KOMENTÁŘ. Slavná povídka Jaroslava Haška „Stavovské rozdíly“ popsala přátelství šafáře Nyklese s panským správcem Paserem, denně bohatě zapíjené v místním hostinci U Tisků. Pánové vždy urazili každý svých třicet piv a po cestě domů na statek tropili neplechu. Obecního policajta, pokud se nestihl schovat, pokaždé pro tu legraci strčili do rybníka.

„Jisto však bylo,“ psal Hašek, „že oba byli ve stejné náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“

Hašek důvěrně znal nestatečnost „hlasu lidu“ a jeho věčné poklonkování vrchnosti. Asi i on by byl ale překvapen, jak tato trvalka mezi charakterovými vadami v Čechách prospívá i o sto let později.

Jistý Patrik Tušl, odiózní figurka českého dezinformačního panoptika a recidivista s patnácti exekucemi, měl podle další obžaloby v pořadí připravit věřitele o sto třicet tisíc korun.

Pan Tušl je dostal od řady příznivců, kteří ho chtěli podpořit v jeho svatém boji proti očkování a za Vladimira Putina. Jenže Tušl místo aby platil dluhy takto získané prostředky „odkláněl“ na cizí účty a používal pro vlastní potřebu.

Pro Tušla i pro Babiše

Paragraf 222 trestního zákoníku, a ten, samozřejmě, platí i pro pana Tušla, to považuje za trestný čin a definuje ho takto: „kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku“. Trestní sazba k tomu příslušející je až dva roky vězení.

Obžaloba padla koncem loňského roku od státního zastupitelství na Praze 9 a v nejbližší době ji projedná soudkyně tamního Obvodního soudu Markéta Ivičičová.

Kauza, pokud se, samozřejmě, prokáže před soudem, se zdá být nad slunce jasnější a média o ní tak i referují. Hlas lidu ji už teď bere za hotovou věc, vždyť přece jde o recidivistu, „co neplatí na děcka“. Přesně podle zákona, ale také podle vzoru „šafář Nykles byl vožralej jak prase“.

Přichází pointa historky. Andrej Babiš se dopustil úplně stejného trestného činu poškození věřitele podle § 222 jako pan Tušl. A byl na to dokonce tak pyšný, že se tím 16. října 2017 pochlubil do záznamu při jednání Sněmovny.

Samozřejmě, že nešlo o hloupých sto třicet tisíc, ale o zhruba deset miliard. A nešlo jen o poškození věřitele, ale o mnohočetné porušení lucemburských i českých zákonů, včetně vzepření se soudnímu rozsudku, tedy pohrdání soudem, nelegální převody peněz a porušení povinnosti péče řádného hospodáře.

Případ je opravdu stejně jednoduchý jako u primitivního chmátka Tušla. Lucemburský soud pravomocně rozhodl, že Česká republika má zaplatit dluh deset miliard a obstavil bankovní účty, které mohly patřit dlužníkovi právě proto, aby nemohl s penězi utíkat.

Ten nejprve dokonce požádal soud, aby blokoval jen oněch deset miliard, aby se zbytkem mohl volně nakládat. Lucemburské banky totiž sloužily jako důležitý kanál pro vypořádávání plateb za státní dluhopisy. Ale pak pan Babiš raději vyluxoval všechny účty v Lucembursku a peníze nechal stáhnout jinam.

Zákon prý platí pro Tušla stejně jako pro Babiše. No, neplatí. Pan Tušl půjde sedět. Pan Babiš ne. Je předsedou nejsilnější politické formace v zemi a těší se, jak se za dva roky po volbách znovu stane předsedou vlády.

Strach z hlasu lidu

Nejpozoruhodnější je, že o tomto Babišově podvodu vědí všichni. Pět vládních politických stran se na to ale neodváží ani poukázat. Nejvyšší kontrolní úřad se tím odmítl zabývat. Státní zastupitelství se dívá pro jistotu jinam.

Mlčí i slavná bojovnice za rovnost před zákonem, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, přezdívaná pro svoji domnělou tvrdost „Cattani v sukních“.

Rovnost před zákonem v české politice neplatí. Tradiční nestatečnost a neznalost většiny českých novinářů tomu všemu už třicet let pomáhá.

Kvůli úrokům dluh mezitím narostl na téměř sedmnáct miliard korun. To je ta pověstná „péče řádného hospodáře“. Ani to sledované diskuzní pořady veřejnoprávních i soukromých televizí raději nezajímá.

Je to dokonce tak velká ostuda, že se vláda dohodla s opozicí, a raději to neuvedla ani jako povinnou rezervu na předpokládaný výdaj v návrhu státního rozpočtu na letošní rok. Všichni o tom vědí, ale dělají, jako by se nic nedělo. Tak velký mají strach z „hlasu lidu“, až to praskne. Zákon nezákon.

Jde, samozřejmě, o třicetiletý spor, známý jako kauza Diag Human. Politici před více než třiceti lety vytvořili emocionální „hlas lidu“ a přesvědčili ho o tom, že celá kauza je podvod emigrantského lumpa Josefa Šťávy.

Že za tuto kauzu schovali miliardové privatizační podvody a destrukci československého farmaceutického průmyslu, už nikoho nezajímalo.

Předloni ministerstvo financí prohrálo i mezinárodní obchodní arbitráž, kterou se ještě s milionovými náklady zoufale snaží zvrátit u londýnského Vrchního soudu. V příštích týdnech bude rozhodnuto a pravda se ukáže.

Jenže, co když to bude znamenat, že hloupostí, nestatečností a podvody politiků, stejně jako díky mlčení novinářských hlídačů demokracie, přijde Česká republika, my všichni, o skoro sedmnáct miliard?

Dokud bude platit Haškův axiom, že po třiceti pivech „byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl jen trochu veselej“, můžeme si o skutečné politice, rovnosti před zákonem a o právním státě jenom nechat zdát.