Uplynul necelý měsíc, kdy svět šokovaly otřesné výjevy ze syrské věznice Sajdnájá, kde se Bašár Asad zbavoval oponentů svého režimu. Nezisková organizace IHR (Iran Human Rigts NGO) vydala koncem roku zprávu, kde upozornila na další takové zařízení na území Íránu. Nejde sice o tajné vězení v podzemí, ale podmínky ve věznici Karčak odporují všem mezinárodním úmluvám. IHR vyzývá k mezinárodnímu tlaku na její okamžité uzavření.

Podle podrobné studie zachycující výpovědi bývalých vězeňkyň je situace v Karčaku o to tragičtější, že se týká žen a dětí v kojeneckém věku.

„Kruté úmorné vedro, kontaminovaná nepitná voda, která nebyla vhodná ani ke sprchování. Prakticky sklad. Bez přirozeného světla a proudění vzduchu, se zchátralou kanalizací a nedostatečnou infrastrukturou k životu. To je jen zlomek neúprosného utrpení, kterému byla každá žena v tomto vězení vystavena.“

Tak popsaly ve společném dopise své nedávné zkušenosti z věznice Karčak Narges Mohammadiová, aktivistka za lidská práva a držitelka Nobelovy ceny za mír a Aliyeh Motalebzadehová, novinářka a občanská aktivistka.

Do ženské věznice v poušti byly v červenci 2022 načas vyhoštěny z teheránské věznice Evín, zřejmě z „výchovných a nápravných“ důvodů.

Jako peklo na zemi Karčak popsala i jiná „slavná“ bývalá politická vězeňkyně Kylie Moore-Gilbertová, australská vysokoškolská pedagožka, kterou Íránci dva roky drželi střídavě v Evínu a Karčaku jako politickou rukojmí.

Když došlo na malé chlapce, svlékaly se před nimi do naha, hrály si s jejich genitáliemi, na které jim dávaly třeba kolíčky na prádlo nebo podobné věci.

Zpráva o situaci ve věznici Karčak, kterou koncem roku na základě mnoha rozhovorů s bývalými vězeňkyněmi i dalších ověřených faktů vydala íránská exilová nezisková organizace IHRNGO, teď vyzývá mezinárodní společenství, aby se zasadilo o okamžité uzavření instituce, která podle podrobné studie porušuje nejzákladnější principy lidské důstojnosti i práva žen a dětí.

„Věznice Karčak je symbolem hrubého popírání lidskosti a lidské důstojnosti. Pokračující provoz takových zařízení je skvrnou na svědomí celého světa. Dnes musíme více než kdy jindy vyzvat mezinárodní společenství, aby tváří v tvář takto rozsáhlému porušování lidských práv nemlčelo,“ řekl k vydání zprávy ředitel IHRNGO Mahmúd Amiry-Moghaddam.

Podle něj je nutné, aby mezinárodní společenství apelovalo na íránskou vládu ohledně okamžitého uzavření věznice a přemístění vězeňkyň a jejich dětí do zařízení, která splňují minimální mezinárodní standardy.

Sardinky v drůbežárně

Karčak se nachází uprostřed pouště v oblasti Varamín nedaleko Teheránu. Současná věznice byla původně konstruována jako drůbežárna, proto jsou její prostory téměř bez světla a odvětrávání.

K přístupu čerstvého vzduchu do několika temných hal, kde vězeňkyně žijí, slouží podle Mojgan Inanlouové, spisovatelky a dokumentaristky, která byla v Karčaku držena za podporu hnutí „Ženy život, svoboda“, železná vrata.

„Jediný přístup na čerstvý vzduch byl, když se otevřela tato železná brána. Když byla na noc zavřená, zbývaly dva otvory o velikosti čočky, které v ní zely, a těmi jsem se chodila dívat na oblohu. Byla nás fronta. Vždycky jsem si rezervovala místo ve čtyři hodiny ráno,“ popsala IHRNGO Inanlouová.

Karčak se skládá z osmi oddělení, což jsou v podstatě velké průmyslové haly o kapacitě do sta osob. Podle Inanlouové je jich tam v reálu od 150 do 170, takže některé vězeňkyně nemají ani postel a musí spát na zemi.

Na zhruba 600 lůžek je v Karčaku kolem 2000 vězeňkyň. Otřesné jsou také nevyhovující hygienické podmínky, protože „drůbežárna“ postrádá kanalizační systém vhodný pro lidské obydlí.

