V červnu 1971 Daniel Ellsberg nadřadil pravdu nad lži vydávané za zájem státu a zahodil tím hvězdnou kariéru jednoho z nejuznávanějších analytiků a plánovačů Pentagonu. Novinářům New York Times předal osm tisíc stran přísně tajných dokumentů o válce ve Vietnamu, které vyvrátily všechno, co o ní čtyři američtí prezidenti tvrdili Kongresu i svým občanům. Vyneslo mu to obvinění z řady trestných činů a navrhovaný trest 155 let vězení.

Jeho čin je označován za začátek cesty k ukončení vietnamské války. Jediný člověk donutil zoufalou administrativu prezidenta Richarda Nixona zaútočit soudně na svobodu tisku. Následný spor přinesl asi nejdůležitější rozsudek v dějinách Nejvyššího soudu Spojených států.

S odvoláním na ústavu Spojených států se v něm uvádí: „Tisk má sloužit občanům, ne vládcům. Pravomoc vlády cenzurovat tisk byla zrušena, aby tisk mohl navždy svobodně kontrolovat vládu. Tisk byl ochráněn, aby mohl odhalovat tajemství vlády a informovat občany. Pouze svobodný a neomezený tisk může účinně odhalovat podvody ve vládě.“

Daniel Ellsberg, označený televizní stanicí CNN za „svatého patrona whistleblowerů“, zemřel minulý pátek ve věku 92 let.

Proč Rusko nemůže vyhrát

Jako jeden z nejlepších studentů na Harvardu odjel Ellsberg po skončení univerzity na rok postgraduálního studia v Británii. Jak sám vzpomínal, byl tehdy klasickým naivním studenoválečníkem.

Přihlásil se dobrovolně k námořní pěchotě a jako velitel roty strávil přes rok ve Vietnamu. Tam poprvé na vlastní oči zjistil, že realita je zcela jiná než to, co se oficiálně tvrdí Američanům doma.

„Viděli to všichni, ale nikdo nechtěl přijít o pozici, kolegy a tu partu kolem sebe. Mezi sebou byli otevření, ale navenek jen opakovali oficiální lži,“ uvedl v rozhovoru se CNN. V roce 1964 si ho do svého týmu analytiků vybral ministr obrany Robert McNamara.

„Jsem si jist, že i v dnešní ruské armádě existují stovky důstojníků, kteří vědí, že válku na Ukrajině Rusko nemůže vyhrát, protože Ukrajinci se nikdy nevzdají, stejně jako v naší době Vietnamci.“

O tři roky později se McNamara pokusil přesvědčit prezidenta Johnsona, že válku ve Vietnamu nelze žádným způsobem vyhrát, ale veřejně ve shodě s ním tlačil na eskalaci konfliktu.

„Ve vládě už všichni roky věděli, že tu válku nejde vyhrát. Zahynuly skoro dva miliony Vietnamců a přes padesát pět tisíc našich vojáků. Někdo to musel zastavit,“ vysvětloval Ellsberg, který nedávno prohlásil něco podobného o současném konfliktu na Ukrajině:

„Jsem si jist, že i v dnešní ruské armádě existují stovky důstojníků, kteří vědí, že válku na Ukrajině Rusko nemůže vyhrát, protože Ukrajinci se nikdy nevzdají, stejně jako v naší době Vietnamci.“

Instalatéři ve službách moci

V červnu 1967 ho McNamara zařadil do týmu, který měl pod hlavičkou think tanku RAND Corporation zpracovat podrobnou historii rozhodování americké vlády o vietnamském konfliktu s použitím i těch nejdůvěrnějších dokumentů Pentagonu.

Ellsberg byl šokován zjištěním, že všechny vlády USA, počínaje prezidentem Dwightem Eisenhowerem v padesátých letech, vědomě lhaly zákonodárcům, médiím i občanům o důvodech války a jejím průběhu.

Rozhodl se celou věc zveřejnit. Během několika měsíců zkopíroval po nocích skoro osm tisíc stran těch nejtajnějších podkladových dokumentů. Oslovil nejprve několik senátorů, kteří se vyslovovali proti válce, ale všichni měli strach s tak výbušnými dokumenty vystoupit na veřejnost.

Teprve potom se Ellsberg obrátil na New York Times. V té době už ho hledala FBI, které ho udala matka jeho bývalé ženy.

