KOMENTÁŘ. Zatímco Českem na sklonku ledna rezonoval souboj dvou mužných kandidátů na post nového prezidenta orámovaný hrozbou (ne)zavlečení do války, na sousedním Slovensku řešily desetitisíce mužů svůj vlastní postoj k údajné mobilizaci. Až do úderu poslední úřední hodiny v úterý 31. 1. přicházeli muži po celém Slovensku s tiskopisem v ruce na příslušný okresní úřad. Formulář s ověřeným podpisem nese název „Vyhlásenie o odopretiu výkonu mimoriadnej služby“ a podle resortu obrany jej letos podalo odhadem 40 000 mužů různého věku.

Přesný statistický údaj bude k dispozici po zpracování všech podání (vyřazeni budou muži mladší 19 let nebo majitelé tzv. modré knížky), přesto je číslo podaných prohlášení nebývale vysoké, v letech před pandemií to bývaly nižší stovky ročně. Jelikož se výbušné téma přelilo i do prvních únorových týdnů, připomeňme si, co za tím nárůstem stojí a čemu se slovenští muži chtějí vyhnout.

Výhrada ve svědomí

Nejdříve si ale připomeňme, že „vyhlásenie o odopretiu výkonu mimoriadnej služby“ lze na Slovensku podávat od roku 2006 (v ČR je to prohlášení o odmítnutí mimořádné služby a platí od r. 2004) a jeho právním základem je tzv. Vatikánská smlouva. Ta upravuje výhradu ve svědomí, která se vztahuje na službu se zbraní v ruce. Důvody mohou být individuální a pohodlně se vejdou pod termín svědomí nebo náboženské vyznání.

Vojákovi, který odmítne mimořádnou službu, tím zaniká branná povinnost. Paráda! Nechuť vzít zbraň pociťovali mnozí i před sametovou revolucí, tehdy však takové odvážné prohlášení znamenalo zaručený šok, vojenský soud a kriminál, v lepším případě papíry na hlavu. Dnes shora uvedená smlouva a příslušný zákon umožňují každému svobodné rozhodnutí. A když je válka v případě Slovenska doslova za humny, lze nárůst odmítnutí mimořádné služby sociologicky očekávat. Ale 40 tisíc?

Dámy a pánové, váš komentář?

Boris Kollár, předseda parlamentu a šéf uskupení Sme rodina, má jadrné vysvětlení: „Je to reakce na konspirační weby, kde je straší, že za měsíc bude mobilizace, a kdo odmítnutí nevypíše, bude poslán na frontu do první linie. Čistý cirkus a psychiatrie.“

Také slovenský ministr obrany Jaroslav Naď (OĽANO) má ve věci neobvyklého nárůstu jasno. Připisuje jej na vrub ruské propagandě a politice strachu čelných představitelů Smeru Róberta Fica a Luboše Blahy, kteří šíří dezinformace o údajné mobilizaci a zavlečení Slovenska do války na Ukrajině.

Poslanec opozičního Smeru Marián Kéry se však vysokému počtu prohlášení vůbec nediví: „Myslím, že těch lidí je mnohem víc. Vždyť kdo by chtěl dnes v 21. století jít bojovat do války, s kterou nemá Slovensko nic společného?“

Prezidentka Zuzana Čaputová de facto zopakovala názor ministra obrany a konstatovala, že vysoký počet prohlášení jde na vrub politiky šíření strachu a lží a je určitým předznamenáním, jak hodlají některé strany vést předvolební kampaň. Ovšem pověřený ministr Naď ještě nedávno mluvil v rozhovoru pro Aktuality v této souvislosti o ruské zpravodajské operaci, která se pokoušela destabilizovat obranu Slovenska. Prý neúspěšně. A kdyby přece jen Moskva slavila úspěch, ovlivnila by možná maximálně nějakých 30 000 mužů, byl by to jen zlomek z 2,5 milionu. Výsledné číslo ale dokazuje, že svůj odhad i schopnosti dezinformátorů poněkud podcenil.

