Havel na Hrad! Fotografie z demonstrace studentů 19. prosince 1989. Foto: AFP / Lubomír Kotek / Profimedia

Jan Urban: Neslušná hloupost většiny české společnosti s komunismem nezmizela

Napsal/a Jan Urban 17. listopadu 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Tento text byl původně připomínkou výjimečného a statečného filosofa Ladislava Hejdánka, který už dávno před listopadem 1989 varoval, že neslušná hloupost většiny české společnosti nezmizí s odstraněním komunistického režimu. Měli jsme ho víc poslouchat…

K pochopení všech našich polistopadových omylů a naivity třeba pomůže další Hejdánkův, ještě mnohem starší, citát: „O pravdě se nehlasuje. Hlasuje-li se přece, může se dobře stát, že pravda prohraje, rozhodují-li o ní násilníci, cynici nebo nevzdělanci, kteří sami pravdu nerespektují.“

Jak nádherně aktuální, píše Jan Urban. Stále aktuální je i jeho text k 17. listopadu, který na HlídacíPes.org vyšel už před dvěma lety, níže jej připomínáme.


I letos se státní svátek 17. listopadu připomene tradičně rozpačitým způsobem: příběhy o něžné revoluci a údajném konci komunismu. Bude to zase dojemné. Budou se zase zapalovat svíčky, pořádat besedy a koncerty.

Televize budou ukazovat stokrát odehrané záběry demonstrací, pár pamětníků zavzpomíná, a na závěr se stejně jako vždycky připomene údajné vyvrcholení údajné revoluce záběry ze Španělského sálu, kde se 29. prosince, pouhých čtyřicet dva dnů po studentské demonstraci 17. listopadu, stal disident Václav Havel z vůle komunistických poslanců prezidentem. A tím prý revoluce zvítězila. Krásný příběh…

Divné vítězství demokracie

Jeden z nejodvážnějších a nejmoudřejších českých filosofů dvacátého století Ladislav Hejdánek varoval už o rok dříve, že historickou nedospělost české společnosti nemůže odstranit pouhá porážka komunistické diktatury:

„Ve všech oborech a ve všech složkách společenského života jsme zavaleni amatérismem a diletantismem… Nedemokraté nejsou jen v KSČ, ale i jinde ve společnosti.“

A jen o pár let později konstatoval: „Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany.“

Třicet šest let po listopadu 1989 nemá česká společnost společný hodnotový jmenovatel a její většina – nespokojena se současností – brblá, rezignuje, nebo se upíná k nekritizovatelným mýtům a iracionálním představám.

Podle posledních průzkumů voličských preferencí dává v součtu více než 45 procent lidí přednost populistickým nebo otevřeně antidemokratickým politickým seskupením. Dalších skoro 20 procent neví, proč a koho volit.

Třicet šest let po „vítězství demokracie“ více než polovina voličů demokracii nevěří? Trochu sebevražedná forma politické gramotnosti. Divné „vítězství“.

Ladislav Hejdánek měl jednoduše pravdu. Třicet let po jeho varování je Česká republika považována za „nemocného muže Evropy“. A to, čemu se říká „demokratická politika“, je pouhou mnohohlavou kopií komunistického režimu z minulosti – tedy systému zajišťování výhod a beztrestnosti pro vládnoucí kastu.
Pokud by o tom měl někdo pochybnosti, stačí si přečíst starší text o korupci tehdejší vládnoucí strany ANO a srovnat si to se současnými kauzami ODS v Praze, Brně či Olomouci. Prý to vyřeší volby. Nevyřeší.

Pár estébáků se samopaly

Asi nejvíc to připomíná slavný výrok někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina z tiskové konference v srpnu roku 1993: „Chtěli jsem to udělat co nejlíp, a dopadlo to jako vždycky.“

Listopad 1989 začal jako rebelie zoufalých a naštvaných lidí, kteří uvěřili zprávě o tom, že při útoku komunistické policie na studentskou demonstraci v Praze byl zabit student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd.

Nikdo nečekal tak masivní reakci. Váhání přestárlého vedení KSČ dalo překvapivě efektivní improvizaci Občanského fóra klíčových osmačtyřicet hodin náskoku.

Na začátku by bývalo stačilo pár estébáků se samopaly. Potom už ale nebylo možné zastavit statisícové demonstrace a tak komunisté raději utekli od moci.

Ještě pořád to mohla být revoluce. Kdybychom chápali, že svoboda je poznaná povinnost. Že svoboda určitě nejsou dostihy o moc, vliv a peníze na úkor celku. Že poznaná povinnost měla od první minuty znamenat službu zemi. A že svoboda v tomto pojetí je především sebeomezující etickou kategorií. Ale na to v listopadu 1989 slyšel jen málokdo. Bylo to, bohužel, vidět už po několika dnech.

Volba Václava Havla prezidentem zničila poslední šance na skutečnou revoluci. Delegitimizovala Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu. Revoluce spáchala sebevraždu.

Tři dny po zvolení souhlasil nový prezident s návrhem premiéra Mariána Čalfy na tajné převedení zhruba tisíce důstojníků vojenské kontrarozvědky z takzvané III. správy Státní bezpečnosti pod armádu. Vyhnuli se tím všem prověrkám.

Naopak – ještě v roce 2002 někteří z nich vydávali osvědčení o prověrkách Národního bezpečnostního úřadu. A teprve v roce 2004 musely opustit službu čtyři stovky jejich kolegů z ofenzívní vojenské rozvědky. Mnozí z nich byli tichými účastníky privatizace klíčových odvětví státního hospodářství.

Pokud víme, nikdo z OF a VPN o této nejpodivnější operaci „něžné revoluce“ nesměl vědět. Václav Havel ji nikdy nevysvětlil. Marián Čalfa se k ní i po letech odmítá vracet.

Podivní ministři vnitra a obrany – oba agenti Vojenské kontrarozvědky – jsou už dávno po smrti. Třeba to byla jen nevyprovokovaná chyba. Nebo cena za nenásilné předání moci. Nevíme. A asi nikdy už vědět nebudeme.

Nová moc jen obsadila místa dřívější komunistické nomenklatury. Dnes už je to jedno. Jsme o více než třicet let starší a žijeme v úplně novém světě.

Je se k čemu vracet

Bohužel stále platí hejdánkovské postesknutí nad naivní vírou v samospasitelný kolotoč voleb. „Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany.“ Co jsme dělali těch třicet šest let?

Sedmnáctý listopad je státním svátkem, který stále hledá obsah. Přitom je k čemu se vracet.

Svoboda je etickou kategorií. Proto obhajoba respektu k lidským právům sjednocovala a vychovávala ke společné zodpovědnosti lidi nejrůznějších politických názorů. Přesně to dnes chybí nejvíce.


Autor byl signatářem Charty 77, spoluzakladatelem Občanského fóra, které vedl v prvních svobodných volbách v červnu 1990. Z politiky odešel den po vyhraných volbách a nikdy se do ní nevrátil.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)