Jen jedna ze sedmi miliard lidí má k dispozici pitnou vodou

Během necelých deseti let, v době krátce po přelomu tisíciletí, se Izrael proměnil ze země trpící nedostatkem vody a obavami z následků příštího období sucha v zemi, která má vody víc než dost, a to nezávisle na klimatických podmínkách.

Proměna vyprahlé pouštní země ve stát, který má naopak vody přebytek a je nezávislý na přízni počasí je druhou ukázkou z bestselleru amerického podnikatele, právníka a spisovatele Setha Siegela Budiž voda. Ten varuje před současnými i budoucími problémy s vodou na příkladu izraelského přístupu nabízí funkční řešení. Ukázky publikujeme se svolením vydavatele, společnosti Aligier. 

Tuto dramatickou proměnu umožnilo předchozích sedmdesát let usilovné práce inženýrů, vědců a politických představitelů, kteří společně budovali izraelskou infrastrukturu, rozvíjeli nové technologie a hromadili cenné zkušenosti.

Moderní identita – nově vytvořený stát, který vysoce oceňuje nekonvenční myšlení a nové nápady – zajišťuje jistou neposednost, jejímž výsledkem je touha experimentovat a spokojenost s neustálými změnami.

Šimon Peres, bývalý izraelský prezident, ještě v době svého působení ve funkci řekl při jednom rozhovoru: „Největším židovským přínosem pro celý svět je naše stálá nespokojenost. Pro vedoucí představitele země to není nic příjemného, ale z hlediska vědy a pokroku jde o velmi cennou vlastnost.

Jen miliarda lidí s pitnou vodou

„Neposedný Izrael“ vyvinul sadu základních principů, z nichž dnes vychází při řízení národního vodohospodářství. Všeobecná shoda, která ohledně těchto zásad panuje, je jedním z důvodů, proč Izrael dokázal v této oblasti dosáhnout takových úspěchů. 

Izrael se může chlubit řadou obdivuhodných výkonů a výsledků, od vojenských přes technologické a sociologické až po ekonomické. Ovšem úspěchy, jichž dosáhl v oblasti hospodaření s vodou, jsou neméně pozoruhodné.

„Na světě dnes žije sedm miliard lidí. Jen zhruba miliarda z nich má kdykoli k dispozici bezpečnou a kvalitní pitnou vodu. Většina z této miliardy lidí žije v oblastech s vlhkým podnebím, jaké má třeba Severní Amerika nebo Evropa.

Je skutečně pozoruhodné, že Izrael, který leží v aridním regionu, má k dispozici kvalitní a bezpečnou vodu i spolehlivé distribuční systémy. Neumíte si představit, jak náročné bylo obojího dosáhnout,“ říká Haim Gvirtzman, profesor hydrologie na Hebrejské univerzitě.

Samozřejmě, že ne vše, čeho se Izraeli podařilo v oblasti vodohospodářství dosáhnout, lze okopírovat a uplatnit v jiných zemích. Některé země mají bohaté přírodní zdroje vody nebo v nich pravidelně prší, takže nepotřebují stavět odsolovací zařízení ani rezervoáry, v nichž by zachytávaly vodu ze srážek během pomíjivého období dešťů.

Některé země jsou příliš chudé a nemohou si dovolit investovat do všech prvků vodárenského systému, jaký vybudoval Izrael. Metody, infrastruktura ani technologie, které dnes má moderní izraelský stát k dispozici, nemusejí být vhodnou a využitelnou inspirací pro každého.

Ale z izraelské filozofie, jíž se jeho národní systém hospodaření vodou řídí, se můžeme poučit všichni. Stejně jako každá jiná země, také Izrael má specifickou národní identitu. Ale k tomu, aby se z jeho zkušeností a filozofie řízení vodohospodářství poučily jiné země, není třeba, aby zároveň přijímaly jeho kulturu a historii.

Izraelský přístup a jeho náměty lze adaptovat na různá ekonomická i sociální prostředí.

„Voda patří celému národu“

Izrael je dynamickou zemí vyznávající pravidla volného trhu, přesto jsou Izraelci přesvědčeni, že pokud jde o hospodaření s vodou, nejlepší výsledky zajistí společné vlastnictví vodních zdrojů a státní řízení vodohospodářství.

Veškerá voda v Izraeli patří celému národu. Tento princip byl rozvíjen od třicátých let minulého století a kodifikován v moderně pojatém Zákoně o vodě z roku 1959. Díky tomu mohl Izrael při plánování, jak zajistit vodu pro celou společnost a všechny její potřeby, brát v úvahu všechny dostupné zdroje.

Vzhledem k vlastní ochotě přenechat řízení vodních zdrojů státu se Izraelci podivují nad přístupem zemí, kde voda podléhá (chaotickým) principům volného trhu.

„Izrael přistupuje k hospodaření vodou na základě priorit a pokaždé hledá, jak a kde ji lze nejlépe využít,“ říká Haim Gvirtzman, profesor Hebrejské univerzity, který také prováděl rozsáhlý výzkum v rámci svého působení na Stanfordově univerzitě v Kalifornii.

„Ve Spojených státech vodu každý používá, jak chce, a k čemu to vede? Například v Kalifornii a v Arizoně pak máte města, která trpí nedostatkem, přičemž se zároveň vodou plýtvá na pěstování plodin, jež by mohly růst někde jinde. Připadá mi nelogické promarnit obrovské množství vody na záplavové zavlažování polí, když lidé v Los Angeles a dalších městech nemají dostatek vody a musí dodržovat přísná omezení. V Izraeli voda patří celému národu a rozhodujeme o tom, jak ji nejlépe využívat tak, aby z toho plynul co největší prospěch celé společnosti.“

Součástí tohoto principu izraelské filozofie řízení vodohospodářství je důraz na centrální plánování, které zde hraje významnou roli, byť je jinak Izrael zemí, která vyznává zásady volného trhu.

