Věřili jsme, že Sovětský svaz přináší celému světu štěstí. S takovou vírou se člověk těžko loučí, říká Galina Vaněčková. Prožila druhou světovou válku jako pionýrka ve Sverdlovsku.

Galina si dobře vybavuje 22. červen 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Ten den byla s rodiči na procházce v parku. Z amplionů najednou zaznělo hlášení, že jejich země vstoupila do války. V rozhovoru pro Paměť národa Galina Vančková tuto událost velmi živě popisuje:

„A všichni, kolik nás tam bylo, začali zpívat – Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na směrtnyj boj.“

Tuto píseň Svjaščennaja vojna (Svatá válka), která tehdy v parku zazněla, slýchali Rusové za druhé světové války každý den, rozhlas ji vysílal hned po úderech moskevského orloje. Její melodii složil Alexandr Alexandrov, zakladatel souboru Alexandrovci.

Slova vyzývající národ k „boji na smrt“ s „temnou fašistickou silou, s prokletou hordou“ napsal Vasilij Lebeděv-Kumač. Stala se symbolem bojového odhodlání sovětského lidu, které pro jedenáctiletou Galinu bylo každodenní žitou realitou.

Štastni, že žijí v SSSR

Oslavu Vánoc zažila Galina poprvé v pěti letech roku 1935. Poprvé viděla ozdobený stromeček a souseda, který k nim přišel převlečený za dědu Mráze. Toho roku totiž úřady poprvé od nástupu sovětské moci povolily slavit tento dříve zakázaný náboženský svátek.

Galina, rozená Želobina, vyrůstala v rodině stavebního inženýra a gynekoložky. Kromě babičky v její rodině nikdo v Boha nevěřil; vírou jejích rodičů – stejně jako všech lidí, s nimiž se Galina v dětství znala – byla sovětská propaganda. Galina Vaněčková popisuje, jak se v dětství ztotožnila se stalinistickou ideologií:

„Každý den nám v rozhlase říkali, že Sovětský svaz přináší celému světu štěstí.“

„Říkali nám, že soudruh Stalin v noci nespí, a pořád myslí na mě i na mou kamarádku, abychom byli všichni šťastní. Když tohle slyšíte každý den, nakonec tomu uvěříte. Byli jsme velmi šťastní, že žijeme v Sovětském svazu, a ne někde v Americe, kde lynčují černochy. S takovou vírou se člověk těžko loučí.“

Galina tomu všemu věřila i přesto, že v průběhu let byla i ona sama konfrontována s temnými stránkami stalinistického režimu. Její strýc byl zatčen a uvězněn jen za to, že dostal dopis z Anglie, a ve vězení zemřel. „V rodině se o tom vůbec nemluvilo,“ konstatuje.

Udávání bylo běžné, sousedku zatkli jen kvůli tomu, že zabalila sledě do novin, ve kterých na titulní straně bylo Stalinovo jméno. Už ji nikdy neviděli. Všichni věděli, že dupot těžkých bot na dřevěných schodech a bouchání na dveře uprostřed noci znamená další zatčení. „Potřebovali lidi na stavby a sbírali, kde mohli.“

Galina Vaněčková při natáčení rozhovoru s Pamětí národa, 2020. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Pirohy z kopřiv, polévka z lebedy

Když Sovětský svaz vstoupil do druhé světové války, všeobecné odhodlání se ještě vystupňovalo. Oba rodiče chtěli nastoupit na frontu, ale nebylo jim to umožněno, jako odborníci ve svých profesích byli potřebnější doma ve Sverdlovsku.

Nastaly časy těžkého strádání, příděly chleba byly nepatrné, takže rodina často jedla jen kopřivové pirohy a polévku z lebedy. V zimě udeřily čtyřicetistupňové mrazy a celé neděle Želobinovi trávili sekáním dřeva na topení.

Úřady přidělily každé rodině ve Sverdlovsku kousek půdy, kde si obyvatelé mohli soukromě vypěstovat trochu brambor nebo mrkve. Některé pozemky se ale nacházely až daleko v lese, takže rodina je mohla obdělávat jen v noci – přes den na to kvůli pracovnímu vytížení neměli čas.

Do města přijížděli uprchlíci evakuovaní ze západnějších částí SSSR obsazených Němci a každá domácnost musela někoho ubytovat. Želobinovi tak ve svém bytě hostili mladou rodinu s pětiletým dítětem a dalším potomkem na cestě. Muž posléze padl ve válce a jeho vdova Darja Petrovna se svými dětmi s Želobinovými sdílela všechny těžkosti rodinného života až do roku 1945.

Galina Vaněčková vzpomíná, že ve společnosti vládla atmosféra soudržnosti a vlastenectví:

„Lidé pomáhali jeden druhému, navzájem se drželi, a dokud neumírali, pořád byli spolu.“

V době, kdy se německá vojska blížila k Moskvě, její matka vstoupila do komunistické strany, aby se cítila ve větším sepětí se svým národem. Třebaže trpěli nedostatkem teplého oblečení, posílali ho raději na frontu.

Galina Vaněčková i po šedesáti letech stále po boku svého manžela, geologa Mirka Vaněčka. Zdroj: archiv pamětnice​​​​​​, se souhlasem Paměť národa

A stejnou oddanost a odhodlání Galina zažívala i ve škole. Učitelé pro děti vymohli, že dostávaly každý den navíc malý krajíček chleba a lžičku hnědého cukru. Každou velkou přestávku oživovala hra na klavír, zpěv a tanec, učitelky se ve škole i v nejtěžších dobách přezouvaly do lodiček, nosily bělostné límečky a manžety.

