KOMENTÁŘ. Ředitel BIS Michal Koudelka ve vyjádření k třicátému výročí založení české kontrarozvědky prohlásil, že považuje bezpečnostní situaci ve světě za mimořádně vážnou. V jeho neobvykle varovném prohlášení zazněla i věta: „Svět je ve varu a nebezpečně se pohybuje na hraně globálního střetu.“ Téhle věty si, samozřejmě, všimla většina sdělovacích prostředků. A tak trochu zanikla ta část jeho prohlášení, obracející se k domovu: „Není to ale jen o bezpečnostních složkách, ale o uvědomění si každého z nás, že v ohrožení jsme na jedné lodi, v jedné zemi.“

Co kdyby to nakonec znamenalo nějaké osobní riziko nebo, nedej Bože, povinnost? Tři sta sedmdesát tisíc lidí v této zemi považuje za nutné nebo, v lepším případě, zábavné vlastnit střelnou zbraň a uvádí k tomu široký přehled argumentů.

Střelných zbraní v soukromém vlastnictví je už přes jeden milion. Jak to ale přispívá k obranyschopnosti země se stěží třiceti tisícovou armádou a necelými pěti tisícovkami aktivních záloh? Nebo spíš měl ředitel Michal Koudelka při svém varování na mysli populistické putinofily v široké frontě od Václava Klause až po politické automobilisty?

Svět ve varu

Je víc než jisté, že čeští populisté jako Andrej Babiš či Tomio Okamura a všechny jejich klony se za celý svůj život v české pseudopolitice nenaučili, a ani nemohli naučit, nic o způsobech, jak vést zemi ve skutečné krizi. Jsme, ač jistě nechtěně, součástí světa ve varu, před kterým varuje Michal Koudelka.

Zájem země a jejích spojenců i zájem společenství jsou pro současné české politiky až na třetím místě.

Česká stranická politika vyrostla po pádu komunistického režimu na naivní představě, že volební rituály a střídání vlád samy o sobě postupně vychovají zodpovědné, tvrdé a otevřené politiky, demokraty připravené za všech okolností hájit nejlepší zájem země a práva. Namísto nich vyrostli jen otroci průzkumů voličských preferencí, klouzající líbivě pouze po povrchu skutečnosti.

Zájem země a jejích spojenců i zájem společenství jsou pro současné české politiky až na třetím místě. Na prvním je držba moci a na druhém obrana výhod z toho plynoucích.

Většina představitelů vládních či opozičních stran jako by chtěla stát modelem pro monumentální sousoší s názvem „Demokracie bez osobní zodpovědnosti a většinově sdílené morálky je cestou k oligarchii“.

Ještě si můžeme hrát na olympijskou myšlenku a trávit čas u televizních přenosů z Paříže. Je čas dovolených a okurková sezóna zatím může dávat pocit klidu. Ale bouře přichází a loď české politiky ji nemusí vydržet.

Popularita vládní koalice u voličů se blíží nevolitelnosti. Opoziční alternativa je strašlivá, prolhaná a nedůvěryhodná. Voliči jsou otrávení prakticky ze všech herců na scéně.

Ti mladší ztrácejí víru ve „vlastní“ generační Pirátskou stranu, která jako by přebírala od lidovců štafetu „nevzrušivé strany klidu“. Mnozí mladí jsou navíc zhlouplí magií TikToku a sociálních sítí a připraveni hlasovat pro kohokoliv s nejlegračnějším krátkým videem.

Pesimista by v takové situaci asi spráskl ruce a s výkřikem „Z toho se národ udělat nedá!“ by se nejspíš ukryl v lesích. Optimista by naopak mohl poukázat na české sporty s bezkonkurenčně nejkorupčnější pověstí, tedy fotbal a tenis, ze kterých přece, jak všichni vidíme, i tak rostou skvělé sportovní individuality.

Zbývá jen realista, který by se rozhlédl po světě a hledal příklady k následování. A pokud tedy české svobodě ještě zbývá nějaký čas a zodpovědní politici, pak odpovědí na pochyby je tvrdá práce demokratů.

Demokracie žije

Francouzský pravicový prezident Emanuel Macron stejně jako o dva dny před ním levicový britský labourista Keir Starmer dokázali, že parlamentní demokracie je stále ještě tím nejživotnějším, nejpraktičtějším a nejlidštějším systémem řešení společenských problémů a krizí, jaký kdy člověk vymyslel.

Dnes už nový britský premiér Starmer razantně ukončil letité trápení pitoreskních konzervativních vlád a jejich ekonomických a politických proher především tím, že převedl labouristickou stranu blíže většinovým středovým voličům.

Naučil stranu mluvit s lidmi o jejich obavách a pojmenovával stav země jejich slovy. Labouristům pak už jen stačilo čekat a reagovat na nekonečný sled chyb stále zmatenějších konzervativních vlád, znovu a znovu odmítajících přiznat jakékoliv pochybení.

Emanuel Macron se naopak rozhodl pro riskantní tah a před voliče natvrdo postavil jasnou volbu jediné možnosti, jak zabránit populistické krajní pravici v účasti na vládě. Sjednotil širokou koalici na nejmenším společném cíli.

Získal čas a možnost manévrovat v chaosu mezi parlamentní levicí a pravicí. Umění manévrovat a učit spolupráci, neustále komunikovat a vytvářet koalice sdíleného zájmu ve prospěch země. Kéž by tohle někdo u nás uměl.

Pro rozpadlou českou levici, kterou představuje jen polozapomenutá sociální demokracie, nabídl úspěch britských labouristů bezplatnou učebnici dlouhodobé práce s voliči, usilovné dřiny i neideologické komunikace jako cestu zpátky na výsluní.

Není ale vůbec jisté, jestli tam kdy byl a v současné situaci zbyl ještě někdo, kdo by na takovou výzvu slyšel. Nacionalistické a populistické seskupení kolem komerčními televizemi zpropagované paní Kateřiny Konečné už ke skutečné levici počítat nelze.

Vplouváme do neznámých rozbouřených vod. Hrát si na námořníky už nebude stačit. Nebude stačit hrát si na bezbolestnou demokracii a myslet si, že vše vyřeší, když ji „demokraticky“ nahradí vláda lůzy. Jako by Vrbětice nestačily.