvorce“.

Evropa se vzpamatovala až 1. září 1939 po napadení Polska Německem, krátce poté následované věrným Hitlerovým spojencem Sovětským svazem, který zabral východní část Polska. Ten pak bez vyhlášení války napadl Finsko (v zimní válce se Finové překvapivě ubránili několikanásobné přesile). Poté SSSR anektoval všechny tři pobaltské země, které podle Moskvy neměly právo na samostatnost a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska jejich parlamenty „požádaly“ o připojení k Sovětskému svazu.

Stalin hitlerovskému Německu dodával suroviny a potraviny, zatímco Wehrmacht dobýval západní Evropu a Luftwaffe bombardovala Londýn. Spolupráce obou diktátorů skončila až napadením Sovětského svazu Německem 22. června 1941. Sovětský svaz pak před porážkou zachránili nejen oběti jeho vojáků a obyvatel, ale také velké dodávky tanků, letadel, nákladních vozidel, pohonných hmot, munice nebo vojenských bot z USA a Velké Británie.

Připomeňme ještě, jak se Moskva chovala na československém území v roce 1944: ignorovala práva exilové vlády na správu osvobozené Zakarpatské Ukrajiny. Ta se o rok později „dobrovolně“ připojila k SSSR. S podobnými „referendy“ v ruské režii máme zkušenosti od roku 2014 i na Ukrajině.

Kreml se nemění a Západ opakuje chyby

Zahraniční politika Moskvy jde ve stopách „nejlepší“ imperialistické tradice ruských carů a Sovětského svazu a světoví státníci opakují stále stejné chyby. Rusko v roce 1992 vytvořilo loutkový stát „Podněstří“ v Moldavsku, roku 2008 anektovalo část území Gruzie, v roce 2014 Ukrajiny (anexe Krymu a de facto anexe tzv. lidových republik v Donbasu a Luhansku), bez účinné reakce demokratického světa. I zde pracovala ruská subverze a propaganda, která zvýšila závislost EU na surovinách z Ruské federace, společně se zainteresováním evropských elit na obchodování s Moskvou.

Nepřekvapí, že 24. února 2022 Rusko napadlo mírumilovnou Ukrajinu bez vyhlášení války, ačkoli podobný krok ruský prezident do té doby vehementně popíral v médiích, i na jednání s evropskými státníky. Teprve tehdy si evropští státníci začali uvědomovat, co svobodnému světu skutečně hrozí a začali jednat, pomáhat Ukrajině a konečně i zbrojit.

Rusko porušilo nejen dlouhou řadu mezinárodních právních norem (např. Chartu OSN), ale např. i tzv. Budapešťské memorandum z roku 1993. V něm se nezávislá Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán vzdaly jaderných zbraní nacházejících se na jejich území po Sovětském svazu a za to od Ruské federace, USA a Velké Británie dostaly záruky územní integrity v hranicích z roku 1991. To je jeden z řady příkladů, že spoléhat se jen na „pera diplomatů“ nebo slova nejvyšších státníků nelze ani dnes.

Kdyby šly dějiny jinudy…

Poučením z 280. výročí bitvy u Chotusic, i ze současné ruské agrese vůči Ukrajinské republice, je nutnost každého státu být schopen se bránit napadení, a to buď sám, se svými spojenci nebo v rámci vojenské aliance. Kdyby Marie Terezie měla moderní armádu a její otec se nespoléhal pouze na mezinárodní smlouvy, pruský král by Slezsko nenapadl a evropské dějiny by se ubíraly jiným směrem.

Všechny české vlády po roce 1993 tragicky podcenily potřeby Armády České republiky, ať už jde o její početní stav, výzbroj nebo výstroj. Její velikost a zbraně (většinou zastaralé sovětské výroby) by dnes stačily jen ke krátké obraně jednoho kraje, ne celého státu. Štěstím České republiky je, že je členem NATO. Ale i většina členských států NATO obranu podcenila, s výjimkou USA, Velké Británie, Francie a ohrožených pobaltských zemí.

Musíme si konečně uvědomit, že výdaje na obranu ve výši alespoň dvou procent HDP je nutné vydávat nikoliv kvůli našim závazkům v NATO, ale především kvůli naší vlastní obraně. Dluh předchozích vlád nyní budeme dohánět stamiliardovými výdaji na dozbrojení. Nic na světě není zadarmo, ani naše svoboda, ani naše demokracie. Jedním z atributů nezávislého státu je armáda – ale jen ta bojeschopná.

 Autor je historik a publicista