Smrt nejbohatšího Čecha při pádu helikoptéry na výletě ve vysokých horách Aljašky přetvořila česká média okamžitě v navyklou sladkobolnou story úspěchu talentovaného chlapce z lidu a předčasného konce jeho, rozuměj našeho, snu. Desítky článků a pořadů, naplněných vzpomínkami insiderů, politiků a analytiků. Ale o tom asi sentiment je a – a čas od času – snad i má být. Mediální kellneriáda však prozrazuje mnohem víc o české společnosti než o zesnulém Petru Kellnerovi.

Se vzpomínkou se připomněl vděčně i bývalý prezident Václav Klaus, na náklady Kellnerova impéria nadosmrti ubytovaný i se svým intelektuálně bezvýznamným „institutem“ v luxusní vile na pražské Hanspaulce.

Stávající prezident Miloš Zeman, s oblibou využívající prvotřídních leteckých služeb stejné skupiny, se dokonce rozhodl Petra Kellnera posmrtně obdarovat nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem Bílého lva. Vděčnosti jistě není nikdy dost.

Skvěle připravený lobbing

Není sebemenších pochyb o nevšedních podnikatelských schopnostech Petra Kellnera, které ho nakonec dovedly mezi dolarové miliardáře. Stejně tak ale nelze neříci, že stejně nadprůměrná byla ve skromných počátcích jeho kariéry schopnost bezezbytku využít úplatnosti české politiky a bezskrupulóznosti privatizace divokých devadesátých let.

Dušan Tříska, kdysi agent Státní bezpečnosti, náměstek Václava Klause na ministerstvu financí, považovaný střídavě za „jednoho z otců privatizace“ nebo její pověřený „řídící orgán“, chránící výhradně zájmy vyvolených, kdysi prohlásil, že chtěl, aby privatizace „vygenerovala alespoň deset hrdinů kapitalistické práce“. „Dravec“, jak sám Kellnera popsal, mezi ně podle něj patřil.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Ekonom Pavel Kohout, sám bývalý zaměstnanec PPF, správně připomíná, že Petr Kellner byl u mnoha „obchodů s politickým pozadím“, dodejme, že i těch nejskandálnějších – Česká pojišťovna, První městská banka Praha, ekologická superzakázka, Sazka… Česká pojišťovna dodnes státu nezaplatila ani korunu z dohodnutých čtyř set milionů korun příspěvku do fondu na rozvoj malého a středního podnikání.

Asi nejkontroverznější Kellnerův krok byl jeho skvěle připravený a provedený lobbing za přijetí zákona o vytěsňování drobných akcionářů. Desetitisíce DIKů, dědiců kuponové privatizace, kvůli této čistě účelové zákonné normě přišly o svoje akcie a vklady. „To je ohavnost, která ve vyspělém světě nemá obdoby a pro niž neexistuje omluva“ – napsal už v roce 2011 ekonom Pavel Kohout.

Petr Kellner od začátku dokonale pochopil, že bez „politické podpory“ nemůže být úspěšný. V nemorální džungli české politiky našel okamžitě dodatek „ochránců“, které později dokázal přerůst a ovládnout. Z chráněnce se stal ochráncem, a je těžké mu to vyčítat. Třískův „hrdina kapitalistické práce“ na český způsob.

Jeho život i kariéra jsou jen dobrou ilustrací dějin „české cesty“ po roce 1989. Stejně jako příběh z druhé strany spektra.

Neschopnost leštit kliky

V době, kdy neznámý Petr Kellner běhal po Praze v kraťasech a prodával kopírky, začal v České republice podnikat i světově uznávaný byznysmen. Krátce předtím byl čtyři roky po sobě vyhlášen nejlepším světovým prodejcem globální firmy Johnson and Johnson. Měl unikátní projekt, skvělou reputaci protřelého obchodníka, globální kontakty ve svém oboru, i rozjetou prosperující firmu s pobočkami v šestnácti zemích.

Naivně předpokládal, že to bude stačit i tady. Na rozdíl od českých „hrdinů kapitalistické práce“ ale neuměl leštit kliky a vytvářet společenstva vzájemné podpory.

Na ministerstvo, které rozhodovalo, nejprve přišli dva páni, údajně z tajné služby, s varováním. Začaly chodit anonymní dopisy a nezkušeným novinářům se do rukou dostávaly exkluzivní (nikdy neověřované a nepotvrzené) informace o jeho nesolidnosti. Během několika málo měsíců jeho český byznys zkrachoval a jeho mezinárodní reputace i obchod byly v troskách.

„Někdo“ z něj udělal odstrašující příklad pro všechny, kdo by se mohl domnívat, že v České republice je dovoleno dělat byznys bez ochránců a pravidel „hrdinů kapitalistické práce“. Jejich „ochránci“ využili naivitu a lenost nezralých médií a udělali z něj všemi dodnes nenáviděný symbol pirátského kapitalismu. Mezitím jeho obor potichu a s pomocí nejvyšších pater české politiky zprivatizovali „podnikatelé“, blízcí předlistopadové armádě a vojenské kontrarozvědce. Před pár lety prodali svůj byznys za pár desítek miliard korun a odešli do zaslouženého důchodu.

Na jménech nezáleží. Ten člověk dosud žije a vede i po třiceti letech svoji při s českým státem o nahrazení škody a omluvu za zničení pověsti. Pět kol domácí arbitráže i pravomocné rozsudky zahraničních soudů mu daly za pravdu už před pár lety.

Lidé, vystupující ve sporu jménem českého státu, to ignorují, i když jenom úroky z přisouzené částky přesahují milion a tři sta tisíc korun denně. Zatím mohou být v klidu. Nic špatného na tom nevidí ani Nejvyšší kontrolní úřad, parlament, nebo policie, která před pár týdny odložila i podané trestní oznámení. Během několika týdnů navíc skončí mnohem dražší mezinárodní obchodní arbitráž ve stejné věci.

Překvapení pro mezinárodní tribunál

Není samozřejmě jisté, jak dopadne. Ale přinejmenším donutila český stát předložit dosud utajované dokumenty. Mezinárodní tribunál si s překvapením četl dochovanou korespondenci jistého českého ministerstva s nabídkou úplatku desítek milionů korun pro podvodně vybrané české „rozhodce“ ještě předtím, než měli v kauze rozhodovat. A s ještě větším překvapením zjistil, že o této korupci již desetiletí vědí všichni, včetně policie a státního zastupitelství.

Mezinárodní arbitráž projednávala i opakované zneužití policie, zpravodajských služeb a soudů proti tomu, kdo si na stát stěžoval, a třeba i písemné poznámky o přípravě podvodů v tomto sporu, projednávaných v kanceláři a za přítomnosti českého premiéra.

Klíčový svědek státu, vypovídající pod přísahou, se nechal chytit při lži, když mezinárodnímu tribunálu tvrdil, že ten dokument vidí poprvé v životě, protože jinak by takhle zjevné korupční jednání musel okamžitě oznámit protikorupční policii. Stačilo předložit jím podepsanou výpověď před americkým soudem z doby před deseti lety, ve které stejný dokument, který údajně nikdy neviděl, podrobně rozebíral a zlehčoval…

Kletba zpracovaného „hlasu lidu“ se nikdy nezačne zajímat o pravdu a fakta. Lenost a strach českých novinářů, kteří se asi nikdy neodváží „mluvit pravdu proti proudu“ dokoná zbytek. Petr Kellner dostane Řád Bílého lva. Ten druhý už navždy pro české „vlastence a národovce“ zůstane jen „mezinárodním dobrodruhem“ s nejhorší pověstí.