KOMENTÁŘ. V roce 2019 prosadil tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek zřízení takzvaných Garančních rad pro dohled nad fungováním klíčových uměleckých institucí, jako jsou Národní divadlo a Národní galerie. Inspirací mu byla návštěva Francie a modelu řízení slavného Centre Pompidou.

Smyslem rad bylo dodat odbornou uměleckou a uměnovědnou kompetenci rozhodování státních úřadů o kulturních institucích a bránit jejich politizaci.

Když na konci roku 2020 vláda přijala usnesení o založení nové státní příspěvkové organizace Památník ticha v nádraží Praha-Bubny, vyjednal se zakladateli obecně prospěšné společnosti, která osm let toto unikátní centrum paměti provozovala, vytvoření stejné Garanční rady i pro novou organizaci.

Garanční rada měla zaručovat obsahovou nezávislost a věrnost původnímu projektu paměti o likvidaci pražských Židů a tichu o našem zapomínání.

Brzy po nástupu nové vlády ministr kultury postupně odvolal všechny svoje zástupce v Garanční radě a Zaorálkův demokratizační koncept potichu potlačil. Formálně však zůstalo vše při starém a Garanční rada, tedy její polovina, jmenovaná Památníkem, funguje dodnes – jen ji ministerstvo přestalo vnímat jako partnera.

Pár měsíců po zahájení nového konceptu ministerstvo navíc poslalo do Památníku ticha kontrolu vlastního odboru interního auditu. Měla prověřit hospodaření prvních čtyř měsíců společného projektu. Trvala také čtyři měsíce a několik dalších týdnů zabralo vysvětlování rozsáhlé zprávy o zjištěných nedostatcích – v převážné většině již dávno napravených.

Dalších dvanáct měsíců probíhala ministerstvem vyvolaná kontrola finančního úřadu. Po roce a půl zdržení všech prací přišel konečně verdikt, že celé šetření skončilo bez nálezu! Přitom na internetu dohledatelné protokoly Odboru interního auditu a kontroly ministerstva kultury trvají v průměru deset až čtrnáct dní i u podstatně větších organizací, jako je třeba Národní filmový archiv. Proč tady čtyři měsíce?

Dalším pozoruhodným krokem ministerstva bylo jednostranné rozhodnutí zřídit zvláštní Pracovní skupinu, která měla zpracovat stanovisko k obsahu budoucího Památníku ticha. Její práce trvala také téměř rok a půl, a kromě zkrácení existujícího více než sto padesáti stránkového námětu na desetinu přinesla řadu nápadů, nepoužitelných v tehdejší fázi přípravy.

Co se to vlastně děje?

Po celou dobu Památník ticha nemohl čerpat další finanční prostředky, které mezitím vláda Petra Fialy na projekt určila. Musel pokračovat a s pouhými čtyřmi zaměstnanci – namísto plánovaných dvanácti až patnácti – provozovat rozběhnutý rozsáhlý program výstav, besed a vzpomínkových akcí a ještě dotahovat projektovou dokumentaci a přípravu rekonstrukce nádraží Praha-Bubny.

Ve stejné době probíhala navíc na Odboru investic ministerstva kultury celková rekonstrukce zodpovědného Odboru výstavby, což přinášelo jen další a další zdržení a byrokratickou zátěž.

Byla všechna tato zbytečná zdržení ze strany ministerstva pouhým opomenutím, byrokratickou ekvilibristikou, anebo vědomou sabotáží? Nic přece nebránilo ministerstvu posadit v prvním týdnu do Památníku ticha jednoho svého ekonomického odborníka a pomáhat za chodu. Tak se přece chovají partneři ve společných projektech.

Ministerstvo kultury se minulý měsíc naopak rozhodlo převzít celý projekt pod svou kontrolu pod zjevně nekorektní záminkou, že ředitel památníku Pavel Štingl ztratil ministrovu důvěru, protože připravovaná rekonstrukce se ještě nerozběhla.

Když Hlídací pes jako první upozornil na značné pochybnosti, jaké vzbudilo jednání ministerstva a jeho vysvětlování, reagoval za ministerstvo vrchní ředitel sekce kulturního dědictví Vlastislav Ouroda.

