ROZHOVOR. Když ve východní Evropě padl komunismus, američtí právníci poskytovali dobrovolně právní pomoc nově vznikajícím demokraciím. Chtěli tak zajistit bezproblémový přechod k právnímu státu. Americký oscarový režisér Terry Sanders se teď tento opomíjený projekt, který bývá označován jako nejvýznamnější americká právní „pro bono“ iniciativa, chystá připomenout v dokumentárním filmu. „Jde o nevyslyšený příběh, který je důležité sdělit,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org

Foto: Jan Žabka/HlídacíPes.org

V Česku natáčíte dokumentární film s pracovním názvem Záchrana právního státu. Mohl byste ho přiblížit?

Právní stát je fráze, kterou se v dnešní době každý ohání a dennodenně ji můžeme najít v novinách. Ne vždy ale byla samozřejmostí a ten právní stát se musel nějak nastavit. Můžeme se vrátit do roku 1215 k Magně chartě jakožto úsvitu moderního smyslu pro právní stát, kdy bylo potřeba definovat některé svobody a zákony na ochranu jisté soudní spravedlnosti. Ale není potřeba chodit tak daleko, tady v Praze a dalších zemích bývalého sovětského bloku se právní stát nastavoval poměrně nedávno, a to je ten proces, který mě zajímá. 

To je poměrně komplexní problematika. Zaměříte se na nějaký konkrétní příběh?

Chystám se odvyprávět příběh amerických právníků-dobrovolníků, kteří ten právní stát pomáhali nastavit. Konkrétně jde o Středoevropskou a východoevropskou právní iniciativu Americké advokátní komory. Ta poskytovala pro bono právní pomoc nově vznikajícím demokraciím bývalého sovětského bloku a pomáhala ten přerod v demokracii a spravedlivé soudnictví zvládnout. Jde o neuvěřitelně důležitý příběh, o kterém jsem ale nenašel v podstatě žádné články, žádné zmínky, natož film. 

Film jako pizza, kterou chtějí všichni

A jak jste se o něm tedy dozvěděl? 

Šlo o náhodu, která nemá žádnou logiku. Já v podstatě neustále hledám nápady na dobré filmy. A ukázalo se, že můj dobrý kamarád v minulosti měl dům vedle Homera Moyera, zakladatele CEELI institutu v Praze i zmíněné iniciativy. Když padla Berlínská zeď, to on přišel s nápadem, aby američtí právníci dobrovolně pomáhali s přechodem k právnímu státu. Takže když jsem se o něm a jeho příběhu dozvěděl, zavolal jsem mu a došlo mi, že je to skvělý a nevyslyšený příběh. Nemá smysl podle mě točit film o něčem, co lidé už slyšeli desetkrát, to jen v případě, že byste to dokázal udělat lépe nebo jinak. Ale tohle je panenské území, které se týká tak zásadního tématu, jako je spravedlnost.

Takže vás fascinuje, že jde o nevyslyšený příběh? 

Nevyslyšený příběh, který je podle mě důležité sdělit. Před pár lety jsem slyšel takové přirovnání, že existují dva druhy filmů. Jedny jsou jako pizza, kterou chtějí jíst všichni, druhé zase jako zdravá výživa, která je pro vás prospěšná. Já chci oba světy, chci zpracovat důležité téma, o kterém se chce dozvědět každý.

Tématu spravedlnosti, ale třeba také války, jste se již ve svých filmech několikrát věnoval. Točíte o nich proto, že by o tom podle vás měli být lidé informováni?

Nedělám to proto, abych někoho poučil. Dělám to s cílem se sám něco přiučit, něco dozvědět. Filmy točím tak, abych pochopil, o co v tom příběhu jde, ne proto, abych lidem říkal, co se děje. Přistupuji k tématům s vědomím toho, že sám nevím, co se děje, ale najdu lidi, kteří se v tom vyznají, kteří ví. Ty se snažím pochopit a zpracovat to tak, aby je pochopili i ostatní, pokud budou chtít. Lidé občas říkají, že dokumenty jsou propaganda. Může být a hodně jich takových asi je, ale já k tomu takto nepřistupuji. Netočím, abych někomu říkal, že válka je hrozná. Ta je hrozná, aniž byste to musel říkat. Stačí ukázat a je to zřejmé.

Takže vás motivuje vlastní touha pro pochopení světa…

Ano, je to věc přežití. Abyste přežili, musíte světu porozumět.

Demokratizace filmu

Foto: Jan Žabka/HlídacíPes.org

Dokumenty se staly v poslední době velmi populárním žánrem. Netflix a další platformy je vydávají v podstatě každý den. Jak se změnil svět dokumentárních filmů od doby, kdy jste v padesátých letech s filmařinou začínal?

Došlo především k obrovskému technologickému vývoji. Když se natáčelo na film, museli jste mít přemosťovací pásek, synchronizovat a pak určitým způsobem stříhat. Bylo to namáhavější, časově náročnější a mnohem dražší. To ovlivnilo i to, kolik lidí se do natáčení nějakého filmu mohlo tehdy pustit. Většina si nemohla dovolit pořídit film, natož kameru. Dnes si za pár stovek dolarů koupíte iPhone a natočíte film, když máte chuť a talent. Jediné, co zůstává, je střih.

Takže jde hlavně o, řekněme, demokratizaci filmové tvorby?

Ano, protože když jsem začínal já, tak pokud jste nebyli v Hollywoodu nebo v New Yorku a neměli jste nějaké finanční zázemí, tak jste nemohli dělat nic. Teď můžete být chudý, žít v Iowě nebo kdekoli a za pár set dolarů natočíte film, který se může dostat na všechny ty filmové festivaly, kde má příležitost získat uznání, dostat se do povědomí scény a prosadit se.

