3. DÍL SÉRIE VZDĚLÁVÁNÍ V 21. STOLETÍ. České školství je na scestí a politiky (to) nezajímá. Stávající studenti přitom budou o práci soupeřit s celým světem, protože globální konektivita znamená i globální konkurenci. Reforma systému nicméně není vším, školy jsou dnes totiž jen jedním ze střípků komplexní mozaiky s názvem vzdělávání. Podrobnosti diskutovali ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha Michal Musil a exprezident Microsoftu pro Evropu, dnes globální stratég a kouč na volné noze Jan Mühlfeit. Jako tradičně nabízíme jejich základní teze doplňované o expertní ohlasy.

Teze 1:

Vzdělávání a konektivita v 21 století: V dnešní době je zhruba 90 procent toho, co se ví, na Youtube. Vyžaduje to dobrou znalost angličtiny, ale já (říká Mühlfeit) se vzdělávám hlavně z Youtube. Dalším fenoménem jsou Massive online open courses, které – pokud jsou dobře udělané – jsou také kvalitním nástrojem. I v tomto kontextu je tak třeba si uvědomit, že vzdělání a vzdělávání jsou sice důležité, ale škola je jen jedním z faktorů, které v tom hrají nějakou roli; musí proto synergicky fungovat s ostatními zdroji. Pokud totiž studenti čerpají své zkušenosti jen ze stávajícího školského systému, může to být nuda. Taková Khan Academy nabízí 8.000 kurzů zaměřených na všechno možné. Věci přitom podává tak, že je pochopí lidé s různými silnými stránkami. Model opakování a „prudění“ je nefunkční. I proto, že když studovali naši dědové, existovalo nějaké penzum znalostí; za našich otců to bylo řekněme dvakrát tolik; za nás to už bylo několikanásobně tolik; a našich dětí se v tomto smyslu týká exponenciála. Takové penzum informací přitom náš mozek nemůže pojmout.

[alter-eko-discussion thesis=“1″]

Teze 2:

(Český) vzdělávací systém 21 století: Systém tak, jak je dnes nastaven, je chybný (říká Mühlfeit) a je tak třeba něm pracovat. K tomu se musí čelem postavit i rodiče a média, což se dnes většinově neděje. Z různých srovnání českých studentů se zahraničními tak vycházíme průměrně až podprůměrně. Přitom naše děti budou o práci soupeřit na globálním poli, protože globální konektivita znamená globální konkurenci. I proto má smysl inspirovat se tam, kde mají v celosvětovém měřítku nejlepší vzdělávání, kupříkladu ve Finsku. Co je na jejich přístupu unikátního? Například to, že mají výbor budoucnosti, který zpravidla vede šéf opozice a jsou v něm zastoupeny všechny politické strany. Tito lidé nabízejí jakousi střednědobou vizi pro Finsko, kde by mělo být za pět, deset let. Něco podobného si českém parlamentu lze jen stěží představit. Přitom boj inflací je otázkou 6-12 měsíců, změna ve zdravotnictví je tak na pět let, ale reforma školství je na deset a více let. Bohužel, toto – tedy školství, jeho stav a výhled – v Česku, nad rámec prázdných frází, žádného politika nezajímá.

[alter-eko-discussion thesis=“2″]

Teze 3:

Učitel pro 21 století: Začněme příkladem: Dítě přijde domů a stěžuje si, že po nich učitel chce obrovské množství dat. To samé dítě je přitom schopno vyjmenovat 250 Pokemonů – kdo je s kým příbuzný, kdo na koho reportuje atd. V čem je rozdíl? K Pokemonům má emoční vazbu. Přitom podobně by to šlo dělat i s tím dějepisem, pokud by učitel zasadil data do historického kontextu, začal vyprávět příběhy. Je třeba si uvědomit, že se dnes lidé v průměru zvládnou soustředit jedenáct minut. Pokud to chceme prodloužit, musíme zapojit příběhy, emoce, které fakta obalí. Náš mozek, naše paměť, je totiž nastavená tak, že příběhům nasloucháme. Za druhé, učitel zítřka by měl být jak mentor, měl by předávat znalosti a dovednosti, tak i kouč, tedy člověk, který ze studentů dokáže jejich potenciál dostat, který se jich například ptá. Dnes ale, zpravidla, když se student zeptá, zda něco nejde dělat jinak, je odkázán na učebnici, bohužel. To je postup, který potlačuje kreativitu. Přitom vše – například i ve velkých korporacích jako je Microsoft – je o několika možnostech z nichž se nakonec vybere ta nejlepší.

[alter-eko-discussion thesis=“3″]

Celý rozhovor ředitele pražského Gymnázia Jana Palacha Michala Musila a exprezidenta Microsoftu pro Evropu, dnes globálního stratéga a kouče na volné noze Jana Mühlfeita si můžete poslechnout ZDE.

Diskuze očima Michala Musila

Přiznám se, že se cítím po 25 letech trochu unaven z většinou nikam nevedoucích diskusí uvnitř českého vzdělávacího prostoru. Mnohdy nadějné iniciativy bývají většinou brzděny byrokratickými a administrativními překážkami nebo nekompetencí ve vedení resortu. O to více mě osobně motivuje snažit se prosadit alespoň v naší škole nové trendy a metody, které budou mít šanci na propojování stále více se vzdalujících světů žáků a pedagogů a větší efektivitu ve vzdělávání.