Tvrdí, že přes veškerou „podpůrnou snahu“ ministerstva i Národního muzea – které ministerstvo Památníku ticha velmi nezvyklou změnou zakládací listiny vnutilo jako dohledovou instituci – „nebyla vypsána ani zakázka na administrátora veřejné zakázky, která je nutným předpokladem pro vypsání výběrového řízení na zhotovitele stavby. Právě to, že rekonstrukce nádraží nebyla ještě vůbec zahájena, protože bez výše uvedených kroků prostě být zahájena ani nemůže, bylo důvodem, proč se ministr kultury rozhodl vypsat výběrové řízení na ředitele/ku Památníku ticha“. (zvýraznění vrchní ředitel sekce kulturního dědictví MK Vlastislav Ouroda)

Hlídací pes má přitom k dispozici korespondenci mezi Památníkem ticha a ministerstvem kultury, ze které vyplývá, že zpráva o dokončení výběru administrátora veřejných zakázek dorazila na ministerstvo třetího června, sedmnáctého stejného měsíce ministerstvo vyzvalo k doplnění, které přišlo datovou schránkou zpět dne dvacátého osmého června. A podobně je to i dalšími „fakty“, které uvedl vrchní ředitel Ouroda. Tak co se to tedy děje?

Bez „lidí paměti“ se vládne snáz

Ministr kultury Martin Baxa měl dlouho pověst uvážlivého politika, dávajícího vždy přednost jednání a dohodám před vyvoláváním konfliktů. Chtělo by se věřit, že se stal jenom obětí neúplných informací a drobných naschválů podřízených.

Ministerstvo kultury je pro jakéhokoliv ministra labyrintem byrokratických pojistek vlastní kůže, moloch s dvaceti pěti odbory a dvěma samostatnými odděleními. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu z loňského roku pod názvem „Peněžní prostředky státu určené na kulturní aktivity z rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury“ dopadla pro ministerstvo špatně. Kromě jiného konstatovala těžkopádnou byrokratičnost a duplicitu v posuzování projektů a uvedla: „Počet každoročně podpořených projektů se dlouhodobě významně nemění. Počet zaměstnanců, kteří podporu kulturních aktivit administrovali, se však oproti roku 2018 zvýšil o dvě třetiny“.

Údaj NKÚ trochu nekoresponduje s tvrzením vrchního ředitele Ourody, který ve svém textu tvrdí, že „Ministerstvo kultury nemohlo vzhledem ke stavu státního rozpočtu v posledních letech navyšovat počty pracovníků resortu, tedy nemohlo rozšířit počet zaměstnanců Památníku ticha“.

A tak by se dalo pokračovat. Je to zbytečné. Tak snad jen připomenout, že celý uspěchaný skandál vypukl v okamžiku, kdy si už zoufalý ředitel Památníku ticha Pavel Štingl dovolil navrhnout převést rekonstrukci památníku pod resort dopravy, který přestavuje přilehlou rozsáhlou plochu budoucího nádraží. A jednal o tom předběžně s ministrem Kupkou při setkání na lidické tryzně patnáctého června letošního roku. Dnes to už ministerstvo kultury představuje jako vlastní nápad.

Názor ať si udělají čtenáři sami. Ministerstvo kultury jistě může s pomocí podobných nepravd a byrokratických naschválů zestátnit – nebo přesněji postátnit – celý projekt Památníku ticha. Ministr Martin Baxa dokonce může být ještě chvíli přesvědčen, že dělá správnou věc a zachraňuje Památník ticha tím, že ho předá do rukou „odborníků“ svého ministerstva.

Ani více než pět set podpisů umělců, pamětníků a veřejně činných občanů pod protestní peticí ho nemusí přesvědčit. Nepřesvědčí ho ani to, že se premiér s některými protestujícími umělci sešel a pokusil se zprostředkovat smír. Jediné české joint venture mezi soukromou iniciativou „lidí paměti“ a státní správou, připomínající mlčení o osudu padesáti tisíc pražských Židů, skončí. Obsahovalo velkou naději a ta odejde s ním. Bez „lidí paměti“ se určitě vládne snáz. Jenže oni, podobni třiceti šesti biblickým spravedlivým, jsou svědomím doby.

Dnes už tak slavnou „Bránu nenávratna“ sochaře Aleše Veselého před nádražím Praha-Bubny totiž  nevymyslel a nezrealizoval žádný investiční odbor žádného ministerstva.