KOMENTÁŘ. Nejslavnější český vynálezce všech dob Jára Cimrman byl mistrem malých chybiček, které nakonec každý ze stovek jeho geniálních vynálezů znehodnotily nebo dokonce zničily. Přesně tak skončila i jeho pozůstalost, uložená v truhle objevené skupinou doktora Hedvábného v Liptákově. Jak praví Wikipedie: „Nálož použitá k otevření truhly byla silně předimenzovaná, což způsobilo, že výbuch nezničil jen truhlu, ale také celou chalupu.“

Není asi lepšího přirovnání k probíhajícímu americko-izraelskému útoku proti Íránu. Jistě neexistuje sebemenší pochybnost o nelidskosti a zkorumpovanosti teokraticko-vojenské diktatury, která v Teheránu vládne už čtyřicet sedm let.

Sebemenší náznak občanského nesouhlasu byl bez výjimky potlačen a počet obětí režimu za tu dobu podle mezinárodních lidskoprávních organizací překročil sto tisíc. Zjevná a nesourodá opozice existuje jen v exilu.

Diktatura je jistě oslabena loňskými porážkami svých spojenců v Libanonu, Gaze a Jemenu a nedávným bombardováním jaderných zařízení v Íránu. V prosinci se v zemi rozšířila ekonomická krize, která především v okrajových oblastech zvýšila napětí na hranici otevřené občanské neposlušnosti.

Trumpovo nezodpovědné rozdmýchávání protirežimních demonstrací v Teheránu a opakované přísliby „blížící se pomoci“ a „změny režimu“, nakonec skončily s trapnými vzkazy ve stylu „zabili jsme vedení státu, tak teď velký íránský lide dělej, co umíš“.

Ale bude to stačit k porážce režimu ajatolláhů? A ještě strašidelnější otázka, na kterou nemá nikdo odpověď – co se stane, kdyby režim přece jenom padl?

Poučení z Iráku?

Řekněme hned na začátku, že v historii neexistuje jediný příklad odstranění diktatury výhradně leteckou operací. Bez vojenské okupace – tedy bez „boots on the ground“ (vojenských bot na zemi) – která převezme pro první období centrální moc a sama po čase vybere první vládu – to prostě nejde.

Neexistuje sebemenší náznak, že by Spojené státy a Izrael vůbec o čemkoliv podobném uvažovaly. Navíc nelze zapomenout na sice vojensky skvěle zvládnutou invazi do Iráku v roce 2003, vystřídanou však naprosto nepřipravenou a neschopnou správou Paula Bremera, vršící jednu chybu za druhou.

Krvavé divadlo nepřinese demokracii. Šance na potřební ekonomické reformy se ještě sníží. Přelidněná města, včetně Teheránu, nemají ani dostatek pitné vody.

Spojené státy zde ztratily na mnoho let důvěryhodnost prosazováním nepravd o existenci iráckých zbraní hromadného ničení a posléze i prokázaným mučením vězňů.

Odůvodnění prezidenta Trumpa a premiéra Netanyahu je nedůvěryhodné od samého počátku.

Trumpovo nezodpovědné rozdmýchávání protirežimních demonstrací v Teheránu a opakované přísliby „blížící se pomoci“ a „změny režimu“, nakonec skončily s trapnými vzkazy ve stylu „zabili jsme vedení státu, tak teď velký íránský lide dělej, co umíš“.

Etnické tenze

Americké zpravodajské služby předem varovaly, že íránské vedení má pro případ útoku na vedení státu připravené několikastupňový plán následnictví pro několik desítek (!) nejvyšších vládních a vojenských činitelů.

Představa, že milionové íránské ozbrojené síly a policie s krví na rukou se výměnou za amnestii dohodnou s nejstarším synem posledního íránského šáha Muhammada Rézy Pahlavího, který byl s rodiči v roce 1979 donucen odejít do exilu, se proto v této chvíli zdá být mimo realitu.

Irán je obrovská země s více než devadesáti milióny obyvatel. Kromě Íránců je v zemi řada národnostních menšin, z nichž největší jsou Kurdové, Azerbajdžánci, Balúčové a Arabové. Etnické tenze jsou problémem po desítky let, ale nikdo se neodváží předvídat, zda v současné krizi někdo bude chtít riskovat brutální střet s armádou a Revolučními gardami.

Nebo je opravdu cílem útoků dovést Írán k rozpadu, který by destabilizoval celý region? V tom případě hrozí hned několik přeshraničních konfliktů a překreslování hranic. Takže nejpravděpodobnějším scénářem pro nejbližší budoucnost je, že až se arzenály raket a bomb dostatečně vyprázdní, obě strany ohlásí vítězství a další vyjednávání, jehož se za Teherán zúčastní muž s dlouhou kariérou v Revolučních gardách.

Krvavé divadlo nepřinese demokracii. Šance na potřební ekonomické reformy se ještě sníží. Přelidněná města, včetně Teheránu, nemají ani dostatek pitné vody. Nepokoje budou pokračovat. Jediný, kdo na této válce skutečně vyhraje, je izraelská radikální pravice. Dostala obrovský dárek a emocionální povzbuzení právě před volbami a získala čas na pokračování decimační politiky na Západním břehu a v Gaze.

Donald Trump bude pro svoje příznivce dál lhát a dál ničit ústavní pořádek Spojených států. Jak že to bylo s Cimrmanovou truhlou? „Nálož byla silně předimenzovaná, což způsobilo, že výbuch nezničil jen truhlu, ale také celou chalupu.“