GLOSA. Pohnutý rok 2022 přinesl doma i venku bezpočet palčivých témat. V čase vánočního smíření a novoročních přání jsem se více méně emotivně rozhodl v posledním článku věnovat maďarské otázce. Maďarsko je podle mnohých glosátorů současný evropský potížista Number One, ale já mám pro Maďary – nemohu říct přímo slabost – určité pochopení.

Ačkoliv žiji téměř padesát let v Praze, pocházím ze slovensko-maďarského pomezí, konkrétně z levé strany toho slovního spojení, tedy z čistě slovenské dědiny. Ale ani ta druhá polovina mi doposud není lhostejná, i když znalci tamní situace možná řeknou, že je to pořád stejné a klidně by mohla. S tou mojí empatií nejde ani tak o příbuzenskou propletenost – tam dole na jihu ji spolehlivě dohledáte v každé rodině – jako spíš o pocit kulturní sounáležitosti a barevné vzpomínky.

Pohlednice z Lučence

Jsem původem z Kalinova, ale narodil jsem se v Lučenci, v tom bohatém „vároši“, kde blízkost Pešti a secese obdařila místní (i slovenské!) obyvatele pocitem jakési výjimečnosti, oproti venkovu také kulturností a nobl vystupováním. V obchodech nádech pešťské módy a na vývěsních štítech dvojjazyčné nápisy. Jako klukovi mi dlouho nešlo do hlavy, proč se v tom městě každý holič jmenuje Borbély (HOLIČ – BORBÉLY) a proč v mlékárně prodávají čaj (MLIEKO – TEJ). U pultu vás prodavačka oslovila „Tešék?“, a když zjistila, že jste Tóth, hned přešaltovala na „Prajete si?“.

Sestra chodila do klavíru na Železniční ulici k noblesní paní profesorce, která toho po slovensky taky moc nenamluvila, stačilo ukázat do not pěstěným ukazováčkem „Évike, nem jó!“ a bylo. V polovině 70. let naše široká rodina absolvovala nezapomenutelný trip „na Maďare“, konkrétně do pohraniční vesničky Želovce.  Ženil se můj bratranec z druhého kolena. Na kraji vísky stála hrozná barabizna, kdysi možná architektonický skvost, nyní zánik domu Usherů. Tady bude svatba?!

Uvnitř však byl nablýskaný sál s pódiem, kde ladila cigánská kapela, u stolů seděli oháknutí budoucí maďarští příbuzní a usmívali se na nás zpod kroucených knírů i bez nich. Primáš v námořnickém tričku hrál jako ďábel, ženich byl hrdý jak páv a nevěsta krásná jako obrázek. Nějaký bodrý apa nám teenagerům namíchal do limonády barack pálenku, kouřit jsme chodili ven do jakési rozbořené stáje. Za nás prostě pohoda. Slyšel jsem sice od našich fotbalistů i jejich fanoušků, že se s „maďaróny“ umějí pěkně porvat, ale u sportu to není nic neobvyklého. Průsečíky obou národností byly často příjemnější, a dokonce nečekaně perspektivní. Kupříkladu jsem se po letech dozvěděl, že moje budoucí maďarská tchyně občas zavítala do naší slovenské dědiny na taneční bál. Asi ji zaujal ten náš kulturák s novou omítkou a modřínovým obložením.

Volání krve

Mimochodem – ta krásná nevěsta se posléze stala profesorkou matematiky na lučenském gymnáziu B. S. Timravy. Tam seděly v lavicích pospolu studenti obou národností. Mluvil-li některý z nich při maturitní zkoušce z jazyka slovenského s maďarským přízvukem, nikoho to nepohoršovalo – však Maďar.

A paní profesorka matematiky? Dnes je dávno na penzi, občas se na FB vyjadřuje k odkazu své školy, občas i k poměrům v Maďarsku. Někdy souhlasím, někdy mám výhrady. Obojí jen v duchu. Nedýchám tamní vzduch, neslyším volání krve.

Přesto tuším, odkud ten její (a mnoha dalších) nekritický příklon pramení. Ale nemohu sdílet obdiv k politice Viktora Orbána, nevěřím v upřímnost jeho proklamovaného altruismu. Jeho hru s ruskými i evropskými kartami v talonu považuji za dost riskantní. To ovšem není v maďarských dějinách žádná novinka. Tento malý, odbojný a v Evropě relativně mladý národ býval často donucen hledat spojence, kde se dalo. Slavný Ferenc Rákóczi, vůdce protihabsburských povstání, se na počátku 18. století pokoušel o alianci s Francouzi, Poláky, Rusy, a dokonce i s Turky. Nespokojenost Maďarů (z jejich pohledu i ponížení) byla dovršena „Trianonským mírovým diktátem“ z roku 1920, kdy po prohrané Velké válce z mocného Uherska zbylo jen torzo nástupnického Maďarska. Bolest maďarského resentimentu přetrvává, ale domnívám se, že do hrozivého stadia nebují.