Vlastně jsem to já, kdo nabádá učitele, aby se nebáli experimentovat nebo nedodržovat všechna státní nařízení v obsahu probírané látky. K čemu nám je a bude, když všechno stihneme „odučit“, ale efektivita bude velmi nízká. Nechci podporovat účinnou „týmovou“ práci studentů, která vypadá např. tak, že existují „specialisté“ ve třídách na dějepis, zeměpis či na jiné předměty, kdy jeden zapisuje, ostatní se věnují něčemu jinému nebo jsou myšlenkami zcela mimo školu. Následně zachycený obsah sdílí, naučí se na test, obdrží nějakou známku a většinou vše zapomenou.

Proto vítám možnost zapojit se do projektu, kde do diskuse vstupují experti z oblastí mimo školství. Je to přínosné, osvěžující a povzbuzující.

V rozhovoru s Janem Mühlfeitem jsme se pokusili vysvětlit pojmy jako studijní potenciál, pozornosti neuniklo neformální vzdělávání (online kurzy, např. MOOC), hovořili jsme o roli učitelů v dnešní a budoucí škole. Stále platí, že učitel je a bude klíčovým hráčem. Chce-li však před tabulí obstát, musí být připraven k adaptaci na realitu 21. století, mít sílu a chuť na sobě pracovat. I v naší škole považuji pedagogický sbor za hlavní devízu úspěchu školy. Moderní vybavení, příjemné a bezpečné prostředí považuji za automatické.

Prvky neformálního vzdělání, odhalování, rozvíjení a využívání skrytých talentů a silných stránek žáků, systematická a promyšlená mezipředmětová spolupráce s ochotným sdílením vzdělávacího obsahu a především snaha o to, aby žáci a učitelé efektivně a pokud možno se zájmem trávili ve škole co nejvíce času a propojování školy s reálným životem včetně zapojování odborníků z oblastí mimo vzdělávací systém do výuky. Tomu bychom měli věnovat naši pozornost.

Netvrdím, že jsme v rozhovoru prezentovali zaručené postupy, které budou stoprocentně fungovat. Děkuji za to, že jste o nich přemýšleli a také Vaše názory, reakce a postřehy k tématu.

České školství chrlí poslušné roboty. Co s tím?

V předchozím díle série Vzdělávání v 21. století diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a rektor Vysoké školy obchodní v Praze Jindřich Ploch. Expertní debatu nad jejich názory shrnula Helena Horská v následujícím textu.

Je zajímavé, když vedu poslední dobou diskuse na jakékoliv ekonomické téma, ve většině případů (včetně diskuse o ukončení kurzového závazku ČNB) skončíme u vzdělávání (školství). Nejčastější linka, která nás přivede ke vzdělá(vá)ní, je stav českého trhu práce a jeho současná největší bolístka – nedostatek zaměstnanců.

Tento nedostatek je slyšet od podniků a jejich zájmových skupin ale také od úřadů práce, které nabízí okolo 135 tisíc neobsazených volných míst. Proč zůstávají neobsazená? Důvodů bude jistě víc, mnohdy hodně osobních, ale mezi ty nejčastější bude pravděpodobně patřit odlišná představa o ocenění za práci, požadavky zaměstnavatelů na kvalifikaci a výkonnost, neochota či problém lidí dojíždět za prací nebo se dokonce za ní stěhovat…

Odhaduji, že v evidenci úřadů práce tak z poloviny zůstávají osoby, které vzhledem ke svým schopnostem na jedné straně a požadavkům na straně druhé nejsou akceptovatelní pro zaměstnavatele a stávají se tak nezaměstnatelnými. Přísnější statistika nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace práce totiž říká, že počet skutečně nezaměstnaných v ČR, kteří aktivně hledají práci, je jen cca 190 tisíc, což odpovídá polovičnímu počtu osob, než hlásí úřady práce.

Otázkou je, jak nejlépe uspokojit potřeby českého trhu práce a jak do budoucna zabránit současné nerovnováze mezi potřebami zaměstnavatelů a nabízenými schopnostmi zaměstnanců? S prof. Plochem jsme vyslovili hypotézu, že příprava budoucích generací by měla spočívat na trochu odlišných principech než nyní. Kromě propojení s praxí, popularizace vzorů, zapojení koučů do výuky, jsme také narazili na otázku způsobu výuky.

S prof. Plochem jsme se shodli, že spíše než na kvantitě (méně/více matematiky/jazyků/přírodních věd,..) bude záležet na kvalitě výuky. V reakci na diskusi bych ráda přidala ještě jeden aspekt a to metodu neboli způsob výuky. Ta v souvislosti s rozvojem digitalizace a umělé inteligence dozná značných změn. Myslím si, že v budoucnosti opravdu poklesne význam faktů a memorování.

Budoucí generace nebudou muset zatěžovat svou paměť tolika fakty, zákony a letopočty, protože tato fakta budou spolehlivěji a rychleji dostupná z „externích“ zdrojů – z paměťových úložišť robotů a umělé inteligence. Naopak na novou generaci budou kladeny jiné nároky. Budou se muset umět rozhodovat v podmínkách pro nás zatím nepředstavitelně obrovského množství neuspořádaných (volných) informací.

Bez kritického myšlení, umění vybírat a třídit informace, pracovat v teamu s lidmi odlišných kultur, náboženství, odborností, talentů apod. jim stejně žádná fakta a letopočty nepomohou. Podle mého názoru bude stále potřebnější dosaženým znalostem lidstva porozumět a umět je využít při řešení komplexních problémů, než je umět do první zkoušky či testu nazpaměť a pak je s úlevou zapomenout.