„Stát řídí celý cyklus, od dopadu vodní kapky na zem až po její finální využití,“ říká profesor Uri Shani, bývalý ředitel izraelského Vodohospodářského úřadu, což je nezávislý státní orgán, který centrálně rozhoduje o tom, kolik vody se kde bude vyrábět, odkud se voda čerpá, kam, komu a v jakém množství se bude dodávat a za jakou cenu.

„Izraelský systém hospodaření s vodou je kompletně centralizovaný. Pro každý vrt, pro každé čerpadlo a pro jakékoli použití vody potřebujete povolení. Pečlivé plánování, které zahrnuje každou kapku dostupné vody, představuje klíč k našim úspěchům.“

Levná voda je drahá

Spotřebitelům byla vštěpena představa, že čím nižší je cena nějakého statku, tím spokojenější by měli být. Obvykle to platí, protože cena placená za zboží nebo služby odráží skutečné náklady plus určitou marži. Tento systém je přínosem pro prodávajícího i kupujícího. Jenže s vodou je to jinak.

Po celém světě se voda vymyká těmto základním ekonomickým představám. Ceny vody se takřka všude dotují a skoro nikdo neplatí reálné náklady za vodu, kterou odebírá. Obzvláště výrazné je to v případě vody nutné k pěstování potravin, které konzumujeme.

V Izraeli za vodu každý odběratel platí plnou cenu, žádné dotační programy neexistují. Gilad Fernandes, ekonom a jeden z vysoce postavených úředníků izraelského Vodohospodářského úřadu, říká: „Skutečné náklady vody zahrnují péči o vodní zdroj, čerpání z něj, infrastrukturu potřebnou k distribuci, testy a úpravu vody, aby byla zdravotně nezávadná, rozvody do domácností, aby ji měly kdykoli k dispozici, a také odvádění a čištění splašků, aby nehrozilo nebezpečí kontaminace řek a podzemních vod.“

Kromě Izraele je ještě pár dalších zemí, které odběratelům účtují skutečné ceny vody, ale ve většině světa je běžné, že spotřebitelé platí cenu, která mnohdy nepokrývá ani náklady na rozvod vody do domácností, případně platí určitý pravidelný měsíční poplatek.

Nejsilnějším argumentem ve prospěch zavedení vodného a stočného v reálné výši je, že v ten moment začnou volně působit tržní síly. Ceny odrážející skutečné náklady přinutí spotřebitele, aby používali tolik vody, kolik potřebují, ale ne víc.

Příklad Izraele ukazuje, že zavedení skutečných cen je zdaleka nejúčinnějším úsporným opatřením. Jakmile se daly do pohybu tržní síly v Izraeli, tamní zemědělci, kteří jsou jako všude jinde na světě největšími odběrateli vody, přehodnotili svá rozhodnutí ohledně skladby pěstovaných plodin. Začali brát v úvahu, jaké jsou reálné náklady na různé druhy plodin.

Snažili se vyhnout zbytečným nákladům a plýtvání vodou, takže ve větší míře zaváděli nejmodernější technologie umožňující úsporné využívání vody. V celé společnosti se začala rozvíjet poptávka po dalších technologiích a nápadech, jak by šlo vodou šetřit.

Na to reagovali podnikatelé, kteří zvýšili investice do vývoje dalších úsporných inovací. Izrael tak zahájil pozitivní cyklus, kde všeobecná snaha o šetření vodou vede k stále novým podnětům a dalším inovacím.

Změna poptávky po vodě

Kdyby cena vody všude na světě odpovídala reálným nákladům, trend nastartovaný v Izraeli by se mnohonásobně zrychlil a přinášel by ještě lepší výsledky.

Spotřebitelé, kteří jsou zvyklí na extrémně drahou balenou vodu, se mohou obávat, že zavedení reálných cen za veškerou odebranou vodu by neúměrně zatížilo jejich domácí rozpočty a vyhnalo náklady do závratných výšek.

Ve skutečnosti ale reálná cena vody není tak vysoká, jak si většina lidí představuje. Každopádně má zavedení reálných cen, i když jsou nízké, významný a dlouhodobý efekt a pozitivní vliv na spotřebu vody.

Izrael také cenu vody dlouhá léta dotoval. Až v nedávné době se rozhodl přejít na účtování plných cen všem odběratelům. Přesto se pro většinu domácností náklady nijak závratně nezvedly. Cena za litr vody vzrostla zhruba o šest haléřů, neboli v přepočtu na obvyklou spotřebu vody při sprchování o necelých pět korun na jednu sprchu.

U velmi náročných domácích odběratelů činil nárůst zhruba osm haléřů, protože Izrael používá cenový mechanismus zvýhodňující skromnější uživatele. Navzdory tak malému zvýšení ceny Izrael prostřednictvím ukončení nejrůznějších dotačních systémů změnil celonárodní strukturu poptávky po vodě.

Celková spotřeba vody klesla téměř o dvacet procent. Izraelští představitelé při vysvětlování svého cenového mechanismu často připomínají rozdíl mezi vodou a slunečním svitem, který oprávněně vnímáme jako něco, co je zdarma a můžeme si toho užívat neomezeně.

Účtování plných cen pomáhá změnit náš pohled na vodu: místo komodity, která je zdarma a můžeme ji spotřebovávat bez jakýchkoli omezení, jsou zde najednou nastaveny finanční limity.