KOMENTÁŘ. Československo, blahé paměti, mělo – ne kvůli demokracii, ale vzhledem ke své vrozené národnostní pluralitě – ústavně zakotvený princip zákazu majorizace. Ten si v ideálním světě vlastně automaticky vynucoval diskusi, kompromisy a především hledání společných řešení. Nikdo si po pádu komunistického režimu asi nepřipouštěl, že mohou vzniknout politické strany s výhradním soustředěním a programem etnické odluky, jejichž jediným zájmem bude jakýkoliv kompromis a dohody blokovat.

Jenomže bez dohadování není dohody, a tak netrvalo ani rok, a z toho, co původně bylo jen výkřiky malé menšiny, se na slovenské straně stala mainstreamová „politika“ a „národní program“. Právní puritanismus spolu s nedostatkem představivosti první polistopadové politické garnitury si nedokázaly představit ani omezení komunistické strany, natož etnických politických stran.

Co se stalo, stalo se. Dnes to vypadá, že odmítání jednat a hledat společná řešení se stalo populistickým svatým grálem, kterému postupně propadli téměř všichni lidé z politické branže.

Politika se proměnila v marketingové ohlupování masy s voličským právem, naslouchající jen agresívnímu odmítání hledání jakýchkoliv společných řešení…

Při pohledu na výsledný chaos, neslušnost a bezideovost současné české politické nediskuse se však nelze vyhnout pocitu, že myšlenková chudoba čerstvě postkomunistických národovců jako by z oka vypadla tehdejším prodavačům údajné pravicovosti a ještě údajnějších úspěchů „ekonomických reforem“.

Dnešní populisté jsou jen následovníky polistopadových populistů všech barev. Z možnosti demokracie se v posledních třiceti letech postupně vytratila potřeba právního státu, nezávislých institucí a médií, nepodléhajících moci politicky napojených oligarchů.

Politika se proměnila v marketingové ohlupování masy s voličským právem, naslouchající jen agresívnímu odmítání hledání jakýchkoliv společných řešení v nejlepším zájmu země a státu.

Nobelovka pro Klause?

Je jen nedostatečnou útěchou, že velmi podobnou krizí hodnot a způsobů komunikace věcí veřejných v současnosti prochází i mnohem starší a zkušenější demokracie. Ano, tato „epidemie bolševismu“ v posledních dvaceti letech zachvátila prakticky celý demokratický svět.

Vyznačuje se hlavně přesvědčením, že k dosažení většiny jsou povoleny jakékoliv marketingové triky, propagace radikálních nesmyslů, lži a manipulace. Názory omezující moc jsou označeny za hlavní zdroj potíží, a velmi brzy za nepřátelské a škodlivé pro společnost.

A jako vždy v minulosti se ve znejistělé době objevuje neomylný vůdce – spasitel, obklopený výhradně stále hloupějšími a cyničtějšími přitakávači. Je to nejkratší cesta k diktatuře a násilí, jakou historie poznala.

Z Klause zbyla jen ve světě i doma vysmívaná extrémní proputinovská figurka pověstného zloděje per.

České společnosti, z komunistického režimu ve své většině až drogově závislé na ideologických výkladech čehokoliv, nemohly na začátku devadesátých let neučarovat pseudopravicové řeči o ne-li světovém, tak přinejmenším evropském premianství „naší ekonomické reformy“.

Čeští novináři se tehdy dokonce naivně předháněli v odhadech, kdy tehdejší „pravicový“ premiér Václav Klaus konečně obdrží Nobelovu cenu za ekonomii. Dnes jsou „devadesátky“ po zásluze symbolem prorůstání ekonomiky a politiky s organizovaným zločinem a tehdejší „reforma“ synonymem pro rozkrádání.

Z Klause zbyla jen ve světě i doma vysmívaná extrémní proputinovská figurka pověstného zloděje per. Pozdější „levicová“ alternativa Miloše Zemana jenom převzala korupcí prolezlý systém a prohlásila ho za svůj.

Nová šlechta

Dodnes se přitom najde řada i mladších ekonomů, kteří jsou přesvědčeni, že „odstátnění ekonomiky“ na počátku devadesátých let prostě nešlo udělat jinak. Argumentují podobností procesů a výsledků v ostatních postkomunistických zemích.

Hlásal se trh bez omezení a mezi zasvěcenými insidery potřeba vytvořit rychle a za každou cenu moci oddanou „novou šlechtu“.

Jedině poctivé by ovšem bylo porovnat českou „reformu“ se skutečně promyšlenou a tvrdě řízenou poválečnou ekonomickou reformou v západním Německu, spojovanou se jménem letitého ministra hospodářství a pozdějšího kancléře Spolkové republiky Ludwiga Erharda.

Chybějící kapitál byl získáván ze zisku a jen částečně z půjček Marshallova plánu. Deficit základního kapitálu byl ale nahrazován především osvojováním nejmodernějších technologií a důrazem na výzkum a vývoj. Za pouhých deset let (1950–1960) se export Spolkové republiky zvýšil čtyřiapůlkrát. Hrubý národní produkt vzrostl třikrát.

Už v roce 1950 byl reálný příjem obyvatel vyšší než před válkou. Neexistovalo ovšem české „tunelování“ ani politiky schvalované „půjčky“ domácích bank, mizející v nenávratnu. Fungovaly právní stát a justice, dohlížející na rovné podmínky podnikání.

Nacismem poničené společnosti byl nabídnut nový sjednocující cíl „sociálně tržního hospodářství“. Naopak u nás neexistoval nikdo, kdo by alespoň pro přechodné období nabízel sjednocující ekonomickou vizi.

Hlásal se trh bez omezení a mezi zasvěcenými insidery potřeba vytvořit rychle a za každou cenu moci oddanou „novou šlechtu“. Dnes se jí říká oligarchové. Ti čeští mezitím poznali, že si z politiků mohou udělat jen servisní sluhy, anebo se učí v politice sami hrát. O zbytek se postaraly sociální sítě.

Dnešní Česká republika kromě zahraničních vztahů nezná a nemá politiku jako veřejnou službu. Nemá silné politické strany s jasnou vizí a programem. Konstatovat, že jde o kombinaci dědictví neumětelství polistopadových garnitur, posilované změnou společenské komunikace v důsledku nástupu internetu a sociálních sítí, už nestačí.

Příklad německé, o právní stát opřené poválečné hospodářské a společenské reformy ukazuje, že z jakékoliv krize může pomoci aktivizace zájmu společenství o věci veřejné. Zbytek je otázkou důvěry. Máme však alespoň trochu důvěryhodné politiky, kteří by dokázali spotřebou zlenivělou většinu přesvědčit?