Jan Žabka: Humor a karikatura je záminka k diskuzi, ne k sekání hlav
KOMENTÁŘ. Tisíce Francouzů vyšly do ulic: reagovaly tím na vraždu učitele dějepisu, který při přednáškách ukazoval žákům karikatury Mohameda. Nejde zdaleka o první tragický útok v reakci na satiru s tematikou islámského proroka. A nejen Francie musí bojovat o svobodu slova, mezi jejíž nejryzejší formy patří právě náboženská a politická karikatura, jakkoli se to fanatikům zajídá.
Je to něco, co se příčí lidskému chápání: minulý pátek ve Francii útočník setnul hlavu učiteli dějepisu, který nedávno ve výuce ukázal karikatury Mohameda. Šlo tak o další útok, který souvisí s náboženskou satirou publikovanou v týdeníku Charlie Hebdo, ale nejen v něm.
#JeSuisProf
Boj karikaturistů s náboženským fanatismem má už přinejmenším patnáctiletou historii. Už v roce 2005 dánský deník Jyllands-Posten zveřejnil dvanáct karikatur proroka Mohammeda, na něž arabský svět reagoval bojkotem dánského, norského i francouzského zboží (karikatury byly přetištěny i v norských novinách Magazinet, později i ve francouzském či německém tisku), protesty, a dokonce vypálením dánského generálního konzulátu v Bejrútu.
Dvanáct karikaturistů, jejichž kresby původně Jyllands Posten publikoval, muselo žít v utajení a pod policejní ochranou.
O deset let později teroristé zaútočili na redakci Charlie Hebdo, kde zavraždili dvanáct lidí. Týdeník si totiž kromě zveřejnění karikatur z dílny dánské redakce také řadu let sám opakovaně utahoval z islámu.
Redakce Charlie Hebdo od té doby působí z utajeného sídla. Letos v září opět po pěti letech zveřejnila karikatury Mohameda, stejných dvanáct, jež v roce 2005 publikoval zmíněný dánský deník.
Jen o pár dnů později fanatik zaútočil v místech bývalé redakce časopisu: sekáčkem tam zranil dva lidi. Za dalších několik dní Francií otřásl případ zavražděného a dekapitovaného učitele.
Francouzi proti téhle hrůze, která se v jejich zemi děje v reakci na vyjádření svobodných názorů, o víkendu protestovali, odmítají omezování svobody slova i náboženskými fanatiky. Nelze nevidět, že francouzská společnost dlouhodobě čelí snaze narušit stabilitu jednoho z pilířů demokracie: názorovou svobodu, jejíž ryzí formou je i svobodný humor. „Strach nám nenaženete. Nebojíme se vás. Nerozdělíte nás. My jsme Francie,“ reagoval i francouzský premiér Jean Castex.
„Jeden z našich lidí byl zavražděn kvůli tomu, že učil o svobodě projevu, o svobodě věřit nebo nevěřit,“ vyjádřil znechucení prezident Emmanuel Macron s tím, že jde o útok na svobodu slova, za nímž stojí islámský terorismus.
Ještě před páteční vraždou se k obraně svobody slova dokonce spojila více než stovka francouzských médií, včetně těch největších. Podepsaly otevřený dopis iniciovaný redakcí Charlie Hebdo, aby vyjádřili znepokojení nad současnou situací: „Posledních pět let fanatici vraždí ženy a muže v naší zemi kvůli jejich původu nebo názorům. Novináři a karikaturisté byli zavražděni, protože svobodně psali a kreslili.“
Karikatury jako cesta k diskuzi
V této souvislosti je na místě připomenout i francouzskou Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, slova platná i po 231 letech: „Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.“
Ve Francii a obecně v demokratickém světě založeném na názorové svobodě a sekularismu zkrátka nelze připustit, aby se lidé vraždili za jakýkoli humor, tedy ani za ten, který si utahuje z náboženství, jehož fanatickým stoupencům zjevně smysl pro nadsázku, ironii, natož humor nic neříká.
