KOMENTÁŘ. V posledních dvaceti letech se v rozvinutých společnostech stále častěji vyskytují nářky nad „neschopností elit naslouchat hlasu lidu“. Odsud prý pramení potíže s reputací Evropské unie a liberální demokracie vůbec či potřeba „vysušit močál a bahno Washingtonu“, hlásaná radikálnější částí pravice ve Spojených státech, stejně jako narativy latinskoamerických „lidových prezidentů“. V Evropě podobná klišé ale shodně používají zmatení pravičáci stejně jako zmatení levičáci. „Lid“ je podle obou bez chyby a „elity“ mu nerozumějí. O co ale jde ve skutečnosti?

Je to stejné, jako když se katolická církev na začátku průmyslové revoluce pokoušela středověkými církevními dogmaty a jazykem vysvětlovat objev parního stroje Božím úradkem.

Svět se jednoduše v posledních desetiletích proměnil natolik, že stará a do značné míry už přežitá ideologická schémata prostě nefungují a mohou budit jen zmatek a konflikty. Budiž tedy řečeno hned na počátku, že omylem je samo současné chápání pojmů elity a lidu.

Historicky se s elitami neoddělitelně spojovala příslušnost k čistě mocenské vrstvě politické moci s reprezentací alespoň předpokládaných hodnot cti a pevné loajality. Jeden z nejznámějších amerických poválečných sociologů H. D. Laswell popsal elitu raději jako malou kvalifikovanou skupinu lidí, která je schopná učit nejen jiné, ale i sama sebe.

Před sto lety si prezident Masaryk stýskal, že k té získané demokracii ještě potřebujeme demokraty. Dnes je kvůli převaze spotřební společnosti a proměně společenské komunikace situace ještě o hodně horší.

Představa, že by se tato myšlenka dala použít k popisu dnešních představitelů české politické vrstvy, bez ohledu na to zda vládní či opoziční, je komická. Úplně stačí k pochopení toho, že problém elit opravdu není výlučně v držení nebo blízkosti moci.

Odloučená elita

Britský ekonom a filozof Walter Bagehot upozorňoval už v polovině devatenáctého století, že ani rozdělení nezávislých mocí v parlamentní demokracii na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní nebude fungovat, pokud nad všemi nebude ještě všechny a všechno propojující „moc důstojná“, kterou viděl v monarchii.

Modernější verzí podobně hodnotově zakotvené demokracie je nedotknutelnost práva a princip právního státu, vyjádřený především rovností před zákonem. O to víc jimi mocipáni nové doby, Donaldem Trumpem počínaje, přes středoevropské blábolivé „vlastence“, až po Vladimíra Putina pohrdají.

Druhým problémem nové doby je, že zájem převažující většiny postmoderního „lidu“ je definován a vymezen jenom hmotnou spotřebou a zábavou. Neobsahuje ani loajalitu ani schopnost učit se hodnotám. Už jenom proto by skutečné elity „důstojné moci“ nikdy nemohly a neměly „naslouchat hlasu lidu“.

Česká elita navíc byla v posledním více než století systematicky decimována a ničena ve všech oblastech života, ve městech i na venkově, v politice, kultuře i v hospodářství.

Česká elita současnosti je příliš nepočetná a nemá prakticky žádný průnik do politiky. Odrůda českých „politiků“ dneška naopak plně souzní s „lidem“ a s jeho požadavky spotřeby a zábavy za každou cenu. Nemůže jinak, protože z lidu pochází a plně mu „naslouchá“. Není českého politika, který by vedl. Zákon a právní stát jsou při uspokojování zájmů takového lidu jen na obtíž.

Před sto lety si prezident Masaryk stýskal, že k té získané demokracii ještě potřebujeme demokraty. Řekněme rovnou, že dnes je kvůli převaze spotřební společnosti a proměně společenské komunikace od televize po sociální sítě situace ještě o hodně horší.

Pokud je jediným tolerovaným zájmem většiny společenství vlastní zábava bez zodpovědnosti za celek a stát, pak není občan, ani společenství. Není rozdíl mezi fotbalovými rowdies a svazovými či klubovými bafuňáři, protože všichni společně fungují jen ve jménu své Zábavy a svého Poslání. Obě skupiny žijí s pocitem nedotknutelnosti vlastního zájmu spotřeby a zábavy.

Nerespektovaný stát s většinou neobčanů, nedotčených pocitem povinnosti vůči propojujícím pozitivním hodnotám společenství, v první historické krizi a zkoušce s největší pravděpodobností zklame. V českém případě hodnoty jako pravda, rovnost před zákonem a vymahatelnost práva už po několik generací fungují jenom na papíře.

V připravované knize autorů Hlídacího psa „Národ sobě – České průšvihy 1989–2024“, která vyjde k výročí 17. listopadu, k tomu uvedeme řadu důkazů.

Obnovení důvěry

Dá se tedy vůbec něco dělat k obnovení voličského volání po právním státě, stejných pravidlech pro všechny a tedy po skutečné parlamentní demokracii? Takový úkol je nad síly samotné politiky, ale jedině tam může změna začít.

Prvním krokem by mělo být obnovení důvěry ve spravedlnost a důstojnost politiky. Už to by bylo nesmírně obtížné, protože by to znamenalo zapomenout na ideologické nálepky levicovosti a pravicovosti.

Důvěru mladé generace v politiku by přitom mohla poměrně rychle obnovit sociální opatření jako novomanželské půjčky, rozvoj sociálního bydlení či projekty typu Nejdřív střecha. To, co by pomohlo prakticky okamžitě motivovat celou společnost, jsou ovšem, bohužel, opatření z říše politických snů.

Snížení počtu placených „politiků“ a na ně navázané byrokracie by, jak ukazuje studie Univerzity Pardubice srovnávající systémy řízení Hradce Králové a Pardubic, na papíře bylo možné. Pardubice s řadou nesmyslných městských částí a násobně početnější byrokracií oproti jednoobvodovému Hradci ztrácejí ročně šedesát milionů korun jenom na přímých nákladech a náklady na jednoho obyvatele mají dvojnásobné.

Nechce se ani pomyslet na úspory, jaké by pro celou republiku přinesla reforma zpackaného krajského řízení.

Politická třída by měla jít příkladem, protože jenom tak může motivovat zpohodlněné neobčany. Samozřejmě se to nestane, protože, jak praví staré přísloví, kapři si přece rybník nevypustí.

Ale dokáže si laskavý čtenář představit šok a reakce společenství, kdyby si politici na deset „reformních“ let dobrovolně zákonem snížili platy na úroveň takzvaného mediánu, tedy „průměrné mzdy“? A kdyby v té době začala skutečně platit rovnost před zákonem?

Ale dosti snů. Minulý pátek ctihodný soudce anglického Vrchního soudu Sir David Andrew Foxton označil jednání úředníků a orgánů výkonné moci České republiky v jednom přes třicet let (!) se táhnoucím obchodním sporu s vlastním občanem za „naprosto odsouzeníhodné“ (v originále „thoroughly reprehensible manner“). Vadí to někomu?