Prvních 100 dnů Charty 77, den za dnem. Od první schůzky, která se konala v Praze na Vinohradech v bytě překladatele Jaroslava Kořána 10. prosince 1976, přes vánoční čas sbírání prvních podpisů až třeba k závěrečné schůzce „sběračů“ 29. prosince v bytě Václava Havla. Čas z přelomu let 1976 a 1977 v dokumentech přináší kniha Petra Blažka a Radka Schovánka.

Historický průvodce bude představen ve čtvrtek 26. dubna od 17 hodin v kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze. Knihu uvedou Václav Malý, František Stárek Čuňas, Vilém Prečan a Pavel Kohout.

Prohlášení Charty 77 bylo zveřejněno 6. ledna večer na stránkách francouzského listu Le Monde. Co tomu předcházelo, shrnuje průvodce v archivních dokumentech, fotografiích shromážděných Státní bezpečností, součástí knihy jsou i podpisové lístky prvních signatářů, doplněné jejich medailonky.

HlídacíPes.org přináší ukázky právě ze dní kolem Vánoc 1976, kdy autoři Charty a sběrači podpisů sváděli boj se Státní bezpečností (ta o chystané akci nejspíš věděla již od 10. prosince z odposlechu bytu Pavla Kohouta, ale neznala obsah prohlášení), i s časem.

Petr Blažek, Radek Schovánek – Prvních 100 dnů Charty 77 (Průvodce historickými událostmi)

Ukázku z knihy publikujeme se souhlasem vydavatele – nakladatelství Academia.

26. prosinec 1976, neděle

Podle dochovaných podpisových lístků se signatáři Prohlášení Charty 77 stali tento den Karel Kostroun, Zina Kočová, Karel Kyncl, Jiří Lederer, Jaromír Litera, Vladimír Nepraš, Jan Patočka ml., Karel Pichlík, Zdeněk Pokorný, Václav Straka, Bohumil Strnad, Věra Suková, Jan Bednář, Antonín Bělohoubek, Karel Čejka, Václav Doležal, Jiřina Hrábková, Antonín Šach, Věněk Šilhán, Vladimír Škutina, František Vaněček, Dagmar Vaněčková, Jaroslav Vitáček, Přemysl Vondra, Jiřina Zelenková a Rudolf Zukal.

Karel Kyncl (1927–1997) – novinář

V letech 1945–1969 člen KSČ. Působil v Armádním rozhlase, poté v Československém rozhlase. V letech 1961–1969 registrován ZS GŠ pod krycím jménem „Dramatik“ jako tajný spolupracovník. V letech 1962–1965 působil jako korespondent v USA. V letech 1968–1969 člen MV KSČ v Praze a pracovník Československé televize. Z politických důvodů propuštěn ze zaměstnání. Po podepsání petice Deset bodů v srpnu 1969 byl dvacet měsíců vězněn. Pracoval v nekvalifi kovaných zaměstnáních, překládal pod cizími jmény. V prosinci 1976 signatář Charty 77. V r. 1983 se po nátlaku StB (akce „Asanace“) s rodinou vystěhoval do Velké Británie, kde pracoval jako redaktor měsíčníku Index on Censorship. Založil Videomagazín, který zasílal do Československa. V letech 1970–1984 rozpracováván StB v akcích s krycími názvy „Kecal“ a „Hlasatel“.

• Vedoucí kádrového oddělení ÚV KSČ Václav Doležal (nar. 1916) patřil do zvláštní skupiny signatářů Prohlášení Charty 77, kteří se z různých důvodů rozhodli, že svůj podpis prozatím nezveřejní – tato možnost byla totiž zpočátku některými sběrateli při podpisu nabízena. Podle vyšetřovacího spisu se na počátku ledna 1977 jednalo minimálně o dvanáct lidí, především z exkomunistického prostředí, jejichž podpisové lístky se také dochovaly ve vyšetřovacím spise i s obálkou nadepsanou Václavem Havlem: „Deponované podpisy“ (Václav Havel ovšem později uvedl dvacet až třicet osob, Petr Uhl dokonce čtyřicet). Utajení však záhy ztratilo smysl, neboť „deponované podpisy“ se dostaly 6. ledna 1977 spolu s ostatními do rukou StB. Většina „utajených“ signatářů se proto nakonec rozhodla souhlasit s publikací svého jména.