Dobře to vystihují zástupkyně francouzského sdružení Dessinez, Créez, Liberté, jež se zabývá mediálním a občanským vzděláváním: „Můžeme tvořit náboženské karikatury a přitom si zachovat respekt k věřícím. Můžeme se smát smrti, aniž bychom zesměšňovali mrtvé. Můžeme si taky utahovat z rasismu, a tak ho lépe odsoudit.“
Humor má sloužit k rozptýlení společnosti a vést k diskuzi a pluralitě názorů, ne k sekání hlav. Má společnosti a jedincům, kteří v ní žijí, nastavovat ono pověstné zrcadlo, ne vést k vystřílení redakce. My normálně smýšlející to víme, s jakýmikoli fanatiky je nutné si poradit dlouhodobým a kvalitním vzděláním, neústupným humorem, a v případě, že reakcí na humor a vzdělání je bezcitné vraždění, tak i silou. Protože tam už humor končí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
12 komentářů
Nemohu si odpustit historickou připomínku, ona totiž francouzská společnost onu zmíněnou Deklaraci roku 1789 porušila sama ihned v následující desetiletích. Brutálnost období Teororu jak ho nazývají sami, už dosahovala společenské genocidy – a že spousta z těch desítek tisíc obětí právě pro jeho názory, i náboženské,
Tudíž, obhajovat současnou svobodu extrémistických náboženství – s rizikem vraždění a masakrů nevinných lidí“ s odkazem na nutnost dodržovat onu prastarou a jinak neuznávanou Deklaraci, je alibismus, který by si u nás nedovolil žádný politik…
A že vlastně v té Francii, občané neprotestovali, leč pouze manifestovali, a ani páni novináři si to tvrdě nerozdali s vládou, ale sepsali (proboha) jakýchsi „.. otevřený dopis iniciovaný redakcí Charlie Hebdo, aby vyjádřili znepokojení nad současnou situací“? To je spíš tvrdá připomínka pro nás, že zase tak všechno po tém Západě kopírovat slepě nemusime…
Tak navzdory tomu jakobínskému teroru (a víme, že to všechno pak vyústilo v Napoleonovu diktaturu a císařství, a potom zase v restauraci, i když přece jen alespoň trošku konstituční, bourbonské monarchie), je fakt, že to jako jeden z rozhodujících mezníků na cestě k moderní občanské společnosti a moderní demokracii nahlíženo je… Mimochodem, při tom srovnání, netvrdí snad někteří (pro-) komunisté, že i komunismus, navzdory hrůzám bolševické revoluce nebo pak hlavně stalinského teroru, taky opravdu cílil k vytvoření nějaké dokonalejší společnosti…(???)
Na tom bych odpověděl jedním ze zákonů sociologie, že totiž vývoj společnosti probíhá ve spirále (naštěstí jde obvykle jen o šroubovici), tudíž podobné zvraty jsou možné, i v řádu dekád. Jenže tady, jde právě o ty symboly (viz třeba ta zmíněná deklarace 1789. Jde se na ně, třeba i národnostně odkazovat i diskutovat o nich. Jenže těžko se pak podle nich něco vynucuje (třeba ta svobodu extrémistických náboženství,) když lze historicky doložit, že se ta deklarace vlastně ani tak moc nedodržovala. Ostatně, Dreyfusse obvinili a zavřeli taky hlavně proto že to byl Žid.
Tak jistě, že jde o věc symbolu. A když už se to tady odvolává k té konkrétní pasáži té Deklarace, tak asi jasné, že ti, jejichž „projev ruší pořádek stanovený zákonem“, jsou právě ti fanatičtí islamisté…
V tom máte jistě pravdu, jenomže problém je v tom, že na tu Vaší logickou úvahu ve Francii ještě její elity nepřišly. Nebo přesněji, spíše už na to řada z nich přišla, ale současný režim politické korektivity jim brání to říct veřejně a požadovat ze své autority radikální nápravu.. Tím by totiž – ze stejného důvodu společensky zlikvidovali sami sebe…
Je rozdíl, když něco vypovím karikaturou a pak to samé řeknu nebo napíši ?!