Jaký to má dopad na filmový průmysl?

Celý ten průmysl se ekonomicky rozrostl a je velmi přínosné, že se otevřel i lidem, kteří by jinak neměli možnost to ani vyzkoušet. Ale nevím, jestli se rozrostl i tak, že se točí více lepších filmů. Je to samozřejmě věc názoru, ale podle mě je i nadále zázrak, když se natočí opravdu skvělý film. 

V médiích mluvíme o takzvaném informačním zahlcení. Dochází k tomu podle vás i v dokumentárním světě?

S internetem se všechno změnilo a informace připomínají proud z požární hadice. Je toho příliš mnoho, abychom se s tím dokázali vypořádat. A do jisté míry se to týká i dokumentárních filmů. Vysílá se toho podle mě tolik, že je složité se v tom vyznat. Trochu se to snaží třídit filmové festivaly a recenzenti, ale pořád se do toho plete spousta odpadu a další spousta filmů se ztratí. Je to podobně jako s knihami. Můžete mít tužku, papír, čas a trochu jídla a jste schopni napsat mistrovské dílo. Ale i tak ho musíte někde vydat a musí si vás všimnout. S filmem je to teď podobné. Je tu spousta mizerných prací, ale já doufám, že ty dobré snad stoupají na povrch a veřejnost si jich všimne. 

V tom mohou být peníze problém. Hollywoodské filmy utrácí za marketing stejné množství peněz jako za samotné natočení filmu. Někdy totiž můžete natočit Titanic, ale když ho neprodáte, tak si ho nikdo nemusí všimnout. Na druhou stranu film má například na rozdíl od divadla tu výhodu, že může být znovuobjeven. V divadle máte derniéru a pak už nic. Film existuje, je to fyzická věc. A stává se, že se některé snímky najdou i po letech.

Cesta za Oscarem

Jaká byla vaše cesta k filmu, když jste začínal v době, kdy si to nemohl dovolit každý?

Vyrůstal jsem v dobře situované rodině, ve světě malířů, sochařů a umělců. O umění jsem se začal zajímat, když mi bylo jedenáct, žili jsme ještě v New Yorku a moje matka mi dala první malý fotoaparát. Začal jsem si s ním hrát, fotografovat a vyvolávat filmy v temné komoře. Pak jsme se přestěhovali do Kalifornie, kde jsem začal poznávat lidi od filmu, jižní Kalifornie je totiž hlavní město filmového světa. V té době jsem svět dělil na televizní a filmovou produkci. První byl New York, kde sídlily v podstatě všechny televize, a v Kalifornii to byly filmy. 

Takže to vás nasměrovalo k filmu a ne k malířství?

Víte, když se vaši rodiče věnují jedné umělecké oblasti, nechcete nutně dělat to samé, nechcete se považovat za konkurenci. Navíc jsem potkal spoustu přátel od filmu a filmu se věnoval i můj bratr Denis.

Foto: Jan Žabka/HlídacíPes.org

Ten získal Oscara za dokument o Československu v roce 1968 a společně jste také natočili váš první oscarový krátkometrážní film A Time Out of War…

Ano. Když jsem maturoval na střední škole, nevěděl jsem, čím chci být nebo co chci dělat. Tak jsem se dal na přírodní vědy, po prvním ročníku jsme ale s bratrem odjeli do Mexika s tím, že tam natočíme film. To byl náš filmařský začátek, kdy jsme o filmech nevěděli zhola nic, ale milovali jsme je. Náš otec nás bral do Muzea moderního umění na nejnovější avantgardní filmy a byl velký fanoušek westernů, takže nám tu lásku předal. Takže v Mexiku jsme se do toho pustili, točili jsme film o tamní národní loterii. Denis se bavil s Eddiem Albertem, tehdy velmi populátním hercem, který byl ženatý s dcerou tamního známého hudebníka Xaviera Cugaty. A ona nás seznámila s šéfem národní loterie, který nám dal dopis, ve kterém stálo, že pověřuje všechny zaměstnance národní loterie, aby nám pomáhali s naším fimem. Když jsme se vrátili do USA, film jsme dokončili a s bratrem jsme se shodli na tom, že jediný člověk, kterému bychom ho kdy ukázali, je naše babička. Bylo to ale moment, kdy jsme si oba uvědomili, že se chceme filmu skutečně věnovat.

Dokončil jste potom ty přírodní vědy?

Ne, nemohl jsem se tam už vrátit. Oba jsme šli na filmovou školu UCLA. Tam jsme nejdříve natočili film o narkotikách a pak bratr jako diplomovou práci režíroval náš první oscarový snímek o občanské válce. Postavili jsme ho na základě povídky od Roberta W. Chamberse, na kterou jsme narazili v jednom obskurním magazínu. Když jsme ho dotočili, poslali jsme ho na filmový festival v Benátkách. Byli jsme ohromeni, že získal první cenu, a to nám pomohlo k nominaci na Oscara, kterého jsme pak taky dostali. Zajímavé to bylo hlavně z důvodu, že Hollywood v té době nevěděl, co si počít s absolventy filmových škol. Pamatuji si, jak jsem stál naproti Waltu Disneymu, potřásli jsme si rukou a on se nechápavě tvářil, kdo že to vlastně jsme. Do té doby nikdo o filmových školách neslyšel a náš snímek je dostal na filmovou mapu, protože si o nich přečetla spousta lidí po celé zemi a rozhodli se jít na filmové školy.