KOMENTÁŘ. Oslavovat výročí 17. listopadu 1989, který odstartoval nejnutnější změny skomírající komunistické diktatury, je stejně potřebné jako pošetilé. Važme si připomínky změn roku 1989. Snad jen, že už je načase si přiznat, co všechno jsme po tom převratu nezvládli a jak jsme se vlastně dopracovali k tomu, že současná „blbá nálada“ jako by z oka vypadla „blbé náladě“ z doby normalizačního ponížení, stejně jako jejímu dvojčeti z nechvalně proslulých devadesátek.

Každý spontánní projev odporu proti nespravedlnosti, tím spíše, že v českém veřejném prostoru tak nečastý, je potřeba připomínat a zdůrazňovat jeho podstatnost. Jen kdyby takových momentů bylo v posledních dvou stoletích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku víc.

Je tu však i ona pošetilost, s jakou určitá výročí oslavujeme, aniž bychom si dovolili připustit jen na okamžik, že ve slavné a oslavované chvíli příliš mnoho zůstalo nedoděláno, anebo že si ji nakonec ukradli a profitovali z ní lidé nízcí a v tom nejhorším slova smyslu obratní.

Naivita českých oslav

Česká společnost oslavy a výročí miluje, oplétá je mediálním třeštěním a rituály, které vyhasnou hned na druhý den. Neoslavujeme totiž reálnou a mnohostrannou pravdu o té které události, ale jen vybraný a zpracovaný líbivý symbol, spíše sochu než dokumentární film, nabízející i připomínku chyb a omylů v jednom s vítěznými okamžiky společenského vzepětí.

Ale tak tomu asi bylo u nás vždycky. Ze stovek soch rudoarmějců po druhé světové válce ani jedna nepřipomínala stovky případů rudoarmějských znásilňování a rabování. Ani zmenšený, leč stále patetický bronzový Eduard Beneš před budovou českého ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci na Hradčanech nikdy nenaznačí nic o válečných i poválečných zločinech, omylech či zradě demokracie svojí kdysi živé předlohy.

A přesně od té doby prožíváme návrat k jednostranným krokům velmocí a vítězství hodnotami nespoutaných populistických hlupců, kteří v historii vždy představovali jen předjezdce násilí. Ale to by asi vyžadovalo, abychom na naše politiky byli o dost náročnější – tak jako tehdy v listopadu 1989. Stačilo by podívat se do světa.

Naivita českých oslav mýtů o minulosti ale spočívá hlavně v tom, že dovoluje a přímo vybízí k zapomínání na současnost, a – ještě hůř – na budoucnost.

Za třicet pět let od roku 1989 se svět proměnil k nepoznání. Národní státy, které kdysi vznikly z potřeby zdaňovat příjmy obyvatel, především podnikatelů a rostoucí střední třídy, se ve věku globalizované ekonomiky a totální proměny přechodu od výroby ke službám přeměňují v příliš nákladné servisní organizace spotřebních společností.

Ekonomicky ztratily za těch pár desetiletí většinu svého významu a smyslu. Kdo třeba daní osm nejbohatších jednotlivců na světě, jejichž osobní majetek už přesahuje vlastnictví více než poloviny lidstva? A je vůbec možné najít způsob, jak danit desítky nadnárodních společností bez daňových sídel?

Cena za mír

Moderní společnost zatím nenašla způsob, jak čelit masivnímu hloupnutí většiny populace v důsledku masového rozšíření sociálních sítí. A už vůbec zatím netuší, jak před totální proměnou a polarizací společenské diskuze uchránit o zcela jiné hodnoty opřenou tradici parlamentní demokracie.

Nejviditelnějším prvním důsledkem této proměny je v posledních deseti letech nástup pro podstatu demokratické diskuze nepoužitelných a otevřeně destruktivních „vůdců“, jako jsou Donald Trump, Viktor Orbán, Robert Fico nebo u nás Andrej Babiš. Nikdo z nich neumí hledět a pracovat pro budoucnost celku a hledání vzájemně výhodných kompromisů. Jejich cestou namísto hledání konsensu je výhradně konflikt a odstranění nesouhlasících za každou cenu.

Je snad na místě připomenout, že demokratické pořádky už ve dvacátém století dvakrát podobné situace prožily. Cenou za opuštění demokratických hodnot ve jménu populistických a rasistických fantasmagorií byly nakonec dvě světové války. Tu druhou světové demokracie vyhrály pouze za cenu spolupráce s jedním z nejkrvavějších diktátorů historie Josefem Stalinem.

Cenou za mír bylo tehdy obětování demokracie a okupace poloviny Evropy krvavou diktaturou Sovětského svazu. Dnešní populisté a chcimírové úplně stejným způsobem hlásají „nutnost“ vydat vojensky okupovaná území Ukrajiny další diktatuře Vladimíra Putina.

Mezinárodním principem se má opět stát krádež území silou – bez ohledu na mezinárodní právo, a v případě Ukrajiny i pošlapání absolutně konkrétních smluv a závazků velmocí z roku 1994, které navěky „garantovaly“ nezávislost a územní integritu Ukrajiny výměnou za to, že se vzdala jaderných zbraní. Vydržela pouhých dvacet let a Rusko bez váhání okupovalo Krym a v roce 2022 se pokusilo vojensky obsadit celou Ukrajinu.

Být nároční. Jako tehdy v Listopadu

Dnešní svět má už zcela jiná pravidla než ten polistopadový. Ekonomicky i vojensky stále agresivnější Čína hrozí už nejenom Tchaj-wanu. Dnes je dominantním zahraničním investorem v Africe. Rusko tam pro ni dělá už jen špinavou práci vojenských převratů a vyhánění západní vojenské a ekonomické pomoci. Válka na Blízkém východě radikalizuje mladou generaci v celém arabském a islámském světě.

Západní Evropa přecenila vlastní civilizační přitažlivost a těžce zápolí s imigrací právě z muslimských společností. A to se ještě většina podobných krizí nezačala prolínat a ovlivňovat navzájem.

Pro nás by proto nejdůležitější otázkou dneška mělo být, zda dokážeme vychovat politickou třídu, která by v tomto novém světě uměla hrát důstojnou roli. Měla by představovat tvrdé zastání demokracie a návrat k étosu obrany lidských práv. Protože jeho opuštění na počátku devadesátých let v konfliktech na Balkáně a částečně i v Iráku znamenalo, že demokratické země ztratily společného jmenovatele.

A přesně od té doby prožíváme návrat k jednostranným krokům velmocí a vítězství hodnotami nespoutaných populistických hlupců, kteří v historii vždy představovali jen předjezdce násilí. Ale to by asi vyžadovalo, abychom na naše politiky byli o dost náročnější – tak jako tehdy v listopadu 1989. Stačilo by podívat se do světa.

Brazílie pracuje na zákonech, omezujících používání sociálních sítí ve volebních kampaních. Regionální parlament ve Walesu dokončuje předlohu zákona, který bude doživotně diskvalifikovat politika přistiženého při lži. A v Jižní Koreji už dokonce za něco podobného politika odsoudili.

Zkusme si to představit – kolik lidí by zbylo v Poslanecké sněmovně či Senátu, kdybychom si vynutili podobný zákon u nás?