Václav Klaus v dubnu 2024 při představení své studie k potřebě systémové změny české ekonomiky. Foto: Jakub Stadler / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Pomocná škola Václava Klause a proč z Čecháčka Čecha neuděláš

Napsal/a Jan Urban 19. listopadu 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Už před mnoha lety říkal jeden z nejlepších českých literátů a zároveň diplomatů dvacátého století Jiří Gruša, že nejbližší okolí Václava Klause připomíná pomocnou školu, ve které se nedostatek znalostí nahrazuje hlasitým přednesem a podlézáním panu pomocnému učiteli.

Gruša znal Klause dlouho a zblízka, nakonec i jako mezinárodně oceňovaný český velvyslanec v Německu a Rakousku, a na pět měsíců i ministr školství v jeho vládě. Říkal, že „Klaus nikdy nevychová politiky“ a z oné pomocné školy VK mu bylo „sarkasticky smutno“.

„Z Čecháčka Čecha neuděláš,“ pravil o lidsky slabých, nemravných a nestatečných, ale o to mocichtivějších „funkcemilcích“. Měl za to, že v českém politickém „heimatfilmu“, který už od 19. století pro emoce odmítá vnímat skutečnost a svět, má tento typ šanci, ale stejně jisté je, že při první krizi selže. Jaká škoda, že se se svým sarkasmem Jiří Gruša nedožil dnešních dnů.

Po Petru Macinkovi, Filipu Turkovi, Karlu Beranovi, Petru Machovi a Františku Matějkovi je Zdeněk Koudelka zatím posledním absolventem pomocné školy VK, který je po volbách tlačen na místa ministrů či politických náměstků.

Tento přítulný konzultant jak Václava Klause tak Miloše Zemana by měl být budoucím náměstkem ministra spravedlnosti.

Nejšpinavější amnestie

Jen málokomu se v české politice podařilo získat tak špatnou pověst jako právě Koudelkovi. Když ho v roce 2012 prezident Klaus navrhl Senátu na místo ústavního soudce, dostal pouhých dvacet devět hlasů. Padesát jich bylo proti.

Před pár dny Koudelka znovu předvedl svoji přítulnost k mocným pozoruhodně nepřesvědčivým textem „Od Bati po Babiše: střet zájmů nemá vylučovat lidi z politiky“ v Mladé frontě Dnes.

Na konci stejného roku pomáhal formulovat proslulý aboliční paragraf amnestijního zákona, určitě nejšpinavější amnestie v moderních českých dějinách. Václav Klaus v ní zamezil vyšetřování nebo souzení všech ekonomických zločinů, tunelování a podvodů polistopadové „privatizace“.

O sedm let později se Koudelku zase Miloš Zeman pokusil vnutit Sněmovně jako zástupce ombudsmana. Dostal pouhých čtrnáct hlasů ze 175 přítomných.

Před pár dny znovu předvedl svoji přítulnost k mocným pozoruhodně nepřesvědčivým textem „Od Bati po Babiše: střet zájmů nemá vylučovat lidi z politiky“ v Mladé frontě Dnes (15. listopadu., str. 12). Srovnávat zvolení Tomáše Bati starostou Zlína v roce 1923 s premiérskou ambicí Andreje Babiše o více než sto let později je opravdu silně demagogická káva.

Už jenom proto, že Baťa ve svém podnikání nikdy ani nezavadil o státní či evropské dotace, bez kterých by Babišův model podnikání ani nemohl existovat.

Nehynoucí „slávu“ si však Zdeněk Koudelka vysloužil v letech 2001–2002, kdy jako tajný poradce ministra zdravotnictví Bohumila Fišera spolu s notorickým korupčníkem a poradcem tehdejšího premiéra Miloše Zemana Miroslavem Šloufem dosáhl zrušení téměř dokončeného vyrovnání státu se společností Diag Human.

