Měli bychom se začít ptát, k čemu současná epidemie koronaviru, respektive nemoci COVID-19 povede. Hrozí nám totiž nejen exponenciální nárůst infikovaných a kolaps zdravotnictví, jak stále opakují lékaři, úředníci a politikové, a hospodářský propad, jak varují ekonomové, prostí živnostníci i kapitáni průmyslu, ale především oslabení demokracie, píše ve svém textu pro HlídacíPes.org Jan Civín, produkční a dramaturg, původní profesí politolog.

Restriktivní opatření, která mají zabránit šíření viru v populaci, představují bezprecedentní zásah do lidských práv a svobod, tedy do jednoho ze základních pilířů demokracie. Řada z těchto opatření je navíc přijímána nestandardně: v rozporu s platnou legislativou i obecnými pravidly demokratického rozhodování. To neomlouvá ani hrozba epidemie.

Nouzový stav sice může být vyhlášen, ovšem pouze ve výjimečném případě, na krátkou, nezbytně nutnou dobu. Musí být jasně stanovena jeho pravidla, přesně vymezeny pravomoci rozhodovacích orgánů a také jejich odpovědnost za přijatá rozhodnutí. Takové limity jsou nezbytné proto, aby se nouze nestala normou. Vyšší pravomoci a absence kontroly totiž svádějí ke zneužití, zvlášť v době obecného ohrožení.

Politická moc se nikdy nesmí vymknout kontrole. Jinak se demokratické struktury a instituce vyprázdní a demokracie se promění na pseudodemokracii, tedy politický systém s demokratickou fasádou, ovšem bez reálného demokratického obsahu. V horším případě se demokratické struktury a instituce zhroutí a demokracii nahradí tyranie nebo totalita.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Demokracie je dnes ohrožena zvláště v Maďarsku, kde Viktor Orbán nepokrytě upevňuje svoji moc, nejprve pod záminkou řešení uprchlické krize a nyní údajně kvůli ochraně veřejného zdraví. Povážlivé trhliny ovšem demokracie dostává i v sousedním Polsku, kde je systematicky oslabována nezávislost justice, a příliš demokratické není ani tuzemské řízení státu jako firmy.

Oslabená demokracie

Po pádu východního bloku se zdálo, že demokracie zvítězila. Tento optimismus je dávno pryč. Řada postkomunistických států proces demokratizace nikdy nedokončila nebo se vydala jinou, autoritářskou cestou – jako Rusko a Bělorusko.

Demokracie ovšem začala oslabovat i ve svých tradičních baštách: ve Spojených státech, Velké Británii a Francii. Zde byla v souvislosti s teroristickými útoky posledních dekád přijata opatření, která jednak omezují lidská práva a svobody a jednak výrazně posilují pravomoci bezpečnostních složek a zároveň je zbavují veřejné kontroly. To vše za situace, kdy v těchto státech sílí populismus a politický extrémismus.

Demokracie se začala vytrácet i z mezinárodních vztahů. Ne že by se mezinárodní politika někdy dala pokládat za skutečně demokratickou. Vždycky existovaly státy druhé a třetí kategorie, které se musely podřídit velmocenským zájmům. Přesto se jednotlivé státy snažily kooperovat. Chtěly tak posílit svůj hlas, zajistit bezpečnost a těžit z ekonomické spolupráce. Rozvoj volného obchodu však dnes brzdí celní válka: nejen mezi Spojenými státy a Čínou, tedy mezi hospodářskými a politickými konkurenty, ale také mezi Spojenými státy a Evropskou unií, tedy mezi dosavadními partnery. Místo prohloubení evropské integrace přichází Brexit. A vliv OSN a dalších mezinárodních organizací setrvale slábne.

Spojené státy sice stále tvrdí, že hlavním cílem jejich zahraniční politiky je prosazování demokracie ve světě. Konkrétní kroky, které za tím účelem podnikají, jsou však přinejmenším diskutabilní. Ostatní státy je navíc odmítají poslouchat a snaží se je připravit o velmocenské postavení. O roli světového hegemona dnes usiluje především Čína, která ovšem nechce přijmout roli světového četníka, ale spíše dozorce v sofistikovaném pracovním táboře. Evropská unie, další strážkyně demokracie, je bezzubá. Oslabují ji vnitřní spory, komplikovaný způsob rozhodování, absence společné bezpečnostní politiky, Brexit a nejnověji koronavirová krize, během které se většina členských států chová, jako by žádná unie neexistovala.

Oslabování demokracie tedy samo o sobě není výsledkem současné epidemie, respektive epidemiologických opatření. Koronavirová krize se ovšem snadno může stát onou poslední kapkou, po které pohár demokracie přeteče. Vždyť politici příliš nespěchají s uvolňováním restrikcí, a dokonce mluví o tom, že některé z nich budou prodlouženy na neurčito.

Policie získává nebývalé pravomoci a neváhá je použít. Miliardové státní zakázky jsou realizovány bez soutěží a další kontroly. Nelze demonstrovat a žaloby na protiprávnost vládních rozhodnutí jsou odmítány jako neopodstatněné. To vše za situace, kdy se ukazuje, že nemoc COVID-19 zdaleka není tak nebezpečná, jak se zprvu zdálo. Měli bychom být ve střehu. Jde totiž o víc než o „pouhý“ kolaps zdravotnictví.