Galina se v té době stala pionýrkou a se svými přáteli založili „komandu“ po vzoru Timura a jeho party. Chodili pomáhat starým lidem v sousedství a kluci v partě rozhodli, že jejich „Timurem“ může být jedině Galka.

„Nedovedete si představit tu radost, když naši dobyli Minsk. ,Naši vzjali Minsk!’ Byli jsme šťastní a hrdí. Věřili jsme, že zvítězíme,“ říká Galina Vaněčková.

Nemocné matce neřekla o Stalinově smrti

Po válce se situace zlepšovala jen velmi pozvolna. Galina cestou do školy za plotem vídala německé zajatce. „Natahovali ke mně ruce, ne že by prosili o chleba, ale chtěli mě pohladit,“ vypráví a pokračuje:

„Nikdy jsem jim chleba nepřinesla. Byli to přece fašisti, lidi, kteří zabíjeli moje lidi!“

V následujících měsících bývala také svědkem smutných výjevů, kdy se z války vraceli zmrzačení muži bez jakýchkoli invalidních pomůcek. Bez nohou se pohybovali na prkýnkách opatřených kolečky. Chleba se už zase neprodával na lístky, ale na petrolej se stály nekonečné fronty od tří hodin ráno, v masně většinou mívali jen slepičí hlavy a pařáty.

Galina se chtěla stát herečkou a po maturitě roku 1948 nastoupila na studia do Divadelního institutu, který se měl zanedlouho přesunout do Leningradu. V té době však těžce onemocněla její matka. Aby Galina mohla zůstat s rodinou, opustila divadelní studia a přihlásila se na pedagogickou školu.

Stalinovu smrt v březnu 1953 prožívala stejně emotivně jako většina Rusů zmanipulovaných propagandou. Nemocné matce o tom raději neřekla, aby se jí nepřitížilo.

Stále věřila v systém

V tomto obtížném období se Galina seznámila se svým budoucím manželem, československým studentem geologie Mirko Vaněčkem. „Kamarádi mě pozvali na studentskou kolej. Zastavila jsem se ve dveřích pokoje a z jedné postele se na mě dívaly modré oči…“ říká Galina a pokračuje:

„A já jsem si poprvé v životě řekla – ano, to je on. Od té doby jsme se vídali každý den a pořád jsme chtěli být spolu.“

Svatba s Mirkem Vaněčkem, 1954. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Jenže Sovětský svaz svým občanům nedovoloval sňatky s cizinci. Galina s Mirkem napsali žádost o výjimku předsedovi prezídia Nejvyššího sovětu Klimentu Vorošilovovi. Vypravili se dokonce až do Moskvy a po mnohahodinové cestě vlakem se dočkali audience v budově Nejvyššího sovětu, kde jim stroze sdělili, že jejich žádost je zamítnuta.

Galina, která bezmezně věřila v sovětský systém, to vnímala jako individuální selhání dotyčného úředníka: „Každá nespravedlnost pro mě byla chybou jednotlivce, ne systému.“

Situace byla o to tíživější, že Mirko se musel na deset let vrátit do Československa, aby si odpracoval svá studia.

Zákon zakazující sňatky s cizinci byl naštěstí brzy poté zrušen a Galina už nyní čelila jen svým vlastním pochybnostem: najednou váhala, zda má opustit svou zemi a svůj národ. V roce 1954 však přece jen odcestovala do Československa.

Češi v obchodech se otáčeli zády

Začátky v nové zemi pro ni nebyly jednoduché, nakonec však našla uplatnění jako vyučující ruštiny na Vysoké škole ruského jazyka a literatury, později na Katedře rusistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Když v Československu konečně zapustila kořeny, přišla rána v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. Galina se rozhodla, že bude chodit od tanku k tanku a bude s nimi mluvit, vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Narážela ale na neporozumění a neochotu jakkoli komunikovat.

Vzápětí po invazi pocítila nevraživost Čechů vůči své osobě. Kdekoli promluvila a uslyšeli její ruský přízvuk, obraceli se k ní zády. Její kolegyni z katedry rusistiky na ulici dokonce poplivali. Jen mezi svými českými přáteli a studenty nacházela psychickou podporu.

V té době stále ještě věřila v socialismus, a dokonce i invazi sovětských vojsk brala jako jakýsi omyl. „Zase jsem si říkala – někdo udělal chybu. Tehdy jsem ještě nedokázala pochopit, že to je chyba systému.“

„Věřila jsem, že naše ruská socialistická vlast nese celému světu štěstí. To se těžko měnilo.“

Na protest proti okupaci se rozhodla vstoupit do Komunistické strany Československa, aby se – stejně jako její matka za války – cítila blíž ohroženému národu. Podala si přihlášku do fakultní organizace FF UK, její kolega, sám člen KSČ, jí to ale rozmluvil: „Galko, tvoje papíry se ztratily. Nehledej je. Moc tě prosím, nehledej je.“

Naznačil, že jako sovětská občanka bude mít při vstupu do KSČ nepříjemnosti. Galina Vaněčková se domnívá, že by ji dokonce mohli násilně deportovat do Sovětského svazu.

Teprve v době normalizace Galina Vaněčková definitivně opustila víru v komunistickou ideologii a věnovala se pátrání po odkazu ruské básnířky Mariny Cvětajevové, která strávila část svého života v Československu.

„Necítím se v Čechách doma, ale v Rusku taky ne,“ říká Galina Vaněčková na závěr rozhovoru s Pamětí národa roku 2020.

Autorka Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.