Spoluzakladatel, mluvčí a lídr Občanského fóra, novinář, pedagog, disident a signatář Charty 77 Jan Urban před 35 lety nahradil v čele Občanského fóra Petra Pitharta. S jediným úkolem – vyhrát za pět měsíců svobodné volby. Svůj úkol splnil a odešel z politiky. V nové knize České průšvihy 1989–2024 poprvé otevřeně popisuje dění tehdejších měsíců, ve kterých se rodila současnost České republiky.

Desátého prosince 1989 oznámil autor těchto řádek několika nejbližším spolupracovníkům, že nesouhlasí s kandidaturou Václava Havla na prezidenta republiky, protože delegitimizuje OF a Verejnosť proti násiliu a zničí poslední šance na skutečnou změnu režimu.

Odmítl se nechat v OF zaměstnat a chtěl odejít, ale nechal se přemluvit, aby alespoň „pomohl dovést zemi k prvním demokratickým volbám“. Zůstal s tím, že odejde den po volbách – a byla to chyba. V politice člověk nemůže být jen napůl, stejně jako neexistuje poloviční těhotenství.

Poslední čtyři a půl měsíce před červnovými volbami přes neveřejný hluboký nesouhlas s jednáním prezidenta dokonce paralyzované Občanské fórum formálně vedl. Odešel, jak slíbil, večer po vyhraných volbách. Nikdy nepřijal žádnou z nabízených funkcí. Sedm měsíců neplacené práce pro OF bylo při odchodu do důchodu označeno za dobu bez zaměstnání a musel je proto napracovat.

Po vyhlášení výsledků voleb autor prostě odešel. Prvního července 1990 nastoupil jako redaktor do Lidových novin. Zástupce šéfredaktora Rudolf Zeman mu při podpisu pracovní smlouvy se sklopenýma očima sdělil, že „bylo rozhodnuto“, že nemůže psát o domácí politice…

Cáry z „něžné revoluce“

Už v druhé polovině prosince 1989 přijel ze Švýcarska do Prahy uznávaný ekonom a tvář pokusů o reformy z šedesátých let, profesor Ota Šik. Neusiloval o žádnou funkci. Naopak nabízel stáže světových kapacit v privatizačních strategiích u nás, stejně jako stáže pro naše ekonomy na nejlepších světových univerzitách a v největších bankách. Na Hradě ani u Klause světoznámý odborník nepochodil.

Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org

České průšvihy 1989–2024. Pořiďte si ji!

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Když na přelomu roku odjížděl domů do Sankt Gallen, při večeři na rozloučenou se smutkem shrnoval: „Tohle dopadne špatně. Klaus a jeho parta nikdy neřídili ani parník a o komplexnosti řízení hospodářství při odchodu od státního vlastnictví nevědí nic. Mají načtenou jen ideologii a navíc nulovou sociální inteligenci. Rozbijí stát, prošustrují stovky miliard a ekonomiku na léta zabrzdí.“ Měl pravdu. Jen o pár let později to potvrdil legendární výrok ministra spravedlnosti a předsedy ODA Jana Kalvody, který při jednání vlády Václavu Klausovi ve vzrušené výměně vmetl: „Vy nejste ekonom. Vy jste účetní.“

Pár týdnů od jejího začátku zbyly z „něžné revoluce“ jen cáry. Nikdy se nezmohla na jednotnou koncepci a strategii postupu. Nikdy se nezmohla na prosazování politiky spravedlnosti. Politika se oddělila nejen od ekonomiky, ale i od otázek bezpečnosti. V chaosu vzniklo několik nespolupracujících mocenských center a izolovaný Hrad, který je měl všechny spojovat, si na samém počátku ve svojí odloučenosti dokonce několik nejdůležitějších měsíců nezodpovědně liboval.

Přebírám Občanské fórum

Na přelomu ledna a února 1990 kolektivní vedení Občanského fóra požádalo autora tohoto textu, aby po Petru Pithartovi převzal onu podivnou funkci představitele OF a stal se jeho tváří. Všichni si uvědomovali bezvýchodnost situace. Z prezidenta se stala neřízená střela, která sice na svých zahraničních cestách oslňovala svět, ale doma se dostávala do konfliktů s poslanci federálního parlamentu a národních rad.

3. února 1990

Účastníci čtvrtého sněmu KC OF opět ostře kritizovali »kabinetní« způsob projednávání volebního zákona a politické kompromisy, k nimž se vedení Občanského fóra uchýlilo. Předmětem kritiky se rovněž stalo nedemokratické počínání KC OF: Petr Kučera sdělil sněmu zatím utajovanou skutečnost, že Petr Pithart odchází z vedení OF a v nejbližších dnech bude jmenován předsedou české vlády. Za projevu všeobecné nevole pak oznámil, že na jeho místo v čele KC OF nastoupí Jan Urban, kterého doporučují a podporují prezident Václav Havel, Petr Pithart a někteří další členové rady KC OF.

