Jolyon Naegele v ČSSR v roce 1982
Post Bellum,

Jak StB „pečovala“ o zahraniční novináře. Vypuštěné pneumatiky, zastrašování i dotěrné pokojské

Americký novinář Jolyon Naegele, syn německého otce a anglické matky, před třiceti lety působil jako zpravodaj Hlasu Ameriky pro střední a východní Evropu. Jeho líčení pádu komunismu v Československu a v dalších zemích je pozoruhodné tím, že se v něm spojuje nadhled cizince ze svobodného západního světa a hluboká znalost místních poměrů. Patří do Příběhů 20. století.

Jolyon Naegele v roce 2019 (Foto: Post Bellum)

Jolyon Arthur Naegele přišel na svět v dubnu 1955. Vyrůstal v poměrně početné rodině na Manhattanu, jeho matka se narodila v Anglii, otec v Německu, ve Stuttgartu. Rodiče se celý život věnovali výtvarnému umění: „Táta přijel v roce 1938 v dětském transportu do Británie, bylo mu třináct let,“ vzpomíná Naegele.

„Jeho matka, moje babička, byla ze židovské rodiny, děda byl evangelík. Dostat se do Spojených států pro ně znamenalo obrovské potíže. Nejdřív se babička na přelomu let 1937-1938 vypravila do New Yorku jako turistka. Navštívila bratrance, kteří tam již žili, a požádala je, aby sponzorovali přistěhování dědy, její a jejich dětí. Souhlasili, ale později byl pro prarodiče obrovský problém dostat z nacistického Německa vízum,“ přibližuje osud rodiny.

Evropan z Ameriky

Čas letěl, mezitím se otec a jeho starší bratr vypravili v záchranném transportu do Anglie, kde studovali, prarodiče za nimi utekli o rok později, na poslední chvíli. V Británii museli děda a strýc do internace, protože přišli z Německa. Propustili je, když dostali víza – a ihned museli odplout do Ameriky.

„Táta si tehdy řekl, že se do Evropy už nikdy nevrátí. V USA je přijali příbuzní, ale otec, to už mu bylo šestnáct, musel pracovat, než ho našel na ulici při práci nějaký školní inspektor. Konstatoval, že patří do školy – a poslal ho tam,“ říká Naegele.

Jolyon Naegele s Alexanderem Dubčekem v roce 1988 (Foto: Post Bellum)

Jeho maminka byla za války v Kanadě, kde dokončila střední školu, pak ještě chvíli studovala v USA a do Anglie se vrátila v roce 1944 – sloužila v britském královském námořnictvu. Teprve poté odešla natrvalo do Spojených států:

„Mám tedy evropské kořeny, navíc prarodiče mluvili mezi sebou německy, se mnou anglicky, ale se silným německým přízvukem. Děda z otcovy strany byl známý malíř Reinhold Nägele a po válce se vrátil do Německa. Do Evropy jsem jezdil odmalička,“ vysvětluje svůj dlouholetý zájem o Evropu a později o Československo.

Poprvé v Československu

Jeho otec pracoval několik let jako výtvarník ve velké reklamní agentuře, později se stal učitelem výtvarné práce. Jolyon nejdřív vystudoval fotografii v New Yorku, rozhodl se však – k nevůli rodičů – že ho víc zajímají mezinárodní vztahy a politika:

„Zajímala mě východní Evropa a Československo zvlášť. Začalo to zájmem o hudbu Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, fascinovaly mě fotografie a obrazy Prahy, později se ten zájem prohloubil v roce 1968. O Československu se tehdy referovalo v masmédiích každý den… Československo mě zajímalo i tím, že mělo před válkou demokratický systém a skrz T. G. Masaryka i silnou vazbu na USA.“

Jolyon Naegele s Václavem Havlem v roce 1990 (Foto: Post Bellum)