Patrně nejznámějším nezveřejněným signatářem byl ministr spravedlnosti z poválečného období, bývalý národněsocialistický politik a dlouholetý politický vězeň komunistického režimu Prokop Drtina (1900–1980). Prohlášení Charty 77 signoval v bytě otce Václava Havla. S publikací svého podpisu nesouhlasil, protože se obával, aby jeho účastí jako „reakčního politika“ nebyla Charta 77 kompromitována. Jeho postoj byl předvídavý, režimní propaganda se skutečně následně snažila o jeho dehonestaci. Při vyšetřování signatářů Charty 77 Prokop Drtina svůj podpis nezapřel, naopak se podle dochované výpovědi z 19. ledna 1977 k němu hrdě hlásil. Výslech se přitom uskutečnil již několik dnů po zatčení Václava Havla, Jiřího Lederera, Oty Ornesta a Františka Pavlíčka, kteří odeslali rukopis jeho pamětí Československo můj osud do zahraničí.

27. prosinec 1976, pondělí

Podle dochovaných podpisových lístků se signatáři Prohlášení Charty 77 stali tento den Jaroslav Bašta, Michal Dymáček, Zdeněk Fořt, Karel Fridrich, Drahoslava Janderová, Oldřich Jaroš, Věra Jarošová, Josef John, Jaroslav Jíra, Jaroslav Jírů, Vavřinec Korčiš, Ladislav Lis, Jaroslav Mezník, Drahuše Proboštová, Zdeněk Přikryl, Milan Richter, Katrin Smrkovská, Jana Sternová, Čestmír Suchý, Jan Šabata, Václav Šabata, Marie Štolovská, Zdeněk Vašíček, Václav Vrabec a Petr Zeman.

Ladislav Lis (1926–2000) – politik a chovatel

V r. 1943 vstoupil do ilegální KSČ, účastník protinacistického odboje. Pracoval původně jako strojní zámečník. V r. 1948 tajemník MV Československého svazu mládeže v Praze. V letech 1952–1953 předseda ČSM. V letech 1953–1957 studoval na Vysoké stranické škole při ÚV KSČ. V letech 1957–1960 funkcionář aparátu ÚV KSČ. V r. 1960 vyloučen z KSČ, pracoval jako dělník. V letech 1967–1972 vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. Do KSČ se vrátil v r. 1968, po roce opět vyloučen. V období pražského jara funkcionář MV KSČ v Praze. V letech 1969–1979 pracoval jako dřevorubec. V prosinci 1976 signatář Charty 77. V r. 1978 spoluzakladatel VONS. V r. 1988 místopředseda Československého helsinského výboru a spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu. V r. 1989 spoluzakladatel Občanského fóra. V letech 1989–1992 poslanec Federálního shromáždění.

Na podpisovém lístku překladatelky Drahoslavy Janderové (1946) chybí poznámka o deponování. Její jméno mělo být spolu s dalšími snad připraveno pro druhou vlnu podpisů. Lístek byl ovšem zabaven Státní bezpečností patrně při jedné z domovních prohlídek a jméno této signatářky nebylo nikdy zveřejněno. Naopak mezi první zveřejněné signatáře patřil brněnský historik Jaroslav Mezník, kterému podpis nabídl Jiří Müller, před necelými třemi týdny propuštěný z vězení. Podklady a instrukce pro získávání podpisů dostal při návštěvě Prahy od Petra Uhla. Z dvaadvaceti brněnských signatářů Charty 77 podepsalo Prohlášení Charty 77 celkem dvacet právě u něho, zbylé dva podpisy získal evangelický farář Miloš Rejchrt od fi lozofky Boženy Komárkové a evangelického duchovního Jana Šimsy.

