Disident, evangelík Jan Kozlík se narodil v roce 1946 ve Mšeně u Mělníka. V únoru 1977 podepsal Chartu 77 a o pět let později se stal jedním z jejích mluvčích. „Vůbec největší strach jsem ale měl, když někdo v neobvyklou dobu zazvonil u dveří,“ popisuje Kozlík šikanu komunistické Státní bezpečnosti. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Jan vyrůstal v temných 50. letech, formovala ho otcova otevřená nechuť ke komunistické politice a mimo jiné též výlety do okolí Mšena, kde byly ještě deset let po konci války prázdné vesnice, pusté domy po vyhnaných Němcích:

„Byly vylidněné a strašidelné. Když jsme jako děti vlezly do prázdné chalupy, která stála pár set metrů za Mšenem, bylo tam všechno. Na polici sůl, slánka, pepřenka, ubrus na stole. Tak jsme některé věci odnesli domů. Ale můj otec řekl: ,Vraťte to zpátky, to není naše.‘“

Bůh má s tebou zvláštní plány

Maturitní foto Jana Kozlíka (Foto: Post Bellum)

Matčina smrt znamenala pro Jana Kozlíka otřes a životní zlom: „Nedovedl jsem pochopit, proč se to stalo, to dětská duše nedokáže. Tehdy si mě vzal stranou náš farář a řekl mi: ,To se stalo proto, že Pán Bůh má s Tebou zvláštní úmysly. Má pro Tebe zvláštní cestu.‘ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později jsem pochopil, co měl na mysli. Chtěl, abych studoval teologii. Moje matka ho ještě na smrtelné posteli žádala, aby se o moji výchovu staral. A skutečně to tak bylo. Vzal to vážně.

Navzdory výbornému prospěchu musel jít Jan Kozlík z politických důvodů do učení. Stal se elektrikářem, v roce 1968 pak odmaturoval na elektrotechnické průmyslovce v Liberci a vzápětí ho přijali na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze (tehdy ho zajímal hlavně dialog mezi křesťany a marxisty).

Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 odjel do Vídně, kde se živil jako elektrikář, a když se vrátil do školy, zařadil se k radikálnějšímu křídlu studentů, hledajících důsledné uplatnění víry v každodenním životě.

Jan Kozlík tehdy zvažoval emigraci. V roce 1969 se zúčastnil světové konference křesťanské mládeže ve švýcarském Lausanne, odjel tam se spolužákem z fakulty Danem Drápalem, dostali nabídku stipendia, mohli si dokonce vybrat místo pobytu:

Bojovat, ne být v zázemí

„Dan Drápal tam ale přede všemi prohlásil, že křesťanská fronta boje je u nás, kdežto Západ je zázemí. A on že chce bojovat, a ne být v zázemí. Už jsem se nemohl přihlásit, že chci zůstat. Po návratu nám sebrali pasy a mně nezbylo než bojovat.“

O začátku normalizace Jan Kozlík říká: „To, co jsme měli před očima, byl rychlý ústup z těch slavných pozic roku 1968 do ustrašenosti. A my jsme to pozorovali na našich profesorech. Jak byli v roce 1968 stateční a jak rychle změnili tón. Vyvrcholilo to v roce 1971, kdy fakulta vyvěsila na budovu bohosloveckého semináře na tzv. Vítězný únor naši a sovětskou vlajku.

Všichni studenti říkali: ,To už je teda opravdu úpadek a je to hrozný.‘ Já jsem se rozhodl jednat prakticky. Půjčil jsem si od domovníka štafle a vlajky jsem sundal. Stále mě mrzí, že se pak o mně tradovalo, že jsem sundal sovětskou vlajku. Sundal jsem obě. Ne z žádného antisovětismu. Obě s tím, že my nemáme co slavit 25. únor. Že to není náš svátek.

Okamžitě se rozneslo, že vlajky zmizely a kdo je sundal. Zejména tajemník fakulty přišel a začal se mnou vyjednávat, abych vlajky vrátil. Vedli jsme takovou pseudoteologickou debatu, jestli to oslavuje ta zeď, ten dům nebo jestli to oslavujeme my, který jsme to vyvěsili. Až nakonec někdy odpoledne, když prohlásil, že je to trestný čin krádeže, tak jsem mu je nakonec vrátil.

Tajemník požádal domovnici, aby je zase vyvěsila. Byla to prostá žena. Prohlásila, že už je tam jednou věšela a už to nebude podruhý dělat. Takže vlajky tam nevisely celej den. Státní bezpečnost se to dozvěděla velice rychle. Začala předvolávat nejdřív ne mě, ale několik studentů. Když se vrátili, tak mi řekli, že kvůli těm vlajkám byli v Bartolomějské ulici. Začal jsem mít skutečný strach, protože tehdy se za vlajky zavíralo, nevím, na jak dlouho.“

Mluvčím Charty 77

Státní bezpečnost nakonec zajistila, že byl Jan Kozlík v roce 1972 vyloučen ze studia. Opět se živil jako elektrikář, později se stal revizním technikem. Navštěvoval bytové teologické a filozofické semináře, přátelil se s písničkářem a evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem, který tehdy působil jako správce hradu Houska.