Třeba když veřejně prohlásím, že pan Žabka je debil a pak to samé vložím do úst Zeleného Raoula. Je to pane Žabko stejné nebo ne ?
„Humor a karikatura je záminka k diskuzi, ne k sekání hlav“? Jak pro které etnikum, jak Je patrno z reálné události právě z Francie, i z nedávné doby (z 16.10.2020).
Poznámka : Etnický Čečenec, není Rus čečenského původu. Pro české „novináře“ je to ovšem naopak, protože zvolání Allahu akbar, je typicky „ruské“ (zase jen pro české „novináře“).
Jenom s tím „Rusem a Čečencem“… No ale když zrovna ve Francii je běžné, že jsou prostě Francouzi alžírského, marockého (či prostě arabského nebo severoafrického) původu… Když zrovna Francie prakticky neuznává národnostní menšiny – a netýká se to jen muslimů a Afričanů, kteří tam obvykle žijí nanejvýš jen několik hodně málo generací, ale i těch, kteří ve svých regionech žijí už tradičně (jako Baskové, Alsasané, Bretonci…). Teď momentálně si nejsem tak úplně jist, zda si v uplynulých letech až desetiletích v tomhle ohledu náhodou něco nevydobyli Korsičané…
Čistě technická poznámka: Karikatura není konstruktivní kritika, ale výsměch a znamená, že svůj protějšek neberu vážně. A jinak jsem rád, že jsem příslušníkem malého národa a nemusím skládat velké účty. I když s ohledem na Belgii by se dalo říci – neseděl jsem u bohaté tabule. Nejen v případě krajiny platí: Rodiče pozor! Nežijete na úkor svých potomků? Doufám, že dotčené země z té šlamastiky vybřednou se ctí. A že jejich národy si uvědomí, co stojí život pod vedením nenasytných vůdců a pro příště jim nepůjdou tak ochotně na ruku.
Čistě technicky “ Karikatura skutečně není konstruktivní kritika, ale pouze jedna z forem kritiky jako takové. Požadavek aby kritika byla pouze konstruktivní je nesplnitelné reziduum z dob totality.
Můžete mít pravdu v tom, že někomu může nejen karikatura ale zase jakákoliv forma kritiky působit jako výsměch, nebo rovnou urážka – ovšem potom by to měl řešit právně – čili (třeba napřed požádat o omluvu či vysvětlení), a pak to hnát k soudu. Ovšem i potom, jak i ten soud rozhodne (a taky jak rychle) může dát odpověď na ty Vaše další otázky,,,
Po posledních událostech v Nice, Lyonu a výrocích Erdogana nebude žádný průvod představitelů EU s odznaky „je suis Charlie“? Tady je jasně vidět, kam se společenská nálada a reálná politika za těch pár let posunula. Dnes už by paní Merkel „Je suis Charlie“ nepohlásila. A taky většina tehdejších koryfejů mlčí. Strach a obavy z odvety rostou. A dneska ten nový pohled na svobodu slova a karikatury jasně formulovala sama ikona progresivistů, kanadský premiér Justin Trudeau.
Jenom slaboši a hlupáci neunesou karikaturu, nebo satiru. Dříve bylo společenskou zábavou dávat k lepšímu karikatury přátel i známých osobností. Doma máme spoustu karikatur rodinných příslušníků, které maloval rodinný přítel a vůbec se nezlobili, když se jimi společnost bavila. Právě naopak, smáli se s ostatními. Tím se pozná silná osobnost, když se dokáže smát vlastním nedostatkům.
Ten kdo se nedokáže smát sám sobě je trapný ubožák. A domnívat se, že karikatura je urážkou uznávané osobnosti je hloupost. Však satira se u nás už zase nenosí, vzpomeňme na gumáky, jak zvítězili ve volbách socani, gumáci zmizeli.