KOMENTÁŘ. Palestinský extremismus si ze série devastujících porážek posledních desetiletí v Jordánsku a Libanonu odnesl tři zásadní ponaučení. Jediný možný způsob ozbrojeného boje proti lépe vyzbrojené a vycvičené izraelské armádě je zatáhnout ji do dobývání přelidněné městské zástavby s předem vybudovanou sítí podzemních tunelů, zajišťujících zásobování, spojení a pohyb vlastních úderných týmů.

Druhé ponaučení – dlouhodobá řízená indoktrinace palestinské populace od dětského věku a zneužití náboženství zajišťují dostatečný přísun dobrovolníků, stejně jako odolnost vůči ztrátám životů civilního obyvatelstva.

Třetí ponaučení – pokud Palestinci sami nebudou nepřetržitým provokováním násilí určovat obsah jednání, arabské státy se bez ohledu na ně dohodnou s Izraelem na mírovém soužití.

Vynucená konfrontace s Hamásem

Takto radikální dlouhodobá strategie má ovšem dva nepříjemné důsledky. Nemůže fungovat bez nejbližší možné politické a vojenské spolupráce s Íránem, který je pro většinu arabských zemí přinejmenším nepříjemným mocenským konkurentem.

Extremismus pak nutně posiluje identické reakce protistrany. V dvoustranných konfliktech to platí o to více. Současnou fázi palestinsko-izraelského konfliktu lze proto snadno popsat jako střet extremistických formací obou stran.

Hamás odmítá představu soužití palestinského a izraelského státu jednoduše proto, že už od svého vzniku v roce 1987 chce Izrael zničit. Velmi podobně izraelská extrémní pravice, včetně premiéra Benjamina Netanjahua, odmítá jakoukoliv myšlenku na vznik samostatného palestinského státu.

Vynucená konfrontace s Hamásem, vyprovokovaná nesmyslným říjnovým výpadem do Izraele, teroristickým zavražděním více než dvanácti set civilistů a odvlečením stovek rukojmí do Gazy, tak dala izraelským radikálům volný prostor k uskutečnění i těch nejdivočejších představ o konečné etnické čistce a vyhnání Palestinců z území „biblického Izraele“.

Boje v Gaze, stejně jako oboustranně vykalkulovaná a nesmírně opatrná „konfrontace“ s Iránem, slouží izraelským extremistům jen jako kouřová clona a jako chabé odůvodnění „protiteroristických“ operací na západním břehu Jordánu.

Taktika Gazy naruby

Demokratický Izrael je dnes rukojmím své extrémní pravice, která s podporou zástupců ve vládě dělá to, co fašistický Putinův režim na Ukrajině.

Násilné vyhánění civilního obyvatelstva a obsazování území, pohrdání mezinárodním právem a podepsanými smlouvami bylo od počátku úmyslně provokované židovskými osadnickými bojůvkami s jediným cílem: vyvolat násilnou reakci palestinských ozbrojenců ve větších městech na západním břehu Jordánu a vynutit si tak masívní zásah a stálou přítomnost izraelské armády.

Tato taktika „Gazy naruby“ se dokonale vyplatila. Izraelská armáda prostě nemohla nezasáhnout proti narůstající agresivitě palestinského podzemí.

Vyvolaná a zároveň největší vojenská operace posledních deseti let na západním břehu proběhla minulý týden v uprchlickém táboře Nur al-Shams v severozápadním cípu území západního břehu Jordánu.

Leží na pro Izrael strategicky velmi citlivém místě, ze kterého by bylo možné ostřelovat severojižní dopravní cesty a přetnout Izrael v nejužším místě jeho území. Samotný Nur al-Shams s necelými sedmi tisíci obyvateli leží na okraji šedesátitisícového města Tulkarm.

Tvrdý postup izraelské armády, která v ulicích, kde dopadla povstalce, za trest ničila rozvody elektřiny a rozorávala silnice a kanalizaci, byl proto považován především za vzkaz Tulkarmu, aby bránil svůj klid před nárůstem vlivu Hamásu a dalších ozbrojených formací dřív, než bude pozdě.

Evropská unie a Spojené státy se sice s velkým zpožděním ale přece odhodlaly vystoupit proti nejextrémnějším představitelům násilných izraelských osadnických formací a uvalily na dva z nich a na jimi vedené organizace sankce.

Meir Ettinger, vůdce extremistické osadnické skupiny Hilltop Youth, stejně jako Bentzi Gopstein a jeho organizace Lehava mají blízké kontakty na radikální pravicové formace v izraelské vládě, včetně osobní známosti s ministrem národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvirem.

Oba už měli v minulosti potíže s izraelskými zákony. Ettinger byl dokonce zatčen pro podezření z terorismu. Gopstein se svojí organizací požadují zákaz smíšených manželství a znemožnění asimilace Nežidů v Izraeli. Izraelský ministr obrany Ganz v roce 2022 navrhoval zařadit je na seznam teroristických organizací a izraelský Nejvyšší soud Gopsteinovi dokonce výjimečným rozhodnutím zakázal účast ve volbách.

Mnohem drsnějším vzkazem by byly uvažované americké sankce proti celé zvláštní jednotce izraelské armády, praporu Netzav Yehuda (Navždy Judea). Jeho vojáci pocházejí výlučně z ortodoxních židovských osad na okupovaných územích a aktivně podporují útoky osadníků na palestinský venkov a obsazování pastvin.

Americké vyšetřování je vedeno podle zvláštního zákona zakazujícího dodávky zbraní a výcvik policejním a vojenským jednotkám hrubě porušujícím lidská práva. Bylo zahájeno poté, kdy v roce 2022 vojáci této jednotky zadrželi amerického občana palestinského původu, který v cele zemřel na nedostatek lékařské péče.

Silný vzkaz izraelské vládě

Izraelská krajní pravice reaguje na pouhou možnost uvalení sankcí na „svoji“ jednotku s otevřenou hysterií. Ministr národní bezpečnosti Itamar ben-Gvir navrhl, aby Izrael v takovém případě uvalil jako odvetu sankce na celou Palestinskou samosprávu.

Tyto neobvyklé západní sankce jsou sice bezmocným, ale přece jen prvním silným vzkazem izraelské vládě. Jenomže izraelský premiér Benjamin Netanjahu potřebuje válku s Hamasem pro svoje vlastní přežití v politice a na přání Západu se nemíní ohlížet.

Naděje, že se v nějaké konstelaci může podařit zopakovat scénář z takzvané první libanonské války z roku 1982, kdy tehdejší vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat souhlasil s odchodem svých jednotek z Bejrútu do exilu v Tunisu, aby město uchránil před zničením, je dnes zcela lichá. Hamás nikdy neopustí „svoji“ Gazu a desítky tisíc civilních obětí konfliktu sám provokuje a vítá.

Prostředkování Kataru a Turecka, stejně jako pokusy americké diplomacie, v takovéto situaci selhávají, stejně jako výzvy tureckého prezidenta Erdogana k palestinské jednotě.

Americký prezident Joe Biden stejně jako ministři zahraničních věcí zemí G7 tak mohou jen vyzývat izraelskou vládu, aby nezahajovala další fázi ofenzivy proti poslední enklávě Rafah, kterou v pásmu Gazy drží Hamás, s ohledem na rostoucí počet civilních obětí.

A tak jedinou alespoň trochu pozitivní zprávou je postupný nárůst dodávek humanitární pomoci do pásma Gazy, výstavba námořního terminálu pro otevření její lodní dopravy a dokonce zahájení prací na prvním soukromém projektu druhého námořního terminálu se zapojením palestinských podnikatelů.