KOMENTÁŘ. Jednou to přijít muselo. Listopadové rozhodnutí Ústavního soudu (II. ÚS 2241/24) ve věci stěžovatelky, bývalé političky a předlistopadové disidentky Evy Vorlíčkové by ve slušné a demokratické společnosti muselo způsobit otřes. Postup policie, státního zastupitelství a celé soustavy české justice od obvodního až po Nejvyšší soud byl ústavními soudci detailně popsán a shledán od počátku protiprávním. Podíleli se na tom konkrétní státní zástupci, policisté i soudci.

Pokud se ovšem čtenář domnívá, že české orgány činné v trestním řízení nebo snad justice začnou odvolávat a trestat viníky otevřené šikany a pronásledování odvážné ženy, která se jako radní na pražském magistrátu odvážila po roce 2010 postavit korupční mafii a vysloužila si proto devítileté trestní stíhání, bude zklamán. Do těchto kast nedotknutelných právo ještě nedosahuje.

Senát ÚS, složený z předsedy Jana Svatoně, Davida Uhlíře a Pavla Šámala, ale justici a ministerstvu spravedlnosti uložil pro ně hodně nepříjemnou povinnost – za svoje selhání zaplatit odškodnění, skutečně odpovídající nezákonné hluboké devastaci osobního i profesionálního života nespravedlivě stíhaného člověka.

Za to podle Ústavního soudu musí stát bez výmluv nést plnou zodpovědnost. A zaplatit tedy odškodnění v řádu ne desetitisíců, ale milionů korun.

Šlo o kvalifikovaný pokus o justiční zločin. Soudce Sotolář se ve veřejném soudním jednání pokusil výrokem dokončit intriku policie a státního zastupitelství vůči nevinným tak, že falšoval protokoly o výslechu svědků v jejich opak.

Skandální jednání

Dovolme si ocitovat odůvodnění: „Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí. A mohlo by být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná. Stát tedy nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady.“

Ústavní soud svým výrokem také potvrdil všechna zjištění HlídacíPes.org, který o skandálním jednání policistů, státních zástupců i soudců v tomto případě čtenáře informoval už od roku 2015.

Výrok soudců Jana Svatoně, Davida Uhlíře a Pavla Šámala je třeba vnímat s hlubokou úctou, protože asi vůbec poprvé obsahuje přiznání viny státu a nevyhnutelnost povinnosti jejího odčinění. Je jen škoda, že neobsahuje z pohledu občana to nejdůležitější, otevření otázky osobní zodpovědnosti představitelů státu za porušení jeho ústavou garantovaných práv.

Jednotliví „vyšetřovatelé“ policie, státní zástupci a soudci nemohli nejednat proti zákonu a Ústavou zaručeným právům bez vzájemné domluvy a souhry. Jejich nadřízení z prokázaných protiústavních a nezákonných kroků svých podřízených nevyvodili odpovídající zodpovědnost.

Všechny kontrolní mechanismy soustavy ministerstva spravedlnosti, justice, státního zastupitelství i policie zcela selhaly.

Šlo o kvalifikovaný pokus o justiční zločin. Připomeňme, co se stalo. Soudce Sotolář se ve veřejném soudním jednání pokusil výrokem dokončit intriku policie a státního zastupitelství vůči nevinným tak, že falšoval protokoly o výslechu svědků v jejich opak.

Odvolací soud tedy rozsudek zrušil a uložil nápravu. Zdálo by se, že v té chvíli bylo spiknutí odhaleno. Soudce Sotolář přesto znovu provedl stejné falšované důkazy a opět obžalované odsoudil.

Pro koho a v čím zájmu se dělo tohle velkorysé justiční spiknutí k odsouzení nevinných? Kde se vzala ta bohorovnost soudce, který falšoval písemně i zvukově zachycené protokoly jako nejhloupější bílý kůň, a když se proti tomu ohrazovala obžalovaná inženýrka Vorlíčková, kterou dokonce podpořil odvolací soud, ještě jednou to bez obav zopakoval?