Zdroj: http://www.89.usd.cas.cz/cs/1990.html 

Slovensko se prezidenta přes tři osudové první měsíce vůbec nedočkalo a politicky se dostávalo do volného pádu. Národní vlády a vláda federální měly naprosto rozdílné představy o ekonomické reformě a jejím vysvětlování a prosazování.

Alarmující byla z pohledu Fóra nečinnost ministra vnitra při likvidaci komunistické Státní bezpečnosti. Občanské komise znovu a znovu vyjadřovaly své rozhořčení nejen nad blokováním změn, ale i nad přítomností bývalého šéfa Státní bezpečnosti Alojze Lorence v sekretariátu ministra Richarda Sachera. Ten tvrdil, že ho jen chce mít u sebe „pod kontrolou“.

Vztahy s prezidentem byly na bodu mrazu. Abychom zajistili alespoň minimální výměnu informací s Hradem, setkávali jsme se občas tajně s prezidentovým mluvčím Michalem Žantovským v soukromém bytě. Jediné východisko, které zbylo pro OF, bylo v tak beznadějné situaci zatnout zuby, nepřidělávat konflikty a dovést zemi k volbám.

Hluboký příkop nedůvěry

Mezi Hradem a Špalíčkem se velmi rychle vytvořil příklop hluboké nedůvěry. Tušili jsme, že je nám řada informací a rozhodnutí zatajována, ale nerozuměli jsme proč. Prezident se mezi svými zahraničními cestami odmítal sejít a o problémech diskutovat. Vlády a parlamenty byly zavaleny vlastní rutinou, a tak nebyl nikdo, kdo by byť jen uvažoval o tom, kam vlastně chceme dojít.

OF se sice pokoušelo organizovat pravidelné společné konzultace se všemi „svými“ ministry a Hradem, ale těm se Václav Havel úspěšně vyhýbal a vždy za sebe poslal nějakého náhradníka, nejčastěji mlčícího Jiřího Křižana. Podobně reagovala i řada ministrů. Koordinovat se tak nedalo už vůbec nic. Vedení OF se proto soustřeďovalo stále více na provoz hnutí, organizování krajských struktur a hlavně na přípravu kandidátek do voleb.

Obrovskou práci při tom odváděl především Petr Kučera a Vojtěch Sedláček. Při přípravě kampaně pak vynikali Ivan Gabal, Vladimír Železný a Jana Ryšlinková. Většina z nás jasně cítila, že existovaly lepší cesty, které jsme hned na začátku minuly, ale jako momentálně nejlepší se zdálo vyhýbat se konfliktům a vše ostatní přesunout až za volby.

Ve dvou případech se to nepodařilo. Od začátku února bylo zjevné, že se bez politické dohody řítíme do zásadního konfliktu ohledně tempa hospodářských reforem. Ani prezidentovi, ani Václavu Klausovi nedocházelo, že bez dohody s republikovými vládami se z bezpodmínečně nutných ekonomických reforem stane politická aréna, výhodná pouze pro populisty.

Bez spolupráce s vládami obou republik nebylo možné zajistit ani podporu v národních radách, což bylo zvláště na Slovensku životně důležité. Na společných jednáních OF a VPN slovenští sociologové přesvědčivě prokázali, že „revoluční“ nadšení lidí a podpora razantních ekonomických kroků vytrvá nanejvýše deset měsíců.

Uražený prezident Havel

Bylo tedy nutné pokusit se přesvědčit Václava Havla o nutnosti politicky vést všechny tři vlády ke shodě na co nejrychlejším postupu reforem. Prezident se odmítl sejít. VPN proto poslala do Prahy svoje nejsilnější zastoupení a společně s OF požádali prezidenta o schůzku. Opět odmítl a povolil až po telefonickém ultimátu, že připravené společné stanovisko OF a VPN bude okamžitě zveřejněno i s informací, že prezident o něm odmítl jednat.

Zjevně uražený prezident přijal delegaci obou rozhodujících politických sil v zemi pouze v předpokoji a ještě snesl přečtení společného stanoviska, vyzývajícího ke společnému a rychlému postupu reforem před televizními kamerami. Jeho následný nazlobený monolog o panikářích a politických prioritách někteří zástupci „vůdčích hnutí revoluce“ museli po odchodu novinářů vyslechnout vsedě na opěradlech několika křesel v předpokoji, protože prezident delegaci ani nepozval dál. Potřebnou společnou strategii se nikdy nepodařilo najít.