„Byl jsem v té době hodně naivní a frustrovaný. Věděl jsem, že mě nejspíše zavřou do vězení do konce života, a tak jsem chtěl, aby moje děti, tehdy jim bylo třináct a deset let, věděly, co dělám, a aby se na tom nějakým způsobem podílely. A tak mi syn pomáhal s xeroxem a mladší dcera nůžkami odstříhávala razítka Přísně tajné na každé stránce. Měl jsem za to, že jako nezletilé je nemohou stíhat, a tak jsem to řekl i svojí bývalé ženě. A ta to nesmlčela před svojí matkou.“

Měl štěstí. New York Times zveřejnily první část dokumentů dřív, než ho FBI mohla umlčet. Následovala nejšpinavější epizoda dějin amerického prezidentství.

„Všechny vlády lžou, a nelze proto věřit ničemu z toho, co říkají. Vždy je potřeba každou jejich informaci ověřovat a konfrontovat. Kontrola moci je nejdůležitější část demokracie.“

Prezident Richard Nixon se nejprve pokusil zastavit zveřejňování dokumentů. Proti se postavil Nejvyšší soud a desítky amerických deníků, které převzaly jejich publikování. Rozzuřený Nixon nechal dokonce vytvořit ilegální skupinu „instalatérů“, která se vloupala do kanceláře Ellsbergova psychiatra v domnění, že tam najde kompromitující materiály.

O několik měsíců později se stejní „instalatéři“ vloupali do kanceláří Demokratické strany v komplexu Watergate, kde je zatkla policie. Soud, rozhořčený jednáním exekutivy, smetl všechna obvinění proti Ellsbergovi ze stolu a osvobodil ho.

Richard Nixon navíc udělal neuvěřitelnou chybu. Ve své samolibosti nechával mezi roky 1971 a 1973 tajně nahrávat všechny konverzace a telefonní hovory v klíčových místnostech Bílého domu. Měl za to, že o nich bude rozhodovat jen on sám a že mu jednou poslouží jako podklad pro psaní pamětí.

Jakmile se však při vyšetřování Kongresu přišlo na jejich existenci, rozpoutala se právnická bitva o jejich vydání. Většina z tří tisíc hodin nahrávek musela být vydána.

Posledních tři sta čtyřicet hodin bylo vydáno dokonce až v roce 2013. Obsah dnes už veřejných nahrávek byl pro Nixona zničující, a proto raději odstoupil, aby nemusel projít ponižující procedurou impeachmentu.

Vyloučení ze „slušné společnosti“

Na jedné dochované nahrávce zuřící prezident požaduje, aby byl Ellsberg „totálně zneschopněn“. Anglický termín „incapacitated“ může ovšem také znamenat „znehybněn“ nebo „zneškodněn“.

Jen o chvilku později se na nahrávce mluví o datu 3. května 1972, kdy měl Ellsberg vystoupit s řečí na schodech Kapitolu. Ellsberg i mnozí jiní byli přesvědčeni, že se v té chvíli prezident domáhal fyzické likvidace nepohodlného intelektuála.

V pozdním podzimu roku 1990 probíhal v přestavěné stodole mezi písečnými dunami kolem Wellfleetu ve státě Massachusetts na dohled a doslech od Atlantického oceánu prestižní mezinárodní seminář o psychologii vzpoury a postavení se většině.

Po tři dny seděl v koutě místnosti bělovlasý muž s velkýma inteligentníma očima. Téměř nemluvil, jen poslouchal vyprávění disidentů z nedávno ještě komunistických zemí a jejich diskuze s americkými psychology. Každý večer jsme si, disident s disidentem, povídali o vlastní naivitě, zoufalství osamocenosti, mlčící většině a vyloučení „ze slušné společnosti“ – a také o tom nejasném přesvědčení, „že to mělo cenu“.

Daniel Ellsberg založil Nadaci na obranu svobody tisku a obhajoval whistleblowery všech zemí a generací.

Ve svém posledním rozhovoru, který dal CNN v březnu letošního roku, řekl: „Všechny vlády lžou, a nelze proto věřit ničemu z toho, co říkají. Vždy je potřeba každou jejich informaci ověřovat a konfrontovat. Kontrola moci je nejdůležitější část demokracie.“