KOMENTÁŘ. S končícím létem a jeho okurkovou sezónou nadchází tradiční podzimní předvolební natřásání politických stran a kandidátů. Rozum jde stranou a občas to vypadá, že se účastníci české politiky v takové době řídí výlučně heslem „království za jakoukoliv příležitost se zviditelnit“.

Strana vládní koalice TOP 09 se veřejně a vehementně opřela do Pirátů, tedy svých koaličních kolegů, kvůli potížím se spuštěním digitalizace stavebního řízení.

Činí tak přesto, že ví, že tím nic neurychlí, stejně jako musí rozumět tomu, že premiér Petr Fiala nepotopí svého pro budoucnost podstatně perspektivnějšího koaličního partnera, který, na rozdíl od spolku paní Pekarové Adamové, se neusazuje v průzkumech voličských preferencí pohodlně pod hranicí, která by zajišťovala alespoň symbolickou přítomnost v Poslanecké sněmovně.

Levicová klišé

České politické strany a hnutí nikdy nepochopily, že v čase informační revoluce musí moderní politika kromě schopnosti vést kampaně pořád ještě obsahovat i přímou a stálou práci mezi voliči a pro voliče.

Krajním příkladem je osud české levice. Přes historickou náklonnost českých voličů pro levicová řešení se skutečná politická levice po listopadu 1989 vlastně nikdy neobjevila. Totalitní komunisty s pouze slovně levicovou sociální demokracií spojovala neschopnost drobné práce, stejně jako neochota řešit konkrétní místní problémy a strach zásadově se vymezit proti regionálním mafiím.

V současné české politice se nenajde hlas, který by tvrdě a poctivě vysvětlil občanům, že život na dluh už nemůže pokračovat.

Namísto stavění dlouhodobé alternativy proti korupčním společenstvím v regionech se pseudolevice hned od počátku devadesátých let snažila stát se jejich součástí. Skončilo to trpkou voličskou deziluzí a jejím vyhnáním ze všech nejenom vládních, ale dokonce i parlamentních pozic.

V posledních dnech se tyto jen slovně levicové mimoparlamentní subjekty dokonce začaly zabývat možností vzájemných konzultací s jediným cílem – dosáhnout návratu do parlamentu. Ale opět namísto konkrétních návrhů v ekonomice, sociální oblasti a vzdělání volič slyší pouze taktická klišé o nutnosti boje proti pravici a oligarchickému kapitalismu.

Česká pseudolevice se prý poučila z příkladu mimořádných voleb ve Francii. Pro Českou republiku by ovšem bylo o hodně důležitější, kdyby následovala lekce tvrdě a cílevědomě odpracované dlouhodobé nápravy a cesty zpět k moci, jak ji předvedli labouristé ve Velké Británii nebo rakouští komunisté v Salcburku.

A ještě pečlivěji by měli studovat, proč se rakouským kolegům nečekaný volební úspěch nepodařilo v dalším volebním období zopakovat.

Jak to bude bolet…

Podobně takzvaná pravice v české polistopadové politice nikdy nepochopila, že konzervatismus je svojí podstatou primárně mravním konceptem, vycházejícím z křesťanského pojetí povinnosti a práva.

Stejně jako pseudolevici i ji motivovala jen vidina moci bez omezení a zásad. Společná neschopnost postupně otevřela prostor pro nesystémové populistické formace, jako byly Věci veřejné nebo dnes ANO, SPD a nově i koalice Stačilo! nebo samostatní Motoristé sobě.

Všechny spojuje netvůrčí potřeba nepřítele, reprezentovaného hlavně Evropskou unií, neschopnost vytvořit a odpracovat pozitivní program nebo dokonce národní vizi.

V současné české politice se nenajde hlas, který by tvrdě a poctivě vysvětlil občanům, že život na dluh už nemůže pokračovat. Že neumíme zmenšovat stát a opouštět dotační charakter ekonomiky. Že nefunguje právní stát, a to především vůči samotnému státu a podvodníkům, kteří ho zneužívají a schovávají se za něj. A, především, kdo by natvrdo řekl, že přestaneme zemi zadlužovat – a jak to udělat, a jak to bude bolet.

Přepište dějiny

Namísto toho politici, poslanci a senátoři diskutují o „zásadních“ problémech, jako jsou peníze na státní podporu vrcholového sportu včetně skoro padesátitisícové zvláštní doživotní renty pro držitele medailí z olympiád anebo, jako senátoři, nutnost změny zákona určujícího Den samizdatu (12. října) či uzákonění nového Dne památky obcí a sídel vyhlazených během nacistické okupace (24. června).

Má to tradičně i hodně komické momenty. 12. října 1988 podepsalo 92 vydavatelů českého a slovenského samizdatu výzvu na podporu uvězněného slovenského katolického aktivisty a jednoho z největších vydavatelů samizdatu Ivana Polanského, kterého komunistický soud poslal na čtyři roky do vězení. Od té doby se o tomto datu mluvilo jako o mezinárodním dnu samizdatu.

My, kdo jsme tehdy tuto výzvu podepisovali, jsme se v ní definovali jako „nezávislí vydavatelé a publicisté různých kulturních a politických zaměření, různých věr i bez vyznání“. Komunistické zvůli jsme vzkázali: „Vyzýváme vás, abyste buď Ivana Polanského propustili na svobodu, nebo osvědčili důslednost své zvrácené spravedlnosti tím, že uvězníte nás všechny.“

O třicet šest let později Senát Parlamentu České republiky z iniciativy ctihodných senátorů Hany Marvanové a Jiřího Růžičky odmítl návrh Sněmovny k oficiálnímu vyhlášení 12. října Dnem samizdatu.

Důvodem bylo, že senátorka Marvanová po téměř čtyřiceti letech objevila, že Ivan Polanský měl slabost pro představitele klerofašistického Slovenského štátu Jozefa Tisa a Andreje Hlinku.

Komické na tom je, že ctihodná senátorka Hana Marvanová v říjnu 1988 vyhlášení solidarity s Ivanem Polanským sama za Nezávislé mírové sdružení podepsala.

Těžko pochopit, proč jí to tehdy nevadilo. Je jisté, že velká většina tehdejších signatářů názory Ivana Polanského znala. Vycházeli jsme ale z jasného principu svobody slova – „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“

Nesmrtelný výrok, neprávem připisovaný Voltairovi, napsala ve skutečnosti anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hallová. To, že se dnešní senátoři téměř po čtyřiceti letech pokoušejí předělat historii a cenzurovat důvody více než devadesáti obhájců lidských práv a svobody slova, je jen jejich ostudou.

Vzhůru do volebního roku!