Co dělalo Vrchní státní zastupitelství, které si léta dělá mediální obraz bojovníka s korupcí? Pokud státní zástupce nevěděl, že soudce falšuje důkazy, za co bere plat? A když už se o podvodných falzech soudce dozvěděl, jak to, že jej na místě neobvinil ze zneužití pravomoci úřední osoby? Ne, naopak povstal a žádal opakované odsouzení nespravedlivě stíhaných. Nelze se zbavit dojmu, že Vrchní státní zastupitelství bylo součástí prokázaného spiknutí. 

Co horšího může soudce udělat, než falšovat důkazy proti obžalovaným? Co horšího může udělat zástupce státu v kriminálním procesu, než pomáhat prosazovat falšované důkazy? Pokud se to všechno odbude pouze bezbolestným kárným opatřením soudci a státnímu zástupci se nestane vůbec nic, pak nelze čekat nic než otevření bazaru s justičními podvody a korupcí. Ale určitě nečekejme právní stát.

Viníci bez trestu

Vyšetřovatel protikorupční policie Gejza Rakaš nebyl nikdy potrestán a za hanebnou manipulaci se nikdy neomluvil. Státní zástupkyně Dagmar Máchová si celou kauzu vymyslela a manipulovala s důkazy. Nikdy za to nebyla potrestána.

Vrchní státní zastupitelství v tomto případě nenašlo žádné pochybení, přestože parlamentní vyšetřovací komise na Dagmar Máchovou podala dobře vyargumentované trestní oznámení. Ta se ovšem cítila natolik bezpečně, že dokonce podala žalobu na dva novináře (včetně autora tohoto textu), kteří poukazovali na protiprávnost jejího postupu.

Později byla přece jenom stíhána a zatím nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu v kauze Bereta. Podvodný „znalec“ Vítězslav Hálek s policií příliš úzce spolupracující společnosti Česká znalecká, přišel o možnost podávat znalecká zjištění v oboru „ekonomika“ až v březnu 2024 pouze kvůli neschopnosti vyhovět formálním požadavkům nového zákona o znalcích.

Namísto, aby jmenovaní představitelé ochrany práva a státu byli pro výstrahu všem ostatním okamžitě potrestáni za konkrétní přečiny proti Ústavě a zákonům, nestalo se nic.

Vedení pražského městského soudu, které z případu odvolalo původního, losem přiděleného zákonného soudce Nováka a přidělilo ho „spolupracujícímu“ soudci Alexandru Sotolářovi, nebylo nikdy a nijak postiženo.

Soudce Sotolář, usvědčený z účelového falšování přepisu magnetofonových záznamů soudních jednání v neprospěch obžalované Evy Vorlíčkové, namísto aby byl s ostudou navždy vysvlečen ze soudcovského taláru a vyhnán z justice, přišel pouze o vedení trestního senátu a dál na pražském městském soudu pracuje jako soudce.

Gangstersko-policejní stát

Namísto, aby jmenovaní představitelé ochrany práva a státu byli pro výstrahu všem ostatním okamžitě potrestáni za konkrétní přečiny proti Ústavě a zákonům, nestalo se nic. Český stát se nejen v tomto případu chová jako štít a ochránce zločinu vyvolených a posluhujících.

Ne nadarmo nazval právník Aleš Rozehnal svou kapitolu o pětatřiceti letech polistopadové české spravedlnosti v poslední knize, vydané HlídacíPes.org, „Gangstersko-policejní stát“.

Existuje přitom už před mnoha sty lety odzkoušená metoda neodvolatelně a celoživotně propojující zodpovědnost nadřízeného za jakýkoliv prohřešek a porušení zákona všech podřízených, které osobně jmenoval do funkce.

Pravda, to, co fungovalo v raně středověké císařské Číně, by u českých politiků nejspíš velmi rychle narazilo. Jejich většina totiž vnímá tu část ochránců práva a ústavnosti, která umí „naslouchat a poslouchat“, jako pojišťovnu vlastní beztrestnosti.

A dokud skutečně ctihodní a úctyhodní soudci jako pánové Svatoň, Uhlíř a Šámal budou v justici onou pověstnou bílou vránou, může si občan o nezávislé důvěryhodné justici a rovnosti před zákonem jenom nechat zdát.