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 sledoval Jolyon Naegele dál dění v Československu, vypracovával na to téma školní práce: „Bylo to teprve pár let po stavbě berlínské zdi. V New Yorku vývoj v Československu všechny zajímal, sledovali, jestli se nějaká země dokáže vymanit ze sovětského impéria. Když vpadly do země armády Varšavské smlouvy, bylo to otřesné a byla to reminiscence na Maďarsko roku 1956.“

Jolyon Naegele byl v Evropě několikrát jako dítě, ale v osmnácti letech, v roce 1973, se na „starý kontinent“ poprvé vypravil sám. Do okupovaného komunistického Československa přijel jako „poučený turista“:

„Mohl jsem srovnávat ČSSR s tím, co jsem viděl při dřívějších návštěvách u dědečka v Německu. Tam probíhala amerikanizace života. Mizely staré čtvrti, nastal stavební rozmach, lidé kupovali auta, věnovali se spotřebě, všechno se mi tam zdálo amerikanizované, od jídla až po hudbu.“ vzpomíná na první dojmy.

Rozbité domy a špatný vzduch

„Ale když jsem přejel vlakem železnou oponu, ocitl jsem se v jiném čase. Nejdřív to bylo dost dobrodružné, pohraničníci zkontrolovali celý vlak, projeli jsme kolem strážních věží a ostnatých drátů, ale pak jsem vystoupil v Břeclavi na nádraží a ocitl jsem v jiném světě. Šel jsem do bufetu na nádraží a tam měli úžasný výběr pro mě velice levných dobrých jídel.“

„Přijel jsem do Brna, kde bylo každé druhé auto veterán, automobilů tu navíc bylo strašně málo. Ve Strmilově na náměstí jsem zase narazil na pekárnu, kde úžasně voněl chleba. Zdálo se mi to romantické, jako bych se propadl někam do minulosti, do starých časů,“ dodává.

První romantické dojmy si Jolyon Naegele uchoval, nicméně když dorazil do Prahy, zaujaly ho rozbité domy, prázdné galerie bez turistů a nedýchatelný vzduch. Byl srpen, páté výročí okupace, a stal se svědkem manévrů vojenské techniky v Praze na Strahově – demonstrace síly normalizačního režimu.

Do Československa pak jezdil pravidelně. Dostudoval, naučil se česky, v roce 1980 odešel pracovně do Vídně a od poloviny 80. let působil jako zpravodaj Hlasu Ameriky. To už měl zkušenosti s „profízlovaným“ státem a tajnou policií, která se o něm nějakou dobu domnívala, že je nebezpečným agentem CIA.

„Péče“ estébáků

„Státní bezpečnost o mě v 80. letech ´pečovala´ nepřetržitě, z archivních spisů jsem o mnoho let později vyčetl, že se mě příslušníci StB pokoušeli připravit o akreditaci a také se mě snažili zdiskreditovat. Dělali to ale neuvěřitelně hloupě – a nakonec mi akorát vyráběli hrdinskou pověst´,“ vzpomíná americký novinář.

Jeden z mnoha záznamů StB o Jolyonovi Naegele – rok 1989 (Foto: Post Bellum)

Když roku 1985 přijížděl do ČSSR (nikoli poprvé, ale poprvé jako zpravodaj Hlasu Ameriky), nechala StB kvůli němu čekat na hranicích mezinárodní vlak a byl podroben důkladné osobní prohlídce.

Poté měl problémy s akreditací. Odmítlo mu ji udělit československé ministerstvo zahraničí a československá vláda, dostal ji nakonec po politickém vyjednávání – velvyslanectví USA pohrozilo, že pokud obstrukce neustanou a Naegele řádně akreditován nebude, začne mít problémy zpravodaj Československého rozhlasu ve Spojených státech.

Jolyon Naegele měl „základnu“ ve Vídni a pracoval v různých zemích sovětského bloku. Jeho první reportáže z komunistického Československa se týkaly například náboženské nesvobody nebo snahy oficiálních míst zamlčet podíl Američanů na osvobození země od nacismu.

Státní bezpečnost mu nadále různými způsoby komplikovala život, ale jak říká, „už aspoň věděli, s kým mají tu čest. Při předchozích návštěvách jim nebylo jasné, jestli jsem agent CIA nebo nějaké jiné rozvědky, teď alespoň dostali černé na bílém, že jsem akreditovaný a pracuju pro Hlas Ameriky. Snažili se přesvědčovat své kolegy na ministerstvu zahraničí, aby mi akreditaci neprodlužovali, což se jim nepovedlo, byla to v té době přeci jenom politicky ožehavá záležitost.“

Příliš milá pokojská

Jak konkrétně vypadal estébácký zájem? „Chtěli být v obraze. Jednou jsem například v hotelu Jalta chytil pokojskou, která měla obě ruce v mém kufru. A snažili se mne diskreditovat. To mi třeba jiná, mladší pokojská, přinesla vyžehlenou košili, já jsem jí za to dal asi deset korun a ona mě začala až příliš vřele objímat – někde tam asi byla kamera nebo to někdo fotografoval,“ vybavuje si Naegele.

„Byl jsem tehdy svobodný, ale za prvé jsem měl přítelkyni a za druhé jsem nebyl tak hloupý, abych si s ní něco začal a na takovou primitivní věc skočil. Kdyby někam poslali kompromitující fotografie, ukazovalo by to, že jsem neopatrný, to mi mohlo způsobit problémy. Ale příslušníci StB postupovali tehdy opravdu hloupě, například mi vypustili vzduch ze všech kol u auta nebo mi to služební auto postříkali barvou,“ vypočítává.

K jeho pocitu, že se situace v Československu začíná přece jen měnit, přispěly především opakované a stále početnější protirežimní demonstrace. Zdálo se, že lidé se pomalu přestávají bát:

„Během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 jsem byl pozván na policejní stanici do Školské ulice, abych překontroloval protokol, který se mnou sepsali o den dřív, to bylo kvůli těm vypuštěným pneumatikám u auta. Řekl jsem nadstrážmistrovi, který měl věc na starosti, že nechápu, proč mi dělají takhle hloupé věci, když mám každý rok prodlouženou akreditaci. Že nechápu, jaký to má smysl. A on mi odpověděl: ´Vy to nechápete? Ti nahoře se cítí ohroženi, už tuší, že se blíží jejich konec.´ To byla skutečná změna, když v komunistickém Československu řekl něco takového člověku do očí uniformovaný policista,“ říká Naegele, který také tehdy tuto příhodu velmi obecně zahrnul do jedné ze svých zpráv, které se vysílaly na Západě.

„Toho muže jsem samozřejmě nejmenoval, neřekl jsem, kde se to stalo, ani jsem nemluvil o okolnostech, ale později jsem se dočetl v archivním spise, který na mě vedla StB, že toho strážmistra navštívili estébáci a vyptávali se ho, o čem se mnou mluvil. Všechno pochopitelně popřel, ale překvapilo mě, že si to dali dohromady.“

Rozhovor Adama Drdy s Jolyonem Naegele

Zažil jste v Československu někdy přímé vyhrožování nebo zastrašování?

V prosinci 1988 se konala na Škroupově náměstí v Praze výjimečně povolená demonstrace na mezinárodní Den lidských práv. Šel jsem tehdy na Václavské náměstí, abych se podíval, jestli se něco neděje také ´u koně´. Ve vestibulu mě zarazil estébák, který mě hodil na zeď, ptal se, co tam dělám, a křičel, že mám ´máslo na hlavě´. Já jsem tomu výrazu nerozuměl, tak jsem trochu ironicky řekl, že máslo tam určitě nemám, nanejvýš dešťovou vodu.
A on mi začal vyhrožovat, co bych prý odpověděl, kdyby mi sdělil, že moje akreditace v Československu o půlnoci skončí a já budu muset zemi navždy opustit. Odpověděl jsem tedy, že bych to bral jako anonymní výhrůžku, protože se mi nepředstavil – a když jsem o to požádal, tak mi ukázal nějaké číslo nebo průkaz, ale tak rychle, že se to samozřejmě nedalo přečíst. Asi měl strach. Nechal mě legitimovat a zapsat a pak mě pustil.

Pamatujete si z Československa situaci, která vámi otřásla nebo byla silně zneklidňující?

Když mě ten estébák hodil na zeď, tak to poněkud zneklidňující bylo, protože jsem nic podobného nečekal. Ale jistě, pamatuju si i jiné události. Třeba 21. srpna 1988 pochodovalo několik tisíc lidí z Václavského náměstí. Nemohli přes Vltavu, v tom jim zabránila policie, která před kavárnou Slavia udělala takovou provokaci. Příslušníci SNB si vybrali jednu velmi hezkou dívku a začali ji kamsi tahat. Nešla dobrovolně, a nějaký chlap, nejspíš její přítel, ji začal bránit a tahal ji opačným směrem. Pak přišli další policisté a začali ji bít. Lidé protestovali, esenbáci je začali mlátit pendreky, takže se všichni snažili utíkat všemi směry. To byl nepříjemný zážitek, protože jsem byl z obou stran obklopený estébáky, a tušil jsem, že kdybych vyndal mikrofon a pokusil se to zaznamenat, byl bych okamžitě zadržen.

Byl jste někdy zatčen?

Několikrát. Poprvé na pohřbu básníka Jaroslava Seiferta v roce 1986, přímo na hřbitově. Byl vydán zákaz natáčení a já jsem nechtěl nechat drahou techniku v autě, tak jsem ji měl v tašce, kterou jsem si vzal na hřbitov. Položil jsem ji na zem, postavil jsem se na nějaký kámen, abych viděl, co se děje, a najednou přišel chlap v civilu, vzal mou tašku a odnášel ji. Nemohl jsem nahlas křičet, protože nad hrobem někdo mluvil, tak jsem za tím chlapem běžel. A jak jsem ho trochu opodál dohnal, sebrali mě policisté a strčili do auta.

Vyjeli jsme do volné krajiny a já jsem se ptal, jakým právem mě zatkli. Oni řekli, že mě jen předběžně zadrželi a že na to mají podle zákona právo. Po asi deseti minutách jsme odbočili do pole a tam čekalo další auto, do kterého jsem musel přesednout. To se mi vůbec nelíbilo, říkal jsem si, že teď už nikdo neví, jaké auto mě odvezlo z pohřbu, měl jsem docela strach. Ale zavezli mě na stanici Veřejné bezpečnosti v Kralupech nad Vltavou. Musel jsem čekat v čekárně a viděl jsem tam spoustu truchlících – poznával jsem ty tváře, byly mi povědomé, nicméně dodnes nevím, jestli to byli agenti StB nebo disidenti.

Asi po třiceti minutách přišel starší pán, vrátil mi doklady a oznámil mi, že jsem řádně akreditovaný a že mohu jít ven. Rozčiloval jsem se, že mě vezli třicet minut autem a že teď nevím, kudy mám na hřbitov jít. Doprovodil mě k východu, tam prohlásil, že teď si mohu fotografovat, co budu chtít – a vystrčil mě ven (fotoaparát jsem neměl). Pak jsem našel cestu na hřbitov, a když jsem přišel, zrovna dorazili estébáci autobusem, bylo jich hodně, několik desítek. Později jsem byl zadržen třeba 21. srpna 1988 před polskou ambasádou v Praze. Byl jsem tam s přítelkyní, odvezli nás docela daleko, a následně prohlásili, že já jsem sice akreditován, ale moje přítelkyně nikoli – a chtěli vyšetřovat ji.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno