Jan Urban: Víc než „Bílá nemoc“ nás ohrožuje vlastní nedůstojnost a to, co sami dopustíme
Vcházíme do času, kdy mnozí z nás umřou. Na prahu své sedmdesátky a při potížích s tlakem a srdcem prý patřím mezi ty nejohroženější. Uvidíme. Nestojí to však za ztrátu důstojnosti. Viděl jsem ve válkách, v nichž zahynuly statisíce lidí, ležet mrtvoly na ulicích. Mrtvé děti, lidi staré i mladé, kteří by žili dál, protože jejich biologický čas ještě nenadešel. U nás tohle nehrozí.
Těch mrtvých, i kdyby se počítali v desetitisících, v poměru k celé populaci nebude moc. Vím, zní to cynicky, ale někteří z nás nejohroženějších prostě dožijí dřív. Hysterie strachu ještě nikdy nic nevyřešila a nikoho nevyléčila. Bílá nemoc, jak v úctě ke Karlu Čapkovi říkáme nepěkně znějícímu Covidu-19, teď, na konci října, překonala počet loňských zemřelých na normální chřipku. Chřipku přitom bereme jako běžnou součást našich životů.
Prizmatem své zkušenosti se dívám na znejistělé české společenství, které poprvé stanulo před skutečnou zkouškou. Před něčím úplně Neznámým, možná dokonce Nezvladatelným a zcela určitě Neokecatelným.
S Bílou nemocí nelze kolaborovat, nejde se k ní konjunkturně přitulit, ani přikrčit, přečkat v závětří a pomlouvat ji v hospodě, tak jako se předchozí generace vyrovnávaly s mnohem smrtelnějšími nákazami nacismu a komunismu.
Pro dnešní dobu je ovšem symptomatické, že ve chvíli, kdy jsou vyhlášena další omezení pohybu a sociálních kontaktů, a kdy od dalšího rána hrozí zavření kadeřnictví a obchodů se spotřebním zbožím, je první masovou reakcí „lidu“ panická nákupní horečka. Jídla ani léků, které potřebujeme k životu i v nejhorších situacích, se přitom omezení nedotknou.
Pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se rozpadají.
Hrdost i ztráta důstojnosti
Chápeme-li tuto situaci jako krizi, podobnou nezastavitelnému přílivu či lavině, pak je z těch, které musíme přijmout a prostě jimi projít. A pak nejvíce ze všeho záleží na tom, jak touto krizí projdeme. Jako lidé i jako společenství.
Pamatuji poslední měsíce války ve středoamerickém Salvadoru na začátku 90. let. Jen chvilku po skončení palby vylezli chlapi na prostřílené střechy a začali je opravovat. Po dvaceti letech bojů přitom věděli, že zítra to může začít znovu.
I z nejchudších chatrčí předměstských barrios ráno vycházely ženy v čistých šatech, a šly shánět práci. Jenom o pár set kilometrů dál v Managui, hlavním městě Nikaraguy, v centru města i po dvaceti letech převládaly stále neodklizené trosky po zemětřesení z roku 1972. Přes ulici se před polorozpadlým domem po celý měsíc odehrávala stejná ranní scéna. Utahané ženy odešly na trh a čtyři muži si sedli na rozvrzané židle – a celý den nedělali nic.
Nikdy nezapomenu na hrdost Sarajevanů, kteří v obklíčeném, ostřelovaném a strádajícím městě bez elektřiny, plynu a s minimálními dávkami potravin, dokázali pořádat koncerty a přednášky. I my máme v Bílé nemoci volbu.
Mluvme o důstojnosti. Cítím kolem sebe nervozitu a narůstající vztek z bezmoci. Hledání viníků a tu více, tu méně emocionální výlevy politiků, utahaných lékařů i normálních lidí. Narůstající nejistotu novinářů. Stejně tak hrdost vzbuzující profesionalitu lidí ve zdravotnictví a zásobování.
Všech, kdo se v době nákazy nemohou a nechtějí izolovat – a pomáhají druhým. To je důstojnost.
A pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se rozpadají.
Krize jako šance na změnu
Voláme na pomoc americké a německé lékaře, předtím čeští politici trapně vítali na letištní ploše komerčně placené dodávky roušek z Číny – a přitom sami každý den dokazujeme, že máme na mnohem, mnohem víc. Kdybychom chtěli, budeme to my, kdo bude pomáhat ostatním. Jen chtít a umět se domluvit.