Když byl v roce 1976 Karásek zatčen a spolu s dalšími lidmi odsouzen v procesech s československým undergroundem, solidarizovala s pronásledovanými početná skupina oponentů normalizačního režimu, jež se pak stala základem Charty 77.

Koncem prosince 1976 byl Jan Kozlík na horách, vrátil se po novém roce, kdy už byla Charta 77 zveřejněna: „Už dříve jsem podepsal několik protestů proti zatčení disidentů, a tak jsem si říkal, že si to nechám na příště.“

Za pár dní vyšel v Rudém právu propagandistický článek Ztroskotanci a zaprodanci, komunistický aparát spustil masivní kampaň, začalo pronásledování a zatýkání signatářů. Proto v únoru 1977 Jan Kozlík Chartu podepsal – a o pět let později, v roce 1983, se stal jedním z jejích mluvčích – spolu s bývalou zpravodajkou Československého rozhlasu Annou Marvanovou a literární historičkou Marií Rút Křížkovou.

V Praze se tehdy konala velká oficiální mezinárodní konference o míru a zbrojení ve světě a Charta 77 uspořádala paralelní akci: „V této situaci jsme byli jako mluvčí postaveni před povinnost napsat něco k raketám. Velice mírný text o tom, že jsme jak proti raketám Pershing, tak proti SS 22. Tenkrát to pro Státní bezpečnost znamenalo hodně. Sotva to přečetli na Hlasu Ameriky, tak mě sebrali. Paní Marvanovou a Marii Rút myslím ne,“ vzpomíná.

„Zavřeli mě za rakety“

„A byli strašně veselí. Říkali: ,Vždycky jsme Vám to říkali, pane Kozlík, že ten džbán jednou přeteče. A teď jste si naběhli. Teď Vás můžeme v klidu odsoudit za snižování obranyschopnosti země. Dřív jak za pět let se na svobodu nepodíváte.‘ Tak mě svlíkli a dali mě v Bartolomějský do podzemních kasemat. Na cele jsem tam byl s nějakým Jugošem, který tam šílel, protože měl abstinenční příznak. I tak jsem tam měl možnost celou noc nad vším přemítat. Došlo mi, že se stalo to nejlepší, co se mohlo stát. Že mě zavřou jako mluvčího, což nemůže zůstat ve světě nepovšimnuto. Ale hlavně – že mě zavřou za rakety, což bylo téma všech mírových hnutí.“

Jan Kozlík (Foto: Post Bellum)

Státní bezpečnost znepříjemňovala Janu Kozlíkovi život nejen opakovaným vyslýcháním, zatýkáním a předvoláváním, ale i „vynalézavější“ šikanou. Na jeho adresu chodily neobjednané balíky na dobírku (kupříkladu Leninovy spisy), pod jeho jménem vycházely falešné inzeráty a poté se k němu dostavovali lidé, mající zájem o koupi škodovky, kterou neprodával:

„Vůbec největší strach jsem ale měl, když někdo v neobvyklou dobu zazvonil u dveří. Pokud jde o výslechy, čím jsou častější, tím víc si na ně zvyknete. Obzvlášť když vás vodí titíž lidé do stejné budovy a do stejné kanceláře. Pak se člověk lekne, jen když udělají změnu. Pomáhalo mi hlavně vědomí, že v tom nejsem sám.“

Ve druhé polovině 80. let lidé postupně ztráceli strach, začala vznikat nová opoziční hnutí, mezi nimi i Hnutí za občanskou svobodu – HOS. Jan Kozlík poskytl svoji adresu jako jedno z kontaktních míst. Vzpomíná, že hlavní náplní jeho života před listopadem 1989 byly nicméně bytové semináře:

„V našem bytě to byl hlavně teologický seminář Jakuba Trojana a hodně přednášejících ze zahraničí. Takže pro mě to rozhodně nebyly ztracené roky. Nikdy po listopadu 1989 jsem už tak bohatě teologií a filozofií saturován nebyl.“

Události listopadu 1989 se Janu Kozlíkovi „nehodily“. V té době dálkově studoval na cambridgeské univerzitě, která disidentům umožnila vzdělávat se a získávat osvědčení o studiu, raději by se prý věnoval teologii a filozofii, než práci ve veřejné sféře. Stranou však zůstat nemohl a ani nechtěl. V březnu 1990 ho při náhodném setkání na ulici vyzval přítel Ladislav Lis, aby pomohl v prověrkové komisi na ministerstvu vnitra.

Přijal, vedl pohovory s estébáky, pak se stal jedním ze zakladatelů Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a až do odchodu do důchodu působil v BIS.

Dnes se Jan Kozlík věnuje filozofii a teologii, spolupracuje s časopisem Křesťanská revue, zajímá se o křesťanského myslitele a sociálního pracovníka Přemysla Pittera. Jednou za měsíc káže při bohoslužbách v evangelickém sboru v rodném Mšeně.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.