Mojgan Inanlouová popsala, že během jejího zadržení bylo na oddělení určeném pro 30 osob umístěno 175 vězeňkyň, přičemž k dispozici byly čtyři toalety.

„Jeden záchod byl vyhrazen pro tzv. zástupce oddělení, vězně, který tomu oddělení šéfoval a nikdo jiný ho nesměl používat. Další toaleta měla porouchané splachování, takže pro 175 osob zbývaly pouze dvě funkční toalety,“ řekla Inanlouová.

Tím ale zážitky nekončí.

„Někdy splašky z věznice přetékají na dvůr a postupně pokryjí celou podlahu venkovního prostoru, což ženám brání vyjít ven na čerstvý vzduch. Zápach naplňuje věznici zejména v noci, takže podmínky jsou pro vězeňkyně nesnesitelné,“ popsala IHRNGO Mojgan Keshavarzová, aktivistka za práva žen, která byla v Karčaku vězněna také z politických důvodů.

Podle ní splašky navíc přitahují hejna hmyzu a dalších škůdců včetně švábů a krys. Ty pak útočí i na jídlo, které vězeňkyně dostávají. Jeho kvalita je také nevalná.

„Jídlo bylo tak otřesné a porce tak skromné, že když přinesli hrnec s jídlem, první, co zástupce oddělení řekl, bylo: ,Jak mám tohle malé množství rozdělit mezi tolik lidí?‘ Což byly samé mladé ženy a dívky,“ popsala Mojgan Inanlouová.

Situaci prý často řešily tak, že starší vězeňkyně se vzdaly svých porcí ve prospěch mladších a za úspory si jídlo kupovaly v obchodě, který se nachází v areálu věznice.

„Nakoupily jsme si v obchodě třeba kuřecí konzervy a mražené těstoviny. Neměly jsme je ale možnost ohřát, protože používat kamna bylo zakázané. Jednou nám k večeři podali jedno vejce a půlku rajčete. To nás všechny už rozesmálo,“ popsala rutinu v Karčaku dokumentaristka.

Podle ní si některé vězeňkyně nakoupily vařiče, které jim ale po nějaké době zabavily správní jednotky „pro vlastní potřebu“.

Bez vložek, ale nadopované

Ještě horší než situace s jídlem je podle vězeňkyň z Karčaku situace s vodou. Ta tamní se pít nedá. Ženy si tedy musí za své peníze kupovat balenou vodu za přemrštěné ceny ve vězeňském obchodě, což si podle zprávy IHRNGO mnoho vězeňkyň nemůže dovolit.

Ty pak mají z nekvalitní vody neustálé zažívací obtíže a nemoci ledvin. Jedna politická vězeňkyně, která si přála zůstat v anonymitě a jíž v Karčaku drželi během protestů „Ženy, život, svoboda“, popsala, že i sprchování v těžce mineralizované vodě jí způsobilo ekzém, který si po propuštění vyžádal téměř roční léčbu.

Lékařská péče je ve věznici podle ní velmi omezená. Navíc vězeňkyně s drogovou závislostí nebo nakažené žloutenkou či HIV nejsou od ostatních oddělené a není výjimečné, že ostatní vydírají tím, že je nakazí kontaminovanými jehlami.

Nedostupné jsou i tak základní věci jako menstruační vložky, které si musí ženy kupovat za své peníze. Ty, které na ně nemají, můžou podle zprávy požádat o malou bezplatnou kvótu vložek, která však nestačí k uspokojení jejich hygienických potřeb.

Kvůli častým výpadkům vody se pak menstruující ženy nemůžou často ani vysprchovat nebo očistit.

Léky jsou při běžných obtížích těžko dostupné. Jediné, čeho je naopak ve věznici přebytek, jsou podle zprávy IHRNGO sedativa a léky na spaní.

„Byl tam vozík plný léků. Přiváželi ho na oddělení a hlásili: „Kdo chce sedativa, ať si je přijde vzít! Clonazepam se rozdával v hojném množství. Neexistovala žádná regulace,“ popsala Mojgan Inanlouová, jak vedení věznice snižovalo „zátěž pro dozorce“.

Nejtragičtější je pak podle ní osud dětí, které u sebe vězeňkyně můžou mít do věku dvou let. Pak je ve většině případů matkám odeberou a umístí do státních institucí, aniž by je často informovaly o tom, kde se jejich děti nachází.