Prý patřím k nejohroženějším. Ať. Mnohem víc než Bílá nemoc mne – a nejenom v tuto chvíli – ohrožuje nedůstojnost země, která trpí fotbalové bafuňáře, úplatné soudce a státní zástupce, stejně jako politováníhodná stáda spotřebitelských ovcí, okupujících na poslední chvíli supermarkety. Politiky, kteří se takovým zhůvěřilým „voličům“ nedokáží postavit.
Každá krize je ale prý i šancí na změnu. Kéž by to platilo a s Bílou nemocí odešla i desítky let mlčky tolerovaná systémová korupce a nedůstojnost českého státu.
Filosof Jan Patočka v lednu 1977 po konfrontaci se Státní bezpečností napsal: „Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem“.
Chtěl bych se ještě dožít okamžiku, kdy budu na tuto společnost a stát hrdý. Kvůli důstojnosti. Uvidíme.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Záhadná ruská mobilizace: vítězství jako věčný motor války
Konspirátoři všech zemí! Proč si Prahu oblíbili němečtí i rakouští extremisté
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
15 komentářů
1) Pekny moralni apel. Je treba, aby se o tom psalo/mluvilo. Jenze – co dal? Co maji lide delat? Cekat az to Babisovi nandaji pristi podzim? 2) Ruzne zeme se s „Bilou nemoci“ vyrovnavaji ruzne. Kde vladnou populiste, vladne chaos. Kde vladnou normalni lide, nejak se to zvlada. Kam patrime my? Mame vubec jeste nejakou vladu? Nebo tady hospodari AgroFert-i mafie, ktere vytvari medialni obraz placeni lhari – PRchal, Topinka, Braun, Hanc? 3) Vzdycky me rozhodi, jak musime za kazdou cenu vymyslet vlastni cestu. Proc se nerozhlidnem, jak to delaji jinde? Proc kazdy trouba, ktery je tady zrovna u vesla, ma pocit, ze musi objevit Ameriku? Je to tim, ze na vrchol se dostanou jen psychopati, kteri trpi mesiasskym komplexem? Clovek az s odstupem casu pozitivne hodnoti vyjimky – nenapadne „uredniky“, napr. Spidla, Necas, Sobotka. Cest jejich pamatce!
Pan Urban má naprostou pravdu. Důstojnost by měli mít hlavně ti. co nám vládnou . Stydím se za premiéra, který odmítl lékařskou pomoc na požádání jiného státu. Stydím se za prezidenta, který rozšiřuje dezinformace a není schopný povýšit člověka , který se stará o naši státní bezpečnost a neleze Rusku do zadku podle jeho přání. Doufám , že s Prymulou nepadne i Koudelka. Něco za něco. uvidíme.
Zda patří pan Urban do ohrožené skupiny nezáleží na jeho stáří ale jeho buněčné imunitě což by se měl dovědět u svého praktického lékaře, jako každý jiný z nás. Ale asi na to doktor nemá čas a peníze od pojišťovny. Čerpám z dostupných médii?
Vážený pane,
mnohokrát jsem četl články od Jana Urbana se kterými jsem nesouhlasil a to zcela zásadně. Tento článek mne velice potěšil a jste zřejmně první kdo věci pojmenoval pravdivě a správně.Jedině víc takových článků může posunout věci dopředu.
Děkuji Vám A.Hošek
Bez výhrad se připojuji s díkem a velkým hlubokosklonem, pane Urbane. Řekl bych, že tato Vaše bilance by mohla být varováním a základem pro navázání, pokračování někdejší. Zprávy o organizovaném násilí od pp. Kaplana resp. Hejla po 30 letech od pádu KSČ a nástupu: “ ….korupčních na státu parazitujících“ …politických, justičních a regionálních mafií.
Morální základnu a „přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhodů“, které Jan Patočka označil jako nepostradatelné pro „fungování i sebeznamenitěji technicky vybavené společnosti“, ztratili Češi už dávno. Dobře si vzpomínám, že moji rodiče (majitelé několika výrobních firem až do znárodnění), po válce mluvili při různých příležitostecho tom, že válka poničila pracovní i obecnou morálku (na udání byl za „požkozování válečného hospodářství“ otec vyšetřován Němci). Další vývoj tento špatný stav společnosti jen rozvíjel a to trvá dodnes, zdá se dokonce, že se zvýšenou intezitou. Obávám se, že toho, abychom mohli být, nejen Jan Urban, ale i mnozí ostatní mě nevyjímaje, na tuto společnost a stát hrdí kvůli důstojnosti, bez obavy, že to bude vzápětí hrubě zneváženo, toho že se nedočkáme.
