KOMENTÁŘ. Vláda a poslanci s velkou slávou přijali novelu zákona č.117/1995 Sb. o státní sociální podpoře. Pochvalovali si hlavně nakročení k plné digitalizaci schvalovacích procedur, které v papírové podobě připomínaly spíše mučení než pomoc potřebným. Jenomže práce kvapná málo platná. Zásadní chyba v této novele způsobila, že v průběhu letošního léta úřady v důsledku plošného zkrácení proplácení rodičovského příspěvku ze čtyř na tři roky věku dítěte odebraly tento příspěvek i pěstounkám a pěstounům, opatrujícím děti, které by jinak vyrůstaly v ústavní péči.

Paní Zuzana se na pěstounskou péči připravovala pečlivě řadu měsíců. Samoživitelka s dítětem se rozhodla pomoci ještě jednomu a vážila všechna pro a proti:

„Všichni mě ujišťovali, že když si Jarouška vezmu do pěstounské péče v jeho dvou a půl letech, budeme mít ještě zajištěný rok a půl plné mateřské. Nikdo mě dopředu nevaroval. Naopak všichni mě ubezpečovali, že budu jako pěstounka mít možnost se plně Jarouškovi věnovat, aby se postupně začal socializovat a naučil zvládat limity, pravidla a spolupráci s jinými lidmi,“ říká.

„Teď bych ho najednou měla dát na pět dní v týdnu nepřipraveného do školky, protože musím začít vydělávat. Už jenom umístit ho do školky v našem okolí by byl zázrak. Brala jsem ho do péče právě proto, aby měl dost času, aby se na další změny adaptoval, připravil, dozrál – měli jsme na to mít čas a klid oba. A to teď fakt nemáme. Místo trpělivé láskyplné péče o něj řeším úřední a systémové chyby a nesmysly,“ dodává Zuzana.

Napraví to novela novely?

Poslanci vyrobili zmetek, který se státnímu rozpočtu hrubě nevyplatí. Průměrné náklady na jedno dítě v pěstounské péči činí 16 046 korun měsíčně. V tom jsou zahrnuty nejenom všechny dávky na výkon pěstounské péče, ale dokonce i financování organizací, poskytujících pěstounským rodinám odbornou podporu.

Průměrné náklady na jedno dítě, umístěné v ústavu činí více než dvojnásobek a přesahují 40 tisíc korun měsíčně (údaje z roku 2021).

Zdálo by se proto logické, aby jakákoliv novela zákona pěstounům o to více vycházela vstříc. Opak je ale pravdou. Pokud se však ptáte, jak se k takovému zmetku mohli vláda a poslanci dobrat, odpoví vám jenom krčení ramen.

„Nejodvážnější“ odpověď vám sdělí, že to „nikdo nemohl tušit“. Nejrychlejší náprava z pohledu zákonodárců prý bude „novela novely“, a ta by při očekávané shodě mezi koalicí a opozicí neměla trvat déle než jeden rok. Jenomže pak se „optimista“ zarazil a řekl, že ale není jisté, že by se „to stihlo do voleb“.

Na dlouhé lokte

V České republice je v současnosti kolem dvanácti tisíc pěstounů. Dvě třetiny z nich jsou příbuzní dítěte, většinou prarodiče. Takzvaných dlouhodobých pěstounů je kolem tisíce a zbytek, tedy zhruba tři tisíce, patří do skupiny „pěstounů na přechodnou dobu“.

Těch dvanáct tisíc lidí ušetří státu každý měsíc více než čtvrt miliardy korun. Za rok to jsou to více než tři miliardy. Není jim tedy stát ve svém vlastním zájmu povinen zvednout byrokracii a zákonodárce ze židle a celou „nepříjemnost“ a omluvou co nejrychleji napravit?

„Všichni mě po celou dobu několika měsíců příprav a školení ujišťovali, že je to pro stát priorita, a že ten systém nám vždy bude vycházet vstříc. Totéž mně říkali na pražském Magistrátu, na úřadu práce i na Oddělení sociálně právní ochrany práv dětí na městské části, kam Jaroušek do té doby patřil,“ pokračuje Zuzana.

„Kdybych věděla, že po mně za půl roku budou chtít, abych se vykašlala na všechny zásady pěstounské péče a nejlepší zájem dítěte, nikdy bych Járu do péče, bohužel, přijmout nemohla. Nemohla bych si finančně dovolit o něj denně naplno pečovat a hradit všechny náklady ze svého. A když jsem se ptala, proč se to stalo, bylo mi řečeno, že o té novele zákona vůbec nevěděli.“

A tak namísto, aby se každý den plně věnovala tříletému prckovi vyrovnávat se a zapomínat na problémy z nepovedeného začátku života, běhá jeho pěstounka po úřadech, jedná s poslanci a organizuje desítky podobně postižených „maminek“ – protože tak jim ony na čas „zapomenuté“ děti po chvilce začaly říkat – aby se dobraly pomoci a spravedlnosti. Jenomže každé řešení je na dlouhé lokte.

Nápad s poslaneckým platem

Když se slušnému řemeslníkovi něco nepovede, omluví se a bez nároku na honorář věc dá do pořádku. Autor tohoto textu neví, zda existuje něco jako „slušný parlament“ nebo „slušní poslanci“. Ví ale, že už od ledna by platy politiků, včetně poslanců, měly stoupnout skoro o sedm procent. Pokud to ovšem opozice naschvál nezablokuje, ale pak by tyto platy stouply ještě o víc.

Nabízí se skvělá možnost, jak pro malého Járu a desítky dalších dětí v pěstounské péči, ohrožené zpackaným zákonem, rychle najít pomoc.

Kdyby se pro jednou všechny poslankyně a poslanci dohodli na tom, že až do legislativního vyřešení svého vlastního pochybení věnují oněch „ze zákona vyplývajících“ sedm procent nárůstu svých mezd dětem v ohrožené pěstounské péči, problém by zmizel.

A pro jednou by mnoho z nás mohlo mít pocit, že před Vánoci alespoň na chvíli a v jednom případě zvítězila slušnost a svědomí.