KOMENTÁŘ. V roce 2022 nám napsala: „Vzpomněla jsem si na slovenskou báseň s větou váš deň už zapadol. Zkrátka já už do této doby nepatřím. Ani demonstrovat už nemůžu. Jen jsem upletla šálu v ukrajinských barvách pro Ukrajinku, která teď žije u mé přítelkyně v Německu.“ Paní Wilma Abeles Iggersová byla prostě obdivuhodná žena. Zemřela letos, dvacátého čtvrtého února, necelý měsíc před svými 104. narozeninami. Byla to, kromě všeho jiného v jejím úctyhodně bohatém životě, i nejstarší pravidelnou čtenářkou HlídacíPes.org.

Narodila se v roce 1921 jako Wilma Abelesová v Horšovském Týně. Její otec Karel patřil k nejúspěšnějším zemědělským podnikatelům v kraji. Celá rozvětvená židovská rodina mluvila německy i česky a rozhodně podporovala myšlenku nadnárodního Československa. Malá Vilma chodila do německé školky, ale na základní školu už jezdila do nejbližší české školy v Domažlicích.

„Vědomosti, se kterými jsem vyrostla, mám z domažlického gymnázia. Republika nám byla líčena jako ideální a já jsem se s ní úplně ztotožňovala. Prezidenta Masaryka jsem viděla, a stále vidím, jako ideálního člověka.“ Připadalo jí to prý normální. Jenomže pak se v Německu dostal k moci nacismus a Adolf Hitler.

Tři následující roky trvalo, než Karel Abeles přesvědčil všechny z rozsáhlého příbuzenstva, že není na co čekat. Rodina postupně prodala všechen svůj majetek a těsně po Mnichovu v roce 1938 odjelo třicet devět členů rodiny Abelesových a jejich příbuzných do Kanady. Zachránili si život, ale domů se už nikdy nesměli vrátit. Další z milionů středoevropských tragédií dvacátého století, ale jeden z menšího počtu s alespoň částečně šťastným koncem.

Nemůžu myslet na nic jiného…

Její první email přišel do redakce prvního listopadu 2020: „Četla jsem váš článek o Československu, a už nemůžu myslet na nic jiného.“ Začala mimořádně zajímavá a lidská korespondence s neobyčejně pozoruhodnou a vskutku československou osobností. Jen letmý pohled na internet přinesl první obrovské překvapení.

Celý život jsem se snažila informovat o Československu a potom i o České republice. Mnoho věcí mi vadilo, ovšem odsun Němců, nacionalismus, klesající intelektuální úroveň a nakonec i postoj vůči uprchlíkům.

Ta tehdy skoro stoletá žena byla citována ve vědeckých publikacích v řadě zemí. Paní Wilma totiž byla uznávanou historičkou a literární vědkyní. Její práce o Jaroslavu Seifertovi nebo Karlu Krausovi byly přeloženy do několika jazyků, stejně jako její knihy Die Juden in Böhmen und Mähren. Ein historisches Lesebuch (1986) a Women of Prague. Ethnic Diversity and Cultural Change from the Eighteenth Century to the Present (1995).

Při studiu na chicagské univerzitě se seznámila s židovským emigrantem z Hamburku Georgem Iggersem a brzy se vzali. Po dokončení studia se stali aktivisty rodícího se hnutí za občanská práva a zrovnoprávnění černochů.

Odjeli na jih Spojených států a celá padesátá léta tito dva mladí běloši a Židé navíc provokovali jižanské tradicionalisty a rasisty tím, že učili na několika historicky prvních černošských vysokých školách, včetně slavné Philander Smith College v Little Rock, v Arkansasu a několika dalších univerzitách.

V šedesátých letech dvacátého století už byli známí jako aktivisté hnutí za občanská práva a proti válce ve Vietnamu. A nikdy se Wilma v duchu nepřestávala vracet na začátek, do Horšovského Týna a do Československa.

Po pěti letech se odmlčela

Oba se s manželem pokoušeli pronikat bariérami a izolací studené války a železné opony. Organizovali studijní výměny a cestovali i do komunistických zemí, do Polska, Maďarska i Číny. Paní Wilma se snažila o navázání spolupráce s československými historiky a v sedmdesátých a osmdesátých letech i s těmi v disentu.

Zároveň se stále pídila po dalších informacích z československých dějin a snažila se porozumět politickému vývoji v Evropě a u nás. Ještě před necelým rokem jsme ji na její přání propojili s historikem Pavlem Kosatíkem, aby se mohla dozvědět víc.

Psala o tom skromně: „Celý život jsem se snažila informovat o Československu a potom i o České republice. Mnoho věcí mi vadilo, ovšem odsun Němců, nacionalismus, klesající intelektuální úroveň a nakonec i postoj vůči uprchlíkům.“ Těžko se tomu divit, když sama byla z unikátní uprchlické židovské rodiny, jejíchž všech třicet devět členů zachránila jen emigrace do Kanady.

Po roce 1989 jí rodný Horšovský Týn udělil čestné občanství a v roce 2004 jí český ministr zahraničních věcí předal ocenění Gratias agit za její „aktivní přínos česko-německému porozumění a její práci pro zlepšení česko-německo-židovských vztahů“.

Osud vzpomínek, které společně s manželem napsali na přelomu tisíciletí, je doopravdy tak nějak středoevropský. Poprvé vyšly v roce 2002 v Německu. Český překlad vyšel o tři roky později a anglicky kniha vyšla nakonec v roce 2006. A protože to bylo dobré čtení, v roce 2008 kniha vyšla v Číně a v roce 2011 i ve Španělsku.

Paní Wilma, jak jsme jí říkali, se po téměř pěti letech vzájemné korespondence navždy odmlčela. I když se pohybovala už jenom s chodítkem a hodně špatně slyšela, sledovala pozorně a se znepokojením vše, co se ve světě dělo, včetně situace ve Spojených státech.

Zároveň se stále pídila po dalších informacích z československých dějin a snažila se porozumět politickému vývoji v Evropě a u nás. Ještě před necelým rokem jsme ji na její přání propojili s historikem Pavlem Kosatíkem, aby se mohla dozvědět víc.

Kdykoli psala, zmiňovala se o návštěvách, které za ní přicházely, nikdy se nenudila. Žila plný, užitečný a dobrý život. Chtělo by se napsat i dlouhý, ale v jejím případě ne dost na to, aby odcházela s pocitem, že už se víc dozvědět nemůže.