A nejspíš ani moje pravnoučata se nedočkají.
Jinak panu Urbanovi je třeba velmi poděkovat, za článek, který vyjadřuje to, co my starší, kteří neztratili paměť cítíme, když si připomeneme to, o co jsme po 40 let usilovali a v co jsme po litopadu před 31 lety, doufali.
Máte pravdu, leč v případě válek, ono se dá nedá zjednodušovat jen na „kdo koho udal“ (protože to hyly i po válce ty nejvíce řešené a medializované případy),. Ve skutečnosti, on ten dlouhodobý strach a beznaděj způsoboval morální otupění ve všem, a pokračoval řadu let po válce.
To jen tedy i k predikci co nás morálně čeká a nemine po této krizi.
Holt někdo je frajer i po sedmdesátce. Někdo je hnida i jako prezident či premiér. Respekt Vám!
Samozřejmě že názory pana Urbana plně kvituji, jenomže problém je v tom co je tam popsáno, leč až do konce. Totiž že skutečně, nejen vláda ale dokonce i společenské elity občany upozorňují a požadují „buďme společně důstojní, buďme zodpovědní, buďme morálně na výši, důvěřujme opatřením, chovejme se zodpovědně mezi sebou“… jenomže a bohužel toto všechno pouze a pouze jenom směrem k aktuální krizi kovidu.. Nikoliv tedy k ničemuž dalšímu, v článku požadovanému .No a když vezmeme do úvahy i současný styl ne-výky /trvající už skoro rok), tak je taky dosti možné, že z těchto ročníků škol žádný kvalitní a morální nástupce profesora Patočky nevzdejte, Leda tak (a to ještě se štěstím) nějaký oficiírský a všeho schopný kádr jako Prymula, ovšem i ten bez potřebných odborných znalostí…
souhlasím
Morálku ovšem mladí lidé nezískávají pouze ve škole, ale především v rodině. Tam je základ všeho. Domnívám se, že často učitelé i v těchto časech vedou žáky a studenty k dopovědnosti a morálce více, než leckteří rodiče.
Problém vidím v tom záměrném vyvolávání hysterie a atmosféry strachu. Infekce COVID totiž prokazatelně probíhá hůř u lidí, kteří jsou v psychickém stresu.
Probíhá ovšem daleko lépe u lidí, kteří se jí dokáží vyhnout. 🙂
Češi začnou cítit důstojnost jen tehdy až se zbaví skupiny parazitu které vysávají tuto zem. Být kolonii s levnou pracovní silou, konzumovat jen nekvalitní potraviny, zadlužit své občany a přitom se jim vysmívat a lhát o účasti ve volbách, k spravedlnosti cesta řádná a kvalitní lékařskou péči jen za úplatu a celkově obecná nálada pod psa. Dokonce i čeština začíná upadat, kde proboha chcete nalézt tu důstojnost v bordelech nebo mezi fet’aky. Prozrádťe kde je místečko kde ten svět je ještě v pořádku??? Jsem cizinka a už nevím kam bych dal šla. Je mi z toho smutně. Uklidnuje mně jen fakt že soudní den se blíží. Asi tak.
Problém je, že tam kde jsme nás dostala právě ta neochota udělat, ale i akceptovat, rozhodnutí které bylo potřeba. Obávám se ale, že krize sebereflexi nepřinese. Nepřátele už si každý zvolil dávno, a spousta lidí má, nebo brzy bude mít, úplně jiné starosti. Těžko filosofovat, když vaše děti nemají co jíst, a umírá vám blízký.
Na covid v Česku zemře tak 14 tisíc lidí do Vánoc (včetně těch, kteří už zemřeli). Pokud zdravotní péče definitivně nezkolabuje. A o důsledcích odkladů zákroků nemluvě.
„Hlavně nemoralizovat !“ A „Každý je nahraditelný !“ To byla nejčastější hesla v letech normalizace. Kam to vedlo, vidíme dnes. Tato hesla se stala mementem té doby. „A když je špína zažraná…“, dlouho se budeme zbavovat těchto zlozvyků . Obávám se, že ani Mr. Proper si s tím neporadí.