Pokud by Senát ve středu schválil současného soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona na místo soudce soudu Ústavního, jednalo by se o mimořádné překvapení, po kterém by zůstala jen pachuť nedořešeného problému.

Podle shodného hodnocení několika oslovených senátorů, přítomných před týdnem na slyšení dvou doporučujících senátních výborů, se jednoznačně jednalo o nejméně přesvědčivého ze všech pěti letos zatím schvalovaných kandidátů. Oba výbory jej také v tajném hlasování odmítly podpořit.

A tak je namístě hledat vysvětlení.

Výměnný obchod s nominacemi

Prezident Petr Pavel přišel s novátorskou myšlenkou demokratizovat výběr kandidátů tím, že namísto zákulisních čachrů a prosazování úlisných milců, tak jak je praktikoval jeho předchůdce, osloví vedení justice, soudcovskou unii, advokátní komoru a právnické fakulty, aby kandidáty samy navrhly.

Senát se po poněkud trapné epizodě podlézavosti Miloši Zemanovi teprve učí samostatnosti, což je samozřejmě dobře, a můžeme doufat, že má nejlepší období teprve před sebou.

Z nich pak měl ty nejlepší vybírat prezidentův neformální poradní panel důvěryhodných a uznávaných autorit. Na první pohled jednoduchá demokratizující procedura. Jenomže zjevně nefungovala a úřad prezidenta už ve dvou případech z pěti dostala do nekomfortní pozice.

V této chvíli není důležité, zda šlo ze strany prezidenta o geniální tah, jakýsi průzkum bojem, nebo jen o naivní omyl.

V každém případě tento pokus nečekaně a jasně osvětlil něco mnohem podstatnějšího: systémovou zkorumpovanost justiční nomenklatury a její provázanost s takzvanými „tlustými kapry“ advokacie a politicko-ekonomickou objednávkou.

Podle hodnověrných informací docházelo mezi těmito „korporacemi“ dokonce ke „konzultacím“, na kterých se o kandidátech na místa ústavních soudců „bartrovalo kus za kus“.

A tak se při pokusu odstranit zaběhnutou politickou korupci Miloše Zemana prokázalo, že zkorumpovaný je celý český nomenklaturní systém hledání spravedlnosti. Prezident se pokusil o transparentní výkon své ústavní pravomoci vůči justici a narazil na její netransparentnost.

Obhájci tohoto systému často argumentují tím, že třeba v Polsku a Maďarsku je stav justice ještě mnohem horší a že tedy můžeme být rádi za to, co máme.

Z hlediska nás, spotřebitelů spravedlnosti, je to stejné jako přiznávat zatopené podpalubí, ale tvrdit, že jsme na tom dobře, protože jiné lodě už šly dávno ke dnu.

Velký prezidentův úkol

Po desetiletí se česká „politika“ snažila hledat v justici „své lidi“ a jmenovat je do justičních funkcí. Kdo si dnes vzpomene na ústavní velezradu prezidenta Zemana, který žádal od soudce konkrétní rozsudky výměnou za jeho povýšení?

Josef Baxa to k jeho nelíčenému překvapení odmítl a dokonce zveřejnil. Ale co bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera a jeho upřímný výrok: Když jde o vládu, musí jít spravedlnost stranou…?

Nebo snad expremiér Jiří Paroubek a jeho neméně slavné pojetí práva a advokacie, jejíž nejvyšší kvalitou jsou „kontakty u soudu“? Nejde o nic menšího než o skutečnou nezávislost soudní moci. Tak velký je prezidentův úkol.

Vláda nemá sílu, ale ani vůli tento zásadní strukturální problém řešit. Parlamentní politické strany nezajímá. Je příliš komplikovaný, a pokud má kdo vstup mezi zasvěcené, dá se z něj těžit. A tak z něj těží všichni.

Senát se po poněkud trapné epizodě podlézavosti Miloši Zemanovi teprve učí samostatnosti, což je samozřejmě dobře, a můžeme doufat, že má nejlepší období teprve před sebou. O to důležitější je pro budoucnost státu ona poslední pojistka Ústavního soudu.

Není proto vážnějšího úkolu pro prezidenta než trpělivě a tvrdošíjně prosazovat nezávislost Ústavního soudu na české politice a politických stranách. Měl by proto především v zárodku odmítat byť i jen náznaky, aby konzultoval kandidáty na místa ústavních soudců s jejich představiteli, jak opakovaně navrhoval třeba předseda ústavně právního výboru Senátu Tomáš Goláň.

Podle dvou senátorů ODS se v konzervativní „staré“ frakci jejich strany takto znovu zvažovala i kandidatura poslance Marka Bendy, neboť by prý na Ústavním soudu měl být i někdo se zkušeností z politiky. V kontextu její nesolidnosti je tento nápad možné popsat snad jen rčením o lišce v kurníku.

Mimochodem, pan předseda Goláň na tak významném jednání svého výboru, který velmi zodpovědně zpovídal soudce Pavla Simona, chyběl. Prý nemohl přijít…

Není těžké si vzpomenout, jak před ne tak dávným časem ohnivě bránil Senátu projednávat více než závažné prohřešky Miloše Zemana proti ústavnímu pořádku země.

Havel neuměl komunikovat s lidmi, kterým z jakékoliv důvodu nevěřil. A to v politice prostě nefunguje. Navíc se vyhýbal názorovým střetům a konfrontacím.

Poučení z Václava Havla

Je jenom dobře, že prezident hned na začátku svého mandátu narazil na českou mocenskou realitu a kritiku této realitě poplatných novinářů. Pokud pochopí, že se stal prezidentem propracovaného systému, který využívá rituálů parlamentní demokracie jen k získávání výhod pro zasvěcenou věrchušku, snad pochopí i to, že se při výběru kandidátů na místa ústavních soudců nadále nemůže spoléhat na zavedené právní „korporace“.

Navrhovat Senátu ke schválení na těchto „korporacích“ naprosto nezpochybnitelné právní i osobnostní autority je pouze jeho výsostnou ústavní pravomocí a osobním úkolem – a nemůže proto dovolit už žádné další chyby.

Prezident jako bývalý voják a vojenský velitel sil Severoatlantické aliance vnímá určitě lépe než většina české politické scény všechna bezprecedentní rizika, se kterými se republika a její spojenci budou muset v příštích letech vyrovnávat.

Nahrazení odcházejících soudců Ústavního soudu kvalitními a nezávislými kandidáty se může brzy zdát jako ta nejjednodušší část úsilí o obranu demokracie a ústavního pořádku v České republice.

Petr Pavel je někdy pro svůj neformální styl a otevřenost přirovnáván k Václavu Havlovi. Mohl by se proto poučit z jeho chyb a vyhnout se vyčerpání a obklíčení neproduktivní a užvaněnou českou stranickou „politikou“.

Havel neuměl komunikovat s lidmi, kterým z jakékoliv důvodu nevěřil. A to v politice prostě nefunguje. Navíc se vyhýbal názorovým střetům a konfrontacím. Neuměl ani postavit tým, který by mu zprostředkoval kontakty do politických stran a nacházel spojence.

Nepochopil, že politiku neurčují ideje, ale instituce, kontakty, iniciativa a vyjednávání. Proto, i přes svoji vizionářskou velikost, skončil izolovaný a českou politikou ignorovaný.