Viktor Orbán je pragmatik a populista babišovského střihu, nicméně žádný revolucionář. Jistě se po vzoru Rákócziho nechystá zažehnout povstání proti EU. Orientace na Rusko je Maďary prezentována jako čistě ekonomická záležitost. A vidina dostavěné jaderné elektrárny Paks, levné ropy a plynu je tolik lákavá. Orbán a strana Fidesz si tím kupují voliče doma i obdiv části maďarské menšiny na Slovensku. Kouzlo ekonomického zázraku však valem bledne, inflace hrozivě stoupá, ceny potravin závratně rostou, ropný gigant MOL se potápí, i to chamtivé Chorvatsko vyhrožuje zvýšením tranzitních poplatků za ropovod Adria. Navíc Brusel dlouhodobě varuje, že se Maďarsko začíná nebezpečně přibližovat autoritářskému režimu, že tu jsou indicie o potlačování demokratických mechanismů, svobody tisku a opozičních názorů. A tak jsou ohroženy dotace, s kterými v čase tísně Maďaři tolik počítali. Vstoupili do Evropské unie dobrovolně a s nadějí, že jim to přinese všestranné výhody, záruky i bezpečnost.

Jistá očekávání jsou tedy na obou stranách, poslední jednání naznačují, že se krizi snad podaří zažehnat. Horší je to s dnešním maďarským přístupem k válce na Ukrajině. Odmítání protiruských sankcí, vetování půjčky Ukrajině a proklamace důsledného pacifismu dělají Maďarsku ošklivou „medvědí“ službu. Je pacifismus skutečně správný za všech okolností?

Zasypávání studní

V této souvislosti mě jeden známý upozornil na text ze Starého zákona, kde je zajímavě vyzdvižena zdrženlivost a její ovoce. Biblická pasáž líčí ve stručnosti toto: Patriarchovi Izákovi se velice dařilo, měl početné služebnictvo, mnoho bravu i skotu, pročež mu závistiví Filištíni opakovaně zasypávali studně. Izák mírumilovně odtáhl jinam a nechal kopat studně nové. Voda vytryskla a stáda se ještě více rozmnožila. Když Filištíni uhlídali Izákův vzestup, vyslali k němu poselstvo, aby bylo pod přísahou navždy smazáno veškeré jejich nepřátelství. (Genesis 26:15-33)

Ten můj známý spatřuje v příběhu dosažení smíru skrze spoléhání na Boha a diplomacii; já to spíš vidím tak, že ti bídní Filištíni nepřišli s prosíkem kvůli Izákově mírumilovnosti, ale naopak kvůli skryté síle. Je zřejmé, že nelze donekonečna zasypávat sousedovi studni a čekat, že se nepostaví na odpor. My ani Maďarsko nejsme přímými účastníky ruského zasypávání ukrajinských studní, z hlediska humánnosti, evropské sounáležitosti i mezinárodního práva však máme povinnost přinejmenším otevřeně nesouhlasit. Maďarsko je dnes vládou Viktora Orbána doslova paralyzováno, nepomáhá Ukrajině ani skutkem, ani jasným odsudkem. A tak položím řečnickou otázku: Přátelé, když váš „obchodní partner“ brutálně drtí svého i vašeho souseda, chcete nadále zůstat mrazivě neteční? Chcete slepě věřit, že jste za Dunajem a dějiny nemilosti se nebudou opakovat?

Je dost radikálních komentátorů, kteří radí vykopnout Maďarsko z EU. S tím rozhodně nesouhlasím a budu Maďary hájit do roztrhání těla. Osobně bych byl pro vykopnout z Országu ten orbánovský populismus. Ištenem, Maďarsko prostě patří do Evropy! Navzdory všem a všemu.

„Maďar může za to, že je Maďar,“ pravil Švejk v jednom dnes již polozapomenutém románu. A může i za to, že je Evropan. Vždyť i ten sedmihradský knížepán Rákóczi se narodil na budoucím Slovensku a dodnes odpočívá v Košicích. Já se zas narodil v bývalém Uhersku, tak jsem Maďar. Je suis Magyar! Či ne?