Havárie v jaderné elektrárně Fukušima v březnu 2011 byla tou poslední kapkou (jakkoli to v případě přílivové vlny tsunami může znít nepatřičně), jež přiměla německou kancléřku Angelu Merkelovou zavelet směrem k „energiewende“.

Tedy k orientaci na obnovitelné zdroje a postupné zavření všech německých jaderných elektráren. Podobná atmosféra logicky zavládla i v Japonsku. Jenže tam se situace necelé čtyři roky po Fukušimě opět výrazně mění.

Konec zelených dotací 

Svědčí o tom i text, který v Lidových novinách (1. 12. 2014) publikoval český podnikatel a vědec žijící v Japonsku Milan Hubáček. Zajímavým doplňkem k němu je pak pohled do Financial Times, kde se na názorových stránkách německou energetickou situací zabývala (ve vydání z 28. 11. 2014) autorka Eva Ladipo.

Podle Hubáčka se v Japonsku „zapovězený atom znovu vrací do hry“. Jak se to stalo? Japonci nejprve začali dotovat malé sluneční elektrárny, kterých po celém Japonsku rychle vznikly desítky tisíc. Jenže letos v dubnu přestal platit státem dotovaný tarif pro výkup energie z obnovitelných zdrojů.

Jasné ekonomické počty

Společnost Kyushu Electric Power přestala přijímat žádosti alternativních výrobců o připojení k síti s argumentem, že nemá technické prostředky na to, aby příliv energie od nových výrobců absorbovala, a nezvládla by ani výkyvy ve výkonu, které výrobu solární elektřiny logicky doprovázejí. Čtyři další elektrárenské společnosti jejího příkladu následovaly.

V Japonsku se též změnila vláda a ta stávající se k jaderné energetice staví o poznání vstřícněji. „Úsilí bylo korunováno tento měsíc, kdy Jóičiró Itó, guvernér Kagošimské prefektury (ostrov Kjúšú), schválil restart prvního z reaktorů jaderné elektrárny Sendai. Že podobný proces bude probíhat i v jiných japonských oblastech, je nabíledni,“ píše Hubáček.

„Ekonomické počty jsou neúprosné. Je zřejmé, že chce-li mít Japonsko produkci konkurenceschopnou, nezbývá mu nic jiného než se k jaderné energetice poslušně vrátit,“ dodává.

Němci jedou za sluncem

Fukušimu ve svém textu připomíná ve Financial Times i Eva Ladipo. Jak píše, Němci stále silněji pociťují, že odklon od jádra bude pořádně drahý. Iracionalitu nové energetické politiky je podle ní těžké nevidět. „V zemi, z níž každé léto odjíždějí miliony turistů za sluncem, se dávají miliardy eur do podpory solární energie. Další miliardy padnou na větrné farmy. Stále více peněz se utápí v projektech v Severním moři,“ píše autorka, jejíž text vzbudil na webové stránce Financial Times značný ohlas i polemiku.

Ladipo připomíná i to, že přenosové soustavy ze severu na jih stále nejsou vybudovány a jejich stavba bude i značným zásahem do krajiny. Nečekanou renesanci navíc zažívají uhelné elektrárny, „které zajišťují elektřinu v době, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká“.

Strach není dobrá politika

A jak Eva Ladipo ve svém textu v FT vidí německou energetickou budoucnost? „Němci brzy sami pochopí, že jednali v návalu emocí. Místo toho, aby energiewende šla proti změnám klimatu, podporuje je. Německo nebude schopno dodržet své cíle pro emise CO2. Ceny elektřiny vzrostou nad všechna očekávání. Spolehlivost dodávek klesne…“

„Strach a obavy nikdy nejsou přátelé moudré politiky,“ podotýká na závěr svého textu ve Financial Times Eva Ladipo.

Dílo projaderné lobby? 

Je tu ovšem jeden problém. Najít o autorce Evě Ladipo detaily k jejímu novinářskému či expertnímu působení v oboru je prakticky nemožné.

Svým textem v FT podle všeho zažila svou publikační premiéru. Mnoho nenapoví ani její web. Osoba tohoto jména není ani na Facebooku, ani na profesní síti LinkedIn, ani na Twitteru. Dohledat není možné ani žádné její články v německém Frankfurte Allgemeine Zeitung, kde měla dříve pracovat.

Jakkoli to nesnižuje zajímavost „jejího“ textu, nelze vyloučit to, že kolegové z prestižních Financial Times otiskli výborně napsaný a dobře vyargumentovaný text podstrčený schopným lobbistou či PR agenturou. Bez zajímavosti není, že německé energetické politiky se má týkat (jak hlásá výše zmíněný web) i chystaná novela, „prvotina Evy Ladipo Die Wende“, jež by měla vyjít v roce 2015.

HlídacíPes.org Evu Ladipo oslovil přes kontaktní formulář na její webové stránce (kde není uveden ani mobilní telefon, ani e-mail, ani žádný jiný kontakt), kde jí sdělil, že s ohledem na výsledky hledání v Googlu, Facebooku a dalších sociálních sítích pravděpodobně neexistuje.

Na odpověď čekáme. Alespoň že Milan Hubáček je skutečný.