Abstraktní stát a občan Opatrný

Slovenští novináři mezitím v terénu i prostřednictvím ankety zjistili další znepokojivou skutečnost. Institut odmítnutí mimořádné služby využívají slovenští muži nejen na základě všeobecně rozšířené fámy o mobilizaci, ale také zjevné nechuti pálit si kdykoli v budoucnu prsty za někoho jiného. Jenže na politiku neutrality je Slovensko příliš mladou demokracií, na vlastní obranu příliš slabou zemí, na spolupráci s ostatními členy EU příliš nečitelným sousedem. Ano, závazky vůči NATO tady jsou, ale jednotlivec to vnímá jako problém abstraktního státu, on sám si logicky musí hlídat život co nejlépe, potažmo zajistit rodinu. Proto ten papír jako sázka na jistotu. Zopakujme, že litera zákona praví takto: Vojákovi, který odmítne mimořádnou službu, tím trvale zaniká branná povinnost.

Právě tady je vhodné uvést slova náčelníka generálního štábu ozbrojených sil SR Daniela Zmeka na adresu postrašených mužů: „Jejich obavy, že skončí na bojišti, jsou zbytečné. Slovensko má plně profesionální armádu a žádná mobilizace se nechystá.“ V rozhovoru pro Denník N generál Zmeko ještě přidal komentář, který je jaksi nad rámec tiskového prohlášení: „Z masového podání prohlášení o odmítnutí mimořádné služby jsem zklamaný. Jako chlap nechápu jiného chlapa, který se nechce postarat o to, aby jeho rodina a všichni v bezprostředním okolí byli v bezpečí, a nehodlá tomu něco obětovat.“

Já takovému postoji lidsky rozumím. Jistě, život má každý jen jeden, ale při pomyšlení na hrdinné okamžiky slovenských dějin je mi jako rodilému Slovákovi z toho všeho trochu smutno.

Kdo jak Slovák cítí

Text slovenské hymny Nad Tatrou sa blýska napsal v roce 1844 národovec Janko Matúška. Tehdy to byla buditelská píseň na melodii lidové písničky Kopala studničku. Ve třetí sloce slyšíme tuto výzvu:

Ešte jedle rastú na kriváňskej strane.
Kto jak Slovák cíti, nech sa šable chytí
a medzi nás stane.

Asi vás napadne jako mě, že není divu, když tuto sloku slýcháme jen vzácně. Přesto se domnívám, že Matúška myslel onu šavli spíše jako metaforu, něco jako meč ducha podle apoštola Pavla. I tak může zdrženlivý historik nazývat úsilí o svébytnost slovenského národa a jazyka tradičním pojmem „boj“. A mimochodem – tiskem vyšla tato burcující píseň v roce 1851 pod názvem Dobrovoľnícka.

Zápas o národní sebeurčení bude ještě dlouhý a každý dobrovolník se bude hodit. Hvězdná hodina Slovenska nastala rovných sto let po vzniku Matúškovy výzvy, konkrétně v srpnu 1944. Slovenské národní povstání má pro sebevědomí národa nedocenitelný étos, ačkoli je rámcují dva paradoxy: Kvůli přesile nacistů bylo předem odsouzeno k nezdaru a vyrostlo a vysublimovalo z klerofašistického podhoubí. Je tedy vhodné zdůraznit, že vrchní arbitr čas ukázal, jak hluboký smysl má pro příští generace odvážný boj, byť vnucený a beznadějný.

Kouzlo nechtěného

Na závěr se vraťme k vyjádření náčelníka generálního štábu Daniela Zmeka. Rozhodně se nedomnívá, že by v případě skutečné mobilizace sháněli lidi jako v Rusku doslova na ulici. Podle něho stát v ohrožení potřebuje, aby každý zastal své místo a dokázal snášet útrapy krize. Ten, kdo se má starat o děti, ať se o ně stará, kdo má učit, aby učil, a kdo má léčit, aby léčil.

No a ti, kdož odmítli mimořádnou službu? Citujme zákon: Občan, který jako voják v záloze odmítl vykonávat mimořádnou službu, podléhá za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu pracovní povinnosti podle zákona o zajišťování obrany republiky.

Mluvčí resortu obrany Martina Kovaľ Kakaščíková prozatím uzavírá kauzu svérázné slovenské mobilizace, která nebyla, překvapivou pointou: „Podanými prohlášeními byla posílena kritická část v rámci pomoci občanů, která nám chyběla. Konkrétně to znamená, že kdyby byla vyhlášena mobilizace, občané, kteří podali prohlášení o odmítnutí mimořádné služby, by byli povoláni pomáhat do nemocnic, při kopání zákopů atd.“

A tomu se říká kouzlo nechtěného.