KOMENTÁŘ. Kniha „Národ sobě – české průšvihy 1989–2024“ autorů HlídacíhoPes.org je velkým úspěchem. Řada našich čtenářů nás vyzvala, abychom se u příležitosti osmdesátého výročí konce druhé světové války podobně kritickým způsobem podívali i na období takzvané Třetí republiky. Tak provokativní nápad nemohl zůstat neoslyšen. Dodnes totiž o této době přežívá až příliš mnoho lží a mýtů. A kniha tak už brzy půjde do tisku.

Při hledání dokumentů k nové publikaci byla nalezena i fotografie, která může dramaticky proměnit pohled na okolnosti masové vraždy dvou set šedesáti sedmi slovenských karpatských Němců v noci na 19. června 1945.

Jejich vrahy byli vojáci československé armády, příslušníci 4. divize, kteří se zvláštním vlakovým transportem č. 2059 přesouvali z Prahy do nového místa určení na Slovensko. Šesti jednotkám, převáženým v tomto transportu, velel štábní kapitán Eugen Surovčík.

8. května 1945 mezi Přerovem a Prostějovem, vlevo štábní kapitán Eugen Surovčík, vpravo brigádní generál Oldřich Španiel, od 16. září 1944 velitel vojenské kanceláře prezidenta republiky. Brigádě a 1. československému údernému praporu velel pouze jako výpomoc mezi 16. 4.a 31. 5. Zdroj: VÚA–VHU, se svolením VÚA–VHU

Převratný objev

Objevitelem fotografie ve Vojenském ústředním archivu je Petr Sehnálek z Oddělení společenských věd Muzea Komenského v Přerově.

Fotografie zachytila Eugena Surovčíka den po konci války, tedy 9. května 1945, jako velitele prvního úderného praporu společně s jeho nadřízeným velitelem 1. brigády, brigádním generálem Oldřichem Španielem. Blíže neurčené místo poblíž Prostějova nebylo pro náš výzkum důležité, ale osobní známost obou důstojníků nám až dosud nebyla známá.

Generál Španiel byl totiž od září 1944 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta Edvarda Beneše v Londýně. Byl zkušeným vojenským diplomatem a v klíčovém závěru války byl pro prezidentovy plány nepostradatelný.

Beneš pochopil, že pokud ho Moskva a tamní vedení KSČ nepodpoří, bude ohrožena celá jeho cesta do Prahy jako staronového prezidenta. Ustoupil jim proto ve všem. Rozpustil ministerstvo obrany, které mu sloužilo po celou dobu války, a generála Sergěje Ingra, který byl v jeho čele, po trapných obezličkách 5. dubna 1945 odvolal a poslal na zdravotní dovolenou.

Bylo pro něj životně nutné, aby mu Sověti ponechali alespoň přednostu jeho vojenské kanceláře Oldřicha Španiela.

Aby to bylo možné, musely se s ním sovětské orgány a Gottwaldova skupina blíže seznámit. 19. dubna byl proto na poslední týdny války jmenován velitelem 1. samostatné pěší brigády na Slovensku, aby v bojích prokázal svoji loajalitu vůči novým pánům.

Jako velitel se osvědčil a spolu se sovětskými poradci vedl agresivní útočné operace od Malé Fatry až po Holešov přesně podle sovětských příruček – i s trestaneckými jednotkami na čele každého útoku. Osvědčil se, a proto se už 25. května, tedy po pěti týdnech, mohl vrátit k funkci přednosty Vojenské kanceláře prezidenta.

Velká část důstojníků 1. brigády měla podstatně bohatší a drsnější bojové zkušenosti než jejich dočasný velitel. Přišla totiž po prověrkách NKVD a o něco později i československého Obranného zpravodajství z bývalé armády fašistického Slovenského štátu.

Sám Eugen Surovčík přešel na konci roku 1938 jako instruktor tělesné přípravy z československé armády k Hlinkově gardě. Za války se zúčastnil bojů proti sovětské armádě na Kavkaze a kromě dvou slovenských vyznamenání za statečnost v boji obdržel i německý Železný kříž.

Po vyléčení zranění se znovu objevil jako velitel povstaleckého praporu Diamant během Slovenském národním povstání a po jeho porážce se podle svých slov skrýval pod cizí identitou až do příchodu sovětské armády.

„Dobrý Němec je mrtvý Němec“

Nově objevená fotografie je pro náš příběh významná hned ze dvou důvodů. Prokazuje osobní blízkost obou velitelů a dokazuje, že poslední dny války strávili v bezprostřední blízkosti Horních Moštěnic. Museli tedy dobře znát podmínky v okolí tamního nádraží, kde o šest týdnů později, v noci na 19. června, Surovčíkovi muži na táhlém kopci nad nádražím postříleli velkou skupinu civilistů, včetně více než sedmdesáti dětí.

Generál Španiel patřil s nepochybným vědomím Edvarda Beneše, vedle ministra obrany Ludvíka Svobody a několika málo klíčových velitelů vojenských oblastí vytvořených na území republiky koncem května k úzké skupině nejvyšších velitelů armády, obeznámených s plány na násilné „odněmčení“ celého území republiky.

Jejich cílem bylo dosáhnout ještě před spojeneckou konferencí v Postupimi v červenci vyhnání civilního německého obyvatelstva ze všech měst a co největší počet Němců přehnat přes hranice do sovětské okupační zóny. Zbytek měl být soustřeďován ve stovkách „koncentračních táborů“, jejichž mapa i s tímto pojmenováním se dochovala.

Generál Španiel byl z celé skupiny jediný, kdo se v roce 1947 při výpovědi před vyšetřovací komisí parlamentu přiznal, že osobně udílel rozkazy důstojníkům Obranného zpravodajství, aby v Postoloprtech a Žatci zabíjeli co největší množství německých civilistů.

Potvrdil tak výpověď vykonavatele rozkazu, důstojníka OBZ Jána Čupky, který citoval jeho ústní rozkaz z konce května takto: „Pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. Čím méně jich půjde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“

Byla to tedy jen náhoda, že velitelem jednotek z vlaku č. 2059 byl Španielův nedávný podřízený Eugen Surovčík? Důstojník, který jako bývalý fašista musel poslouchat jakékoli rozkazy svých nových pánů? A proč jeho transport jel o dvě stě kilometrů delší trasou než transport č. 3 s velitelstvím divize, který vyjížděl z Prahy ve stejný den?

A proč zastavil v nepravděpodobném místě na celých třicet pět hodin? Nebo ještě někdo věří tomu, že pět hodin trvající střelbu se dvěma velkými ohni osvětleného svahu pár set metrů od vlaku Eugen Surovčík a nikdo ze stovek vojáků transportu neslyšel ani neviděl?

Oldřich Španiel, na rozdíl prakticky od všech vysokých důstojníků z londýnského vládního exilu, neskončil po komunistickém převratu ve vězení, ani po roce 1948 v emigraci. V říjnu 1945 byl povýšen a do roku 1948 byl zástupcem velitele první vojenské oblasti. Do konce roku 1949 byl velitelem Vojenského historického ústavu v Praze. Zemřel jako penzista v roce 1963.

Eugen Surovčík byl povýšen na podplukovníka. Až do roku 1964 byl informátorem Státní bezpečnosti.

Zemřel v roce 1970. Historik Pavel Kreisinger z olomoucké univerzity o něm v roce 2024 publikoval práci nazvanou příznačně „Pplk. Eugen Surovčík – zločinec, násilník, povstalec“.

Více se dozvíte v nové publikaci HlídacíhoPes.org, která vyjde začátkem května.