KOMENTÁŘ. Zajímavý rozhovor kolegy Roberta Břešťana s antropologem Západočeské univerzity v Plzni Petrem Kupkou (s titulkem „Z boje proti korupci se stal dobrý byznys. Vládnutí vykládá jako zločinné spolčení“) znovu potvrdil nedostatečnou schopnost a možnosti českých politických věd uchopit a pochopit v celé šíři složitost problémů proměny české společnosti a její „politiky“ po roce 1989.

Pokud si za předmět zkoumání vezmu vztah korupce a politické moci v České republice po roce 1989, pak by bylo metodologickou povinností popsat a analyzovat všechny zúčastněné systémy a projevy, a nejenom některé.

Omezit se na mediální pokrytí zcela nereprezentativního souboru pouze čtyř korupčních skandálů české vládní „politiky“ a nezahrnout do takového výzkumu politické strany v jejich vývoji, stejně jako opomenout justici a orgány činné v trestním řízení, je proto zásadním metodologickým opomenutím, které do velké míry znehodnocuje jakýkoliv podobný výzkum.

Korupce jako součást politiky

Hlavní české politické strany prvních dvaceti let ODS a ČSSD se prakticky od samého počátku formovaly s cílem získat rozhodovací kontrolu nad procesem privatizace obrovského státního majetku.

Populismus, jak prokázaly už dějiny dvacátého století, se dokázal prosadit vždy jen v podmínkách nefunkční demokracie, neschopné zajistit pocit spravedlnosti a rovnosti před zákonem.

Nešlo tedy o vznik klasických politických formací, organizovaných kolem programových cílů, definovaných s ohledem na zamýšlený celospolečenský prospěch.

Vedení obou zmíněných stran od první chvíle ovládly skupiny, které politickou moc potřebovaly k prosazení svých ekonomických zájmů – tedy s čistě nepolitickou agendou. Jako zjevný důkaz může posloužit fenomén takzvaného „bankovního socialismu“ devadesátých let, ve kterém státní banky po doporučení členů vedení vládní ODS poskytovaly nezajištěné úvěry pro privatizační projekty spřátelených osob.

Tyto úvěry nikdy nebyly splaceny a několik set miliard nedobytných pohledávek se tiše ztratilo ve státní Konsolidační agentuře. „Politika“ té doby vědomě bránila jakékoliv snaze o nadřazování zákona a jeho institucí nad otevřeně korupční postupy politicky a mediálně nedotknutelné „ekonomické reformy“.

Zemanovo vedení ČSSD se tomu velmi rychle přizpůsobilo. Do této doby patří i opakovaná decimace protikorupčních útvarů policie – občas, jako tomu bylo v případě tria František Mrázek – Miroslav Šlouf – Miloš Zeman, na přímou objednávku kriminálního podsvětí.

Korupce tedy v prostředí české politiky byla od počátku její konstitutivní součástí a politické strany a jimi vytvářený parlamentní systém jejími aktivními podílníky.

V postkomunistickém prostředí je proto prakticky nemožné a metodologicky pochybné korupci a politiku od sebe oddělovat.

Jiné příčiny populismu

Zde a jenom zde je příčina a základ českého politického populismu, jako reakce na nedůvěryhodnost domácí verze postkomunistické parlamentní politiky a zdánlivé nemožnosti využít instituce a možnosti demokratického právního systému se politické korupci postavit.

Představa, že mediální upozorňování na konkrétní případy a protesty proti korupci by mohly být příčinou populismu, je nesmysl.

Petr Kupka zcela správně popsal jako výsledek už více než třicetileté cesty českou „kolektivní paměť, která se dívá na nedávné dějiny jako na plné intrik, sbližování politické a ekonomické moci, zkaženosti politiky“.

Naopak zcela mylně to připisuje vlivu „protikorupčního diskurzu“, který podle něj „stojí v základech českého populismu“ a který kolektivní paměť „vytváří a podporuje“.

Ano, popis korupční reality se stal postupně veřejným narativem. Jediným hlavním důvodem však byla neexistence právního státu, který by trváním na zákonnosti a vyšetřováním případů korupce zásadou „padni komu padni“ mohl snadno zabránit frustraci občanů a posilování populismu.

Populismus, jak prokázaly už dějiny dvacátého století, se dokázal prosadit vždy jen v podmínkách nefunkční demokracie, neschopné zajistit pocit spravedlnosti a rovnosti před zákonem.

Můžeme jistě mluvit o zneužití témat protikorupčních nálad populistickými narativy. Ale představa, že mediální upozorňování na konkrétní případy a protesty proti korupci by mohly být příčinou populismu, je nesmysl.

Ono je to těžké. Když v roce 2022 rozhodci v mezinárodní arbitráži považují za nutné zahrnout do textu rozhodnutí i dokument, prokazující, že český premiér a několik dalších politiků se na přelomu let 2009-10 přímo v jeho kanceláři dohadovalo o přípravě několika trestných činů, včetně korupce, má to i věda černé na bílém.

Stejně jako ten malý český detail, že když se to protikorupční policie odvážila začít vyšetřovat, bryskně jí to zatrhlo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Nebo že na tom nic špatného nevidí ani dnešní vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Nabízí se legitimní otázka, proč si tak unikátního a třaskavého důkazu neodvážila všimnout česká věda.

Proč nám to neslábne?

Snad se tedy jednou dočkáme skutečně o fakta opřené a metodologicky odvážné politologické analýzy české polistopadové „koruptlitiky“.

Do té doby musíme přežít i s ministryní obrany, která se odmítá podřídit pravomocnému soudnímu rozhodnutí (!) a vysvětlit veřejnosti okolnosti možná až pětinásobného předražení dodávky kulometů pro českou armádu.

Nedodává je žádná agentura NATO pro společné nákupy zbrojního materiálu, ale přeprodává je malá soukromá firma z jižních Čech.

O ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi, konfliktech zájmů Andreje Babiše nebo Petra Hladíka, kriminálních kontaktech a kauzách Jiřího Paroubka, potížích se zákonem v podání Jaroslava Faltýnka a mnoha dalších českých politiků a političek toho bylo a ještě bude napsáno dost.

Čím to tedy asi bude, že ten „protikorupční diskurz“ neslábne a neslábne?

Jan Urban, stálý spolupracovník HlídacíPes.org, přednáší více než dvacet let na americké New York University (Praha, New York, Florencie) a je členem správní rady obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.