Týrané děti

„Tyto děti jsou v nejzranitelnější fázi vývoje, kdy ještě nemají dostatečně vyvinutý imunitní systém. Jsou vystaveny nehygienickému prostředí, přelidněnosti a nedostatku jídla a čisté vody. O zanedbání jejich fyzického, kognitivního a emocionálního vývoje ani nemluvím,“ popsal do zprávy o věznici Karčak Hamed Farmand, zakladatel a ředitel organizace Children of Prisoners International (COPI).

Uvedl, že v Karčaku zaznamenali i případy, kdy děti ponechaly matkám déle, tedy do věku čtyř až šesti let. Minimálně hrozba odebrání dítěte je ale jednou z nátlakových metod, které proti vězeňkyním systém uplatňuje.

„Předávání dětí do systému sociální péče je samo o sobě trpkým procesem. Matkám je často vyhrožováno odebráním dítěte ve věku dvou let. Mnoho žen hovořilo o silném stresu, který zažívají, když se jejich dítě blíží tomuto věku,“ popsal do zprávy Hamed Farmand.

Podle něj posléze nastávají tragické situace, kdy se vztah mezi matkou a dítětem po odebrání přeruší a děti, které se pak po ukončení výkonu trestu matky s ní setkají, ji nepoznávají. Jejich vztah se vytratí.

Ačkoliv těhotné ženy a matky jsou v Karčaku na zvláštním oddělení, jeho vybavení ale neodpovídá jejich potřebám.

„Na dvoře je instalována malá skluzavka a houpačka, ale kvůli omezeným možnostem jsou hry stále stejné a děti jsou znuděné a frustrované. Nemají žádné jiné podněty. Kolem roku 2017 a 2018 existovala ,místnost‘ vybavená nějakými hračkami, ale později byla přebudována pro jiné účely,“ popisuje tristní podmínky zpráva IHRNGO.

Hračky a nové oblečení podle ní dětem „dopřávají“ pouze, když přijde do věznice inspekce. Na chování matek pak dozorci tlačí i například snižováním přídělu jídla pro jejich děti, které je v Karčaku připravováno alespoň pro děti zvlášť a je výživnější než pro dospělé.

Samostanou kapitolou je pak podle zprávy absence rodných listů dětí narozených ve věznici a případy týraní a sexuálního násilí na dětech, což se děje hlavně u drogově závislých matek.

„Problém dětí bez rodných listů se vyskytuje téměř ve všech íránských věznicích. U mnoha těchto dětí chybí otec a z toho důvodu je íránské zákony ponechávají bez dokumentů a nikdo jejich situaci nesleduje,“ uvádí Hamed Farmand s tím, že v posledních třech letech se přístup ze strany státu alespoň v tomto ohledu mírně lepší.

Co se násilí na dětech týká, je ale situace neměnná. Jak do zprávy IHRNGO uvedla Mojgan Keshavarzová, aktivistka za práva žen, která byla v Karčaku uvězněna, řada drogově závislých nebo psychicky narušených matek si své frustrace vybíjela právě na svých dětech. Bily je a týraly.

Podle Hamed Farmanda dokonce ve dvou případech došlo na „prodej“ malých chlapců za účelem sexuálního uspokojení jiných vězeňkyň.

„Malým holčičkám vězeňkyně nevěnovaly žádnou pozornost. Ale když došlo na malé chlapce, svlékaly se před nimi do naha, hrály si s jejich genitáliemi, na které jim dávaly třeba kolíčky na prádlo nebo podobné věci. Nutily malé chlapce, aby se dotýkali jejich těl nebo jim do úst vnucovaly svá ňadra, učily je sexuálním slovům a žádaly je, aby je opakovaly a tak dále,“ popsal týrání některých malých chlapců Hamed Farmand.

Podle IHRNGO je nutné, aby byla věznice Karčak okamžitě uzavřena a vězeňkyně přesunuty do zařízení, která splňují lidské a mezinárodní standardy.

Podle zprávy je mezitím potřeba Karčak zpřístupnit alespoň pro nezávislé monitorovací týmy, aby mohly o podmínkách vězněných žen a dětí podávat pravidelné transparentní zprávy. Zároveň IHRNGO apeluje na to, aby se Karčak přestal používat jako prostředek k „zastrašování a týrání“ politických vězeňkyň.

Jak poznamenává ředitel IHRNGO, do doby, než se tak stane, zůstává ženská věznice Karčak jedním z nejtemnějších symbolů systematického porušování lidských práv v Íránu.