KOMENTÁŘ. Česká společnost proti deportacím svých Židů v minulosti nehnula ani prstem. Badatel Jaroslav Čvančara našel po létech pátrání – sedmdesát let po válce – pouze dvě fotografie zachycující pražské Židy s batohy a kufry, jak s ozbrojenou eskortou uprostřed ulice směřují k nádraží Bubny. Jediné dvě fotografie osudu padesáti tisíc lidí.

Devátého března 2015 byl před zchátralou budovou pražského Nádraží Bubny vztyčen dvacet metrů vysoký artefakt „Brána nenávratna“ na památku padesáti tisíc pražských Židů, které odsud nacisté odvezli do koncentračních táborů.

Světoznámý český sochař Aleš Veselý tím dílem vzdal poctu i čtyřiceti dvěma příbuzným, kteří se z nich už nikdy nevrátili. Ten den uplynulo také sedmdesát let od masové vraždy čtyř tisíc československých Židů z takzvaného rodinného tábora v Osvětimi.

„Brána nenávratna“ je dnes uváděna v desítkách publikací o světovém moderním umění. Velká většina z nich zmiňuje i to, že byla umístěna jako základní kámen českého Památníku Šoa.

A přišla nová vláda

Skupina nadšenců přišla s tímto nápadem už v roce 2012. Zachránili budovu nádraží od demolice a vytvořili z něj místo diskuzí, výstav, seminářů i školních návštěv. Mezi jejich patrony patřili i Karel Schwarzenberg, Madeleine Albrightová i světoznámý psycholog Philip Zimbardo.

Ministerstvo prakticky zablokovalo valnou většinu připravované výstavní a vzdělávací činnosti Památníku. Ministr sice nepřestával navenek chválit jeho práci, ale přikládal jedno omezení za druhým.

Ona obecně prospěšná společnost nadšenců připravila rámcový projekt rekonstrukce, stejně jako detailní stopadesátistránkovou programovou koncepci Památníku ticha.

Mezitím pokračovaly desítky akcí ročně, často přenášených Českou televizí i rozhlasem. V roce 2021 už projekt jako soukromá iniciativa nemohl dál pokročit. V květnu 2021 proto byla Ministerstvem kultury založena státní organizace Památník ticha. Na chvíli to vypadalo, že rekonstrukce i programy pojedou profesionálně a s třísetmilionovou dotací od státu. Jenomže pak přišla nová vláda.

Nový ministr kultury Martin Baxa z neznámých důvodů nejprve ještě schválil onu dotaci, ale vzápětí jeho ministerstvo zablokovalo většinu činnosti a veškerý plánovaný rozvoj sérií byrokratických obstrukcí a finančních kontrol. Kontrola prvních čtyř měsíců činnosti společného projektu trvala rok a půl, samozřejmě včetně superkontroly finančního úřadu, jenž nakonec nenašel žádné pochybení.

Ministr nestandardním výnosem založil zvláštní Pracovní skupinu, která přes roku zkoumala a diskutovala už dávno známý a v zahraničí chválený obsah Památníku ticha. Po celou dobu byly zablokovány prostředky na výstavbu a v roce 2023 ministr snížil provozní prostředky určené na kulturní aktivity o celých devadesát procent.

Ministerstvo tak prakticky zablokovalo valnou většinu připravované výstavní a vzdělávací činnosti Památníku. Ministr sice nepřestával navenek chválit jeho práci, ale přikládal jedno omezení za druhým. Podle podkladu, schváleného vládou v roce 2020, mělo v Památníku dnes pracovat dvanáct až patnáct lidí a mělo se dávno stavět. S vypětím všech sil tam pracují jen čtyři lidé a na rekonstrukci se ještě ani nesáhlo.

V únoru 2023 ministr Baxa bez konzultací změnil zakládací listinu instituce a pokusil se paralyzovat Garanční radu Památníku tím, že odvolal polovinu jejích členů, zastupujících ministerstvo a rezortní zaměstnance, a nejmenoval jejich náhradu.

Běh s prostřelenou nohou

Jedenáctého července zorganizoval Památník v Jízdárně Pražského hradu koncert na památku 80. výročí likvidace terezínského rodinného tábora. Koncert v živém přenosu České televize vidělo přes sto tisíc diváků.

Druhý den ministerstvo kultury zveřejnilo na svých stránkách podivné oznámení o vyhlášení výběrového řízení na místo ředitele Památníku spolu s tiskovou zprávou, podle které „Primárním důvodem je neuspokojivý vývoj prací na rekonstrukci Nádraží Praha Bubny. Ta fakticky vůbec nezačala, byť ministerstvo kultury pro tento klíčový projekt, který je i součástí programového prohlášení vlády, zajistilo finance i podmínky, a v této věci byla vedena četná jednání a komunikace mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací“.

Ministr sdělil dosavadnímu řediteli, dokumentaristovi Pavlu Štinglovi, který celý projekt Památníku Šoa a Památníku ticha vydupal ze země, že se „samozřejmě, může do výběrového řízení také přihlásit“.

Pro lidi, kteří se zabývají mezerami v české paměti, je informace o dalším zdržení projektu Památníku ticha zneklidňující. Pro poslední přeživší pak zdrcující.

No, sláva. Jedna z nejuznávanějších osobností českého kulturního života a ředitel renomovaného Centra současného umění DOX v Praze to okomentoval slovy: „Ministerstvo chce, abyste závodně běželi maraton, ale předtím vám prostřelí obě nohy a zakáže lékařské ošetření.“

Zdá se, že největší chybou ředitele Štingla bylo, že se obrátil na ministerstvo dopravy, které má na starosti velkou přestavbu železničního koridorua nového nádraží Praha Bubny. Má k tomu prostředky i stavební a projekční kapacity.

Pro ministra Martina Kupku by rekonstrukce nádraží Praha-Bubny a stavební práce pro dokončení projektu Památníku ticha k tak velké stavbě byly jen třešinkou na dortu. Projektové i stavební kapacity jsou na místě – a začít by se mohlo okamžitě. Ministr Kupka souhlasil okamžitě.

Jenomže, jak se zdá, přesně toho se pan ministr Baxa bojí ze všeho nejvíc – a přesně proto v tichu okurkové sezóny vypisuje zmatené výběrové řízení z poněkud nepravdivých důvodů. V tiskovém prohlášení ale ministerstvo znenadání a pro jistotu uvádí jednání s resortem dopravy za vlastní nápad…

Snad jen byrokratická hloupost

HlídacíPes.org se bude touto kauzou dál zabývat a ptát se Ministerstva kultury České republiky na důvody dvouletého zdržení prestižního projektu na jehož zpracování a projektech spolupracovaly po řadu let stovky lidí. Snad je to jen byrokratická hloupost a trapné mocenské natřásání.

Pro lidi, kteří se zabývají mezerami v české paměti, je informace o dalším zdržení projektu Památníku ticha zneklidňující. Pro poslední přeživší pak zdrcující.

V době, kdy paměť o holokaustu a našem vlastním mlčení může být konečně diskutována a napravována, by světoznámá „Brána nenávratna“ měla být konečně součástí úctyhodné a důstojné instituce paměti – a ne být, jako dosud, kdesi na kraji špinavého parkoviště.