Zdeněk Koudelka. Foto: Radim Strachoň / MAFRA / Profimedia

Podle Miroslava Kalouska bylo tehdy možné v průběhu dvou týdnů ukončit spor za omluvu a necelé dvě miliardy korun.

Dvacátého šestého července 2001 však Koudelka napsal coby tajný, leč ministerstvem placený, poradce důvěrný dopis ministru Fišerovi, označený jako „Posudek Diag Human“. Uznal v něm, že spor je prohraný!

Právě proto je ale nutné zdržovat, takže „při využití odvolání nebude rozhodnuto do poslaneckých voleb 2002 a sestavení nové vlády“. Ty ovšem byly až za jedenáct měsíců. Podle hned několika právníků jde o dokonale dokonaný trestný čin, ale koho by to zajímalo, když to bylo „v zájmu státu“.

Takže o nějakých skoro dvacet let později už namísto dvou miliard bude Česká republika muset platit miliard sedmnáct. Zdeněk Koudelka v této kauze fungoval až do roku 2005 v pětijediné roli jako advokát, zvláštní (tajný a placený) poradce ministra, zástupce ministerstva zdravotnictví v mezirezortních jednáních, poslanec Sněmovny a dokonce člen její vyšetřovací komise v kauze Diag Human.

Teď se i s pověstným kabátem z ostudy znovu pokouší o politickou funkci.

Korupční výtah k moci

Pomocná škola VK je prostě sbírkou charakterů, kopírujících ve všem svého učitele. Ten přece už přes třicet let tvrdí, že mu bylo odjakživa jasné, že komunistický režim padne.

Nevadí, že Klausovy knihy nikdo nečte. Snad jen komické Zápisky z cest, kde se čtenáři dostává informací, jak kde foukalo, kde plaval, jak je divné, když zámořské lodi mají mezinárodní posádky a, samozřejmě, že měl vždycky a ve všem pravdu.

Hrozně rád by zapomněl, že jako prominent komunistického Prognostického ústavu pouhých pět dní před brutálním rozehnáním studentské demonstrace na Národní třídě v rakouské televizi ÖRF varoval před příliš rychlými reformami a nepředvídatelnou neviditelnou rukou trhu.

Vřele doporučujeme ke zhlédnutí:

A kdyby komunistický režim nepadl, dál by se krčil a spolupracoval.

Z nepochopitelné vůle Václava Havla se však stal součástí vyjednávání a formování prvních polistopadových vlád, a od té doby si už vedl jen svou. Postavil si politickou stranu coby korupční výtah k moci a bohatství pro loajální vyvolené, coby nenáhodný počátek oligarchizace české společnosti a ekonomiky.

Dnes nad ní sociologové lomí rukama. Dodnes ale tvrdí, že privatizace státního majetku byla famózním úspěchem. Nikdy nepřizná, že ji zpackal. Privatizovat se muselo, ale kdokoliv jiný, kdo by nadřadil spravedlnost a zákon nad vytváření mafiánských seskupení a bezzákonnost, by zemi prospěl stonásobně více.

To ovšem v pomocné škole není důležité. Tam vědí, že je potřeba říkat cokoliv, ale hlavně hodně nahlas a velmi často. A tak podle Wikipedie takový Václav Klaus napsal zatím sto čtrnáct knih – sedmdesát jednu v tištěné podobě a čtyřicet tři elektronické.

Je to více než dvojnásobek děl podobně pilného fabulátora, jakým byl Alois Jirásek. Nevadí, že Klausovy knihy nikdo nečte. Tedy, snad jen jeho komické vícedílné Zápisky z cest, kde se čtenáři dostává státnicky dávkovaných informací, jak kde foukalo, kde plaval, jak je divné, když zámořské lodi mají mezinárodní posádky a, samozřejmě, že měl vždycky a ve všem pravdu.

On i absolventi jeho pomocné školy do puntíku potvrzují platnost slavného axiómu Jiřího Gruši: „Z Čecháčka Čecha neuděláš.“


Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)