Vzpomínka historika Jaroslava Mezníka na podpis Prohlášení Charty 77

Když jsem tenkrát v prosinci 1976 přišel k Jirkovi [Müllerovi] do jeho bytu, choval se jako vždy maximálně seriózně, obezřetně (nebylo možno vyloučit odposlouchávací zařízení) a stručně. Na prvním papíru, který napsal, byla otázka, zda jsem ochoten pomlčet o písemnosti, kterou mi předloží. Kývnutím jsem slíbil. Pak mi podal Prohlášení Charty 77 s písemným pokynem, abych si je důkladně přečetl. Když jsem zvedl hlavu na znamení, že už jsem svůj úkol splnil, podal mi další papírek s otázkou, zda k Prohlášení připojím svůj podpis, nebo se podepsat odmítám, či si chci celou věc ještě promyslet. Odpověděl jsem (samozřejmě také písemně), že podpis připojím hned. Tak mi dal pokyn, abych napsal, že s Prohlášením souhlasím a že podepisuji. Učinil jsem tak. Už ani nevím, zda jsem uvedl svou adresu (asi ano). Tak jsem se stal signatářem Charty 77.
(CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – DRÁPALA, Milan – PREČAN, Vilém – VANČURA, Jiří /eds./: Charta 77 očima současníků. Po dvaceti letech. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha–Brno 1997, s. 188.)

Jaroslav Mezník (1928–2008) – historik a politik

Vystudoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě MU v Brně. Základní vojenskou docházku absolvoval u Pomocných technických praporů. Od r. 1956 působil v Historickém archivu ČSAV. V období pražského jara se angažoval v Československé straně socialistické. V letech 1972–1974 vězněn. Poté pracoval jako skladový dělník. V prosinci 1976 signatář Charty 77. V letech 1977–1989 opět dvakrát vězněn. V r. 1989 spoluzakladatel Občanského fóra. Od r. 1990 znovu působil v Historickém ústavu ČSAV. V r. 1990 poslanec Federálního shromáždění. V r. 1992 jmenován profesorem na Filozofické fakultě MU v Brně, kde působil v letech 1994–1995 jako děkan.

29. prosinec 1976, středa

Definitivní uzávěrka sbírání podpisů byla určena na 29. prosinec 1976 odpoledne, kdy se uskutečnila schůzka hlavních sběratelů v bytě Václava Havla. Se zpožděním na ni dorazil okolo sedmnácté hodiny Zdeněk Mlynář, který ostatní mile překvapil, když předal okolo sto deseti podpisů, vesměs bývalých členů KSČ (jejich počet v první vlně signatářů byl přibližně poloviční, později se jejich počet zmenšoval). Následně se pořídil seznam signatářů, obálky a kopie Prohlášení Charty 77. Při definitivních úpravách byly u řady podpisových lístků upraveny tituly a povolání signatářů – z porovnání je patrná snaha organizátorů sjednotit především povolání tak, aby bylo vystiženo jedním nebo dvěma slovy. V některých případech byly také zvoleny obecnější termíny pro jednu profesní skupinu. Signatáři se totiž často snažili uvést jak svoji původní profesi, kterou museli z politických důvodů opustit, tak i nové, „podřadnější“ povolání. Někdy sestavovatelé seznamu zvolili sami nové označení. Například Petr Kabeš se sám označil za „meteorologa a básníka“, Václav Havel však obě slova přeškrtl a dopsal nepoměrně méně poetický termín „spisovatel“.

Podle záznamu z prostorového odposlechu, který Státní bezpečnost měla instalovaný v bytě spisovatele Pavla Kohouta na Hradčanském náměstí, informoval 29. prosince 1976 hostitel neznámého západoněmeckého státního příslušníka, že „to má být dne 17. 1. 1977“. Jednalo se o tiskového referenta velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze Dr. Wolfganga Rungeho, se kterým Pavel Kohout domlouval dopravu Prohlášení Charty 77 do zahraničí. Uvedený termín byl zřejmě záměrně z konspirativních důvodů posunut o deset dnů.

Příslušníci 2. oddělení 3. odboru II. správy FMV vedli v letech 1 974–1979 k Wolfgangu Rungemu osobní svazek pod krycím názvem „Habr-2“. Je v něm zachován záznam o dopravní nehodě, kterou měl západoněmecký diplomat 29. prosince 1976 ve 13.40 hodin. Podle dokumentace pořízené místním oddělením Veřejné bezpečnosti na Malé Straně byl viníkem nehody, neboť nedal přednost při vyjíždění z prostoru velvyslanectví ve Vlašské ulici č. 19. Naboural do automobilu, který řídil zaměstnanec Československé televize Petr Ulrych. Je otázkou, zda se nejednalo o připravenou provokaci Státní bezpečnosti. Petr Ulrych byl totiž v letech 1975–1977 veden v kategorii kandidát tajné spolupráce, krycí jméno Petr. Řízen byl 2. oddělení 3